 |
| René Nekuda |
„Jak je těžké někoho doopravdy poznat v běžném světě?“
To byla první věta, která na mě vyskočila, na blogu známého českého lektora tvůrčího psaní, René Nekudy.
„V některých případech je to až nadlidský výkon,“ pokračuje René.
Jeho myšlenka mě velmi pobavila. Ale i přestože se držím pravidel a mám pocit, že jsem našla svůj styl, se čas od času, ocitnu ve slepé uličce a nevím kudy kam.
To byla první věta, která na mě vyskočila, na blogu známého českého lektora tvůrčího psaní, René Nekudy.
„V některých případech je to až nadlidský výkon,“ pokračuje René.
Jeho myšlenka mě velmi pobavila. Ale i přestože se držím pravidel a mám pocit, že jsem našla svůj styl, se čas od času, ocitnu ve slepé uličce a nevím kudy kam.
René Nekuda v článku s tučným titulkem „Jak vytvořit literární postavu?“ doporučuje vyzkoušet známý Proustův dotazník. Funguje to podobně jako novinový rozhovor. Ptáte se na různé otázky, na
které tedy odpovídáte přímo hlasem vámi vymyšlené postavy.
Například: „Jaký talent byste chtěli mít?“ nebo „Kde byste nejraději chtěli žít?“ či „Jakou nejdražší věc vlastníte?“
A právě, čím hlouběji pronikneme do životů našich postav, tím více se naším čtenářům zalíbí. A za mě sednout si k šálku kávy nebo čaje se svým smyšleným hrdinou a pokecat o jeho životě o tom,
čeho se nejvíce bojí nebo kým pohrdá, není vůbec špatný nápad.
Ovšem další známí a úspěšní spisovatelé by na to šli z druhého konce.
A právě, čím hlouběji pronikneme do životů našich postav, tím více se naším čtenářům zalíbí. A za mě sednout si k šálku kávy nebo čaje se svým smyšleným hrdinou a pokecat o jeho životě o tom,
čeho se nejvíce bojí nebo kým pohrdá, není vůbec špatný nápad.
Ovšem další známí a úspěšní spisovatelé by na to šli z druhého konce.
„Já spoléhám na intuici,“ tvrdí například Stephen King ve své knize O psaní.
„Obvykle vložím postavu do jedné z nepříjemných situací a pak jen sleduji, jak se z ní snaží dostat ven.“ Podobně pracuje i česká spisovatel science fiction Ondřej Neff, který nám říká: „Vemete figuru, vhodíte ji do průseru a sledujete, co se s ní stane. A to je ono.“
Všimněme si toho, že oba spisovatelé kladou důraz na to, že naším úkol není pomáhat hrdinům na svobodu, ale pouze jako divák, co se bude dít dál a zapsat to.„Obvykle vložím postavu do jedné z nepříjemných situací a pak jen sleduji, jak se z ní snaží dostat ven.“ Podobně pracuje i česká spisovatel science fiction Ondřej Neff, který nám říká: „Vemete figuru, vhodíte ji do průseru a sledujete, co se s ní stane. A to je ono.“
Ať se rozhodnete pro interview se svým smyšleným hrdinou nebo ho hodíte rovnou do průseru, nejdůležitější stejně je a bude, a tvrdí i Hemingway a Arnošt Lustig, vědět o své postavě toho desetkrát více, než se odvážíte cokoliv napsat.
Ať už naším první nápadem byla událost, zajímavá postava nebo dokonce téma či prostředí. Tak se každém konci naší práce na se musí spojit dva body, které se vzájemně doplňují.
Postava sice je velkým literárním jádrem, ale její pouhá existence nemůže mít trvalý dopad. Součástí autorova plánu by měla i zápletka. Tedy ten průser, do kterého postavu hodíme.
Na tu lze jít třemi způsoby.
1. půjčí si nějakou tradiční zápletku nebo děj ze skutečného života
2. vrácíme se cestou zpět od vyvrcholení příběhu
3. tápáme kupředu z úvodní situace
Samozřejmě nikdo z nás obvykle nevymyslí celou zápletku najednou. Můžeme na ní pracovat dny, měsíce i roky. Můžeme jít dopředu, dozadu, doleva doprava nebo všemi směry najednou! Zkoušíme a ochutnáváme nové možnosti, děláme si poznámky a necháváme nápad v hlavě chvíli uležet.
Cokoliv, co se nám v životě stane může být možný námětem pro zápletku, postavu, téma, prostředí.
Ať jde o hádku s partnerem, konverzaci s přáteli, podivnou zprávu z novin nebo cestu autobusem.
Na kurzech psaní se učíme o pravidlech, kterých bychom se měli držet stejně, stejně jako správný autor se drží svého plánu.
Ale víte, co se říká „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“ A když to funguje, má to úplně jiný grády.
Postava sice je velkým literárním jádrem, ale její pouhá existence nemůže mít trvalý dopad. Součástí autorova plánu by měla i zápletka. Tedy ten průser, do kterého postavu hodíme.
Na tu lze jít třemi způsoby.
1. půjčí si nějakou tradiční zápletku nebo děj ze skutečného života
2. vrácíme se cestou zpět od vyvrcholení příběhu
3. tápáme kupředu z úvodní situace
Samozřejmě nikdo z nás obvykle nevymyslí celou zápletku najednou. Můžeme na ní pracovat dny, měsíce i roky. Můžeme jít dopředu, dozadu, doleva doprava nebo všemi směry najednou! Zkoušíme a ochutnáváme nové možnosti, děláme si poznámky a necháváme nápad v hlavě chvíli uležet.
Cokoliv, co se nám v životě stane může být možný námětem pro zápletku, postavu, téma, prostředí.
Ať jde o hádku s partnerem, konverzaci s přáteli, podivnou zprávu z novin nebo cestu autobusem.
Na kurzech psaní se učíme o pravidlech, kterých bychom se měli držet stejně, stejně jako správný autor se drží svého plánu.
Ale víte, co se říká „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“ A když to funguje, má to úplně jiný grády.
