Sametová revoluce mě zastihla ve čtvrťáku na gymplu a úplně mě pohltila. Na škole jsem byl hned zvolen do revolučního výboru.
Byl jsem na roztrhání, redigovali jsme a tiskli letáky, vyráželi hromadně na náměstí zvonit klíči, halekali „Máme čisté ruce!“ a podařilo se nám dokonce sesadit z funkce tehdejší komunistickou ředitelku. 
Zrovna dojíždím černou Škodu Superb. Kdo se v tomhle mrazivém počasí do hor vydává s takovým vehiklem? Nevydržím všechny zatáčky absolvovat krokem za ní. Mrknu na navigaci. Už zbývají jen tři kilometry. Ale nedá mi to, nenechám se zdržovat nějakými sráči. Je šero, mé mega světlomety na předjíždění dohlédnou. Vybočuji doleva, nabírám rychlost.
„No, my jsme neměli příliš šťastný příjezd. Pár kilometrů před boudou jsme narazili na našeho třídního megalomana, jak srazil vysokou.“
„Hele, proč se on vlastně v dobách revoluce na škole tolik angažoval? Říkalo se, že jeho fotr dělal za komunistů donašeče.“
„Mno, před revolucí jsme spolu kamarádili a už tehdy byl dost vlezlej. Slídil u nás doma, zda nemáme nějakou zakázanou hudbu a knížky, a pak to vyprávěl svýmu fotrovi. Ten mýho tátu v 88. roce udal. Ve fabrice ho jako třídního nepřítele sesadili z funkce parťáka a estébáci ho několikrát vyslýchali. Nutili ho, aby jim podepsal spolupráci, že mě jinak vyhodí ze školy. I ředitelka si mě jednou zavolala na kobereček a vyhrožovala mi, ať tátu prásknu, že to bude pro mě lepší. Naštěstí už tenkrát byla doba, že se to pod komunisty začalo třást, s jejich pádem nám konečně dali pokoj...Teda, ona vlastně potom začala éra převlékání kabátů, aby nikdo nakonec nevěděl, kdo je dobrý a kdo zlý. Ale na Cibulkových seznamech se jeho fotr v 92 objevil. To jo!“
Sešel jsem na podestu a Pavel právě upíjel šampaňské ze své sklenky. Netečně se na mě podíval. Ostatní jen nevěřícně zavrtěli hlavou.
Má cesta po schodech nahoru připomínala zrychlený film. Není radno mít profláknutou tvář!
Už v té době jsem vynikal svými mimořádnými komunikačními schopnostmi, situačním myšlením a potřebnou dávkou ctižádosti.
Dovedlo mě to až do mediální agentury, kterou jsem díky své sociální empatii odkoupil v úpadku od svého zaměstnavatele. A jako šéf to režíruji ve velkém. Mega zakázky, mega reklamní kampaně, mega výsledky. Poskytuje mi to prostor k seberealizaci a navíc jsem si mohl vedle nemovitostí v Čechách pořídit i vilku na Floridě, rezidenci v Marbelle, jachtu v Antibes, apartmán v Courchevel, terénní Jeep Wrangler, Maserati Quattroporte a BMW X6.
Také mám rodinu, dceru a syna, oba chodí do prestižní mezinárodní školy a aktivně sportují, parkur a tenis. Jsem na ně pyšný. Manželku jsem doživotně zabezpečil, tak mi ráda toleruje mladé pohledné slečny a žije si spokojeně svůj život.
Vezu v kufru dvacet lahví dvanáctileté skotské a třicet pravých kubánských doutníků. Ať se kluci pomějí! Co asi teď dělá Pavel nebo Láďa, vždycky byli strašně sečtělí, znali všechny zakázané autory i pražský underground. Vzpomínám si, jak jsem ještě před 17. listopadem přišel k Pavlovi domů a uviděl kazetu „Jak bude po smrti“.
Vezu v kufru dvacet lahví dvanáctileté skotské a třicet pravých kubánských doutníků. Ať se kluci pomějí! Co asi teď dělá Pavel nebo Láďa, vždycky byli strašně sečtělí, znali všechny zakázané autory i pražský underground. Vzpomínám si, jak jsem ještě před 17. listopadem přišel k Pavlovi domů a uviděl kazetu „Jak bude po smrti“.
Říkám: „Ty vole, co to posloucháš za sajrajt?“
Pavel byl značně ostýchavý a kazetu se snažil skrýt do přihrádky. Vytrhl jsem mu ji z ruky, zahulákal na celý byt Plastic People of the Universe, což jsem vyčetl z obalu, a pak ji vložil do magneťáku.
„Neřvi prosím tě! A dej to do sluchátek, někdo by to mohl uslyšet!“ zahučel na mě nervózně. „Co blbneš? Proč?“ naivně jsem se ptal.
„Kdyby se to někdo dozvěděl, budeme mít dost velkej průšvih!“ naštvaně houkl a připojil sluchátka.
A co asi Olinka? Vždycky to byla nazrzlá vysoká kočka žvýkající jen americkou gumu a s Mickey Mousem na zaoblené hrudi.
Zrovna dojíždím černou Škodu Superb. Kdo se v tomhle mrazivém počasí do hor vydává s takovým vehiklem? Nevydržím všechny zatáčky absolvovat krokem za ní. Mrknu na navigaci. Už zbývají jen tři kilometry. Ale nedá mi to, nenechám se zdržovat nějakými sráči. Je šero, mé mega světlomety na předjíždění dohlédnou. Vybočuji doleva, nabírám rychlost. Sakra, co to je za zvíře?
Srnka dopadla na čelní sklo, náraz ji mrštil na kapotu a poté konečně sklouzla k zemi. Brzdný systém zareagoval a vůz zastavil. Vysmeknu se z airbagu a na okénko mi klepe vysoká žena v bílé čepici překrývající její dlouhé kudrnaté vlasy. Když se mi podaří pootevřít dveře, ustaraně na mě pohlédne: „Stalo se Vám něco? Jsem lékařka.“
„Ne, dobrý. Kvalitní auto je k nezaplacení!“
Za ní se objevují dva obrýlení muži. Náhle zbystřím. To jsou přece oni! Mí kamarádi z gymplu!
„Ty jo, jste to vy?“ usmívám se.
Dívají se na mě s údivem, a tak se soukám ven na namrzlou krajnici. „To snad není pravda! Nazdar kluci, nazdar Olino! Já jsem Jára, Jára Němeček. Pamatujete si na mě?“
Pohlédnou na sebe a Láďa kontroluje tichým hlasem: „Ahoj, jasně, Jára...! Hodíme tě na boudu, tvoje auto asi pojízdné není!“
„Ty jo, to je neuvěřitelný, vy jste se vůbec nezměnili! Pojďte sem kluci, naložíme i tu whiskey a doutníky!“
„No, budeš si je muset dát pod nohy, nemáme už místo v kufru! “
„To nic, já se trochu přitisknu k Olince! Viď?“
Olga mrkla do zpětného zrcátka na Láďu a zašklebila se: „Jestli ti to můj manžel dovolí! Co, Ládíku?“
Láďa si decentně odkašle a rozjíždí se k horské chatě.
Po příjezdu se utíkám hodit do gala. Své entrée jsem si předem důkladně promyslel, aby si mě všichni všimli. Opálený úspěšný playboy schází po schodišti v rozhalené bílé košili a džínách Gucci v okamžiku, kdy ostatní dole v hale popíjejí přípitek. Když se dostanu na mezipodestu, na chvíli se zastavím, opřu se o zábradlí a vychutnávám si pohled na známé tváře. Vtom zaslechnu hlasy.
Pohlédnou na sebe a Láďa kontroluje tichým hlasem: „Ahoj, jasně, Jára...! Hodíme tě na boudu, tvoje auto asi pojízdné není!“
„Ty jo, to je neuvěřitelný, vy jste se vůbec nezměnili! Pojďte sem kluci, naložíme i tu whiskey a doutníky!“
„No, budeš si je muset dát pod nohy, nemáme už místo v kufru! “
„To nic, já se trochu přitisknu k Olince! Viď?“
Olga mrkla do zpětného zrcátka na Láďu a zašklebila se: „Jestli ti to můj manžel dovolí! Co, Ládíku?“
Láďa si decentně odkašle a rozjíždí se k horské chatě.
Po příjezdu se utíkám hodit do gala. Své entrée jsem si předem důkladně promyslel, aby si mě všichni všimli. Opálený úspěšný playboy schází po schodišti v rozhalené bílé košili a džínách Gucci v okamžiku, kdy ostatní dole v hale popíjejí přípitek. Když se dostanu na mezipodestu, na chvíli se zastavím, opřu se o zábradlí a vychutnávám si pohled na známé tváře. Vtom zaslechnu hlasy.
„No, my jsme neměli příliš šťastný příjezd. Pár kilometrů před boudou jsme narazili na našeho třídního megalomana, jak srazil vysokou.“
„Hele, proč se on vlastně v dobách revoluce na škole tolik angažoval? Říkalo se, že jeho fotr dělal za komunistů donašeče.“
„Mno, před revolucí jsme spolu kamarádili a už tehdy byl dost vlezlej. Slídil u nás doma, zda nemáme nějakou zakázanou hudbu a knížky, a pak to vyprávěl svýmu fotrovi. Ten mýho tátu v 88. roce udal. Ve fabrice ho jako třídního nepřítele sesadili z funkce parťáka a estébáci ho několikrát vyslýchali. Nutili ho, aby jim podepsal spolupráci, že mě jinak vyhodí ze školy. I ředitelka si mě jednou zavolala na kobereček a vyhrožovala mi, ať tátu prásknu, že to bude pro mě lepší. Naštěstí už tenkrát byla doba, že se to pod komunisty začalo třást, s jejich pádem nám konečně dali pokoj...Teda, ona vlastně potom začala éra převlékání kabátů, aby nikdo nakonec nevěděl, kdo je dobrý a kdo zlý. Ale na Cibulkových seznamech se jeho fotr v 92 objevil. To jo!“
Sešel jsem na podestu a Pavel právě upíjel šampaňské ze své sklenky. Netečně se na mě podíval. Ostatní jen nevěřícně zavrtěli hlavou.
Má cesta po schodech nahoru připomínala zrychlený film. Není radno mít profláknutou tvář!
