„Dobrý, jako vždycky. Hrál jsem si s Péťou na hasiče.“
„A co jste hasili tentokrát?“
„No přece požár, mami, to dá rozum.“
Rozkrojím rohlík, namažu ho nutellou a položím na dětský stolek v obýváku.
Zapnu Déčko, zrovna dávají Školu řvaní, po ní budou Šikulové, takže mám víc než hodinu času pro sebe. Mám migrénu, takže se mi to akorát hodí. Uvařím si meduňkový čaj, zatáhnu závěsy a jdu si lehnout do ložnice. Snad mě Kuba nechá trochu prospat.
„Mami, mami,“ slyším za chvíli. Pootevřu oči a modlím se, aby ještě chvíli vydržel u televize a nechal mě být.
„Ano, Kubíčku, potřebuješ něco?“
Ticho. Přetočím se pomalu na bok, poprosím permoníky ve své hlavě, ať už si dají konečně pauzu a snažím se ještě usnout. Brzy přijde Karel z práce. Snad malému aspoň ohřeje k večeři párky.
Když mě probudí plný močový měchýř, je už noc. Televize je vypnutá, rohlík jen nakousnutý. „To tomu moc nedal, snad si dal aspoň ty párky,“ proběhne mi hlavou. Spláchnu, umyji si ruce, vyčistím si zuby, sprchu dneska vynechám, stejně zítra nemusím do práce. Zapiji další naordinovaný prášek a jdu pokračovat ve spánku. Karel odfukuje otočený ke zdi. Ani jsem neslyšela, že přišel. Závidím mu, jak je v pohodě, já kvůli bušení srdce nemůžu usnout.
Jsou dny, kdy bych nejradši nebyla, kdy bych od všeho utekla a zahrabala hlavu do písku hlouběji než nejšikovnější pštros. Ty bolesti hlavy jsou prostě nesnesitelné a nabírají na síle spolu s úplňkem, který má být pozítří.
„Kájo, asi jsem zase zaspala, co?“ ptám se ráno manžela odcházejícího do práce.
„To nevadí, lásko, odpočiň si, já už musím běžet.“
Celé bolavá vstanu z postele, zrcadlo minu bez povšimnutí, stejně jako koupelnu. Cigáro, potřebuju cigáro, dojde mi a s třesoucíma rukama vyklepávám předposlední záchranu. Zvedá se mi žaludek, ale aspoň mi to odvede myšlenky od té proklaté bolesti. Aspoň už snesu světlo, tak se můžu jít nadýchat čerstvého vzduchu na balkon. Tísnivý pocit u srdce však nepomíjí ani tak. Užívám si každý nikotinový nádech, přivírám oči, slastně vydechuji a sleduji sousedčino prádlo plápolající kousek ode mě. Ta ze mě bude mít určitě radost, napadne mě. Ale stejně mi nic neřekne, maximálně zatne zuby a ze slušnosti se mě zeptá, jestli nepotřebuju něco nakoupit. Ne, nepotřebuju. Díky, paní Grünwaldová, potřebuju hlavně klid!
Vlastně klid a cigára, ale to nemůžu přiznat. Obléknu se, nasoukám do sebe suchý rohlík, neumyté vlasy stáhnu do drdolu, nasadím sluneční brýle, popadnu peněženku, zamknu a vydám se do nejbližšího krámku. Zkrátím si to cestou přes trať, jak jsme to vždycky dělali s Kubou. Syn totiž miloval vlaky. Bezpečně poznal Bardotku od Brejlovce či Patriota, zatímco pro mě byla ta lokomotiva buď zelená, nebo červená, hranatá, nebo pěkně zaoblená. Mám se hodně co učit.
„To víš, že ti, Kubíčku, koupím čokoládu jako vždycky. Ale vezmeš si ji až po večeři, jinak bys zase nespapal rohlík se šunkou. A ne že budeš zase vyjídat jen oříšky a zbytek najdu na sedačce. Neutíkej mi, počkej na mě,“ vybízím synka, ačkoli ten mi už pár týdnů nikam neutíká.
Permoníci v mé hlavě nepřestávají kutat. Zpomalím krok, zapálím si poslední cigaretu, sednu na betonový pražec a za pár vteřin se ocitám tváří v tvář rozjetému železnému monstru, které mě dopraví za mým milovaným Filípkem. Nedopalek doutná opodál.
„Mami, mami,“ slyším za chvíli. Pootevřu oči a modlím se, aby ještě chvíli vydržel u televize a nechal mě být.
„Ano, Kubíčku, potřebuješ něco?“
Ticho. Přetočím se pomalu na bok, poprosím permoníky ve své hlavě, ať už si dají konečně pauzu a snažím se ještě usnout. Brzy přijde Karel z práce. Snad malému aspoň ohřeje k večeři párky.
Když mě probudí plný močový měchýř, je už noc. Televize je vypnutá, rohlík jen nakousnutý. „To tomu moc nedal, snad si dal aspoň ty párky,“ proběhne mi hlavou. Spláchnu, umyji si ruce, vyčistím si zuby, sprchu dneska vynechám, stejně zítra nemusím do práce. Zapiji další naordinovaný prášek a jdu pokračovat ve spánku. Karel odfukuje otočený ke zdi. Ani jsem neslyšela, že přišel. Závidím mu, jak je v pohodě, já kvůli bušení srdce nemůžu usnout.
Jsou dny, kdy bych nejradši nebyla, kdy bych od všeho utekla a zahrabala hlavu do písku hlouběji než nejšikovnější pštros. Ty bolesti hlavy jsou prostě nesnesitelné a nabírají na síle spolu s úplňkem, který má být pozítří.
„Kájo, asi jsem zase zaspala, co?“ ptám se ráno manžela odcházejícího do práce.
„To nevadí, lásko, odpočiň si, já už musím běžet.“
Celé bolavá vstanu z postele, zrcadlo minu bez povšimnutí, stejně jako koupelnu. Cigáro, potřebuju cigáro, dojde mi a s třesoucíma rukama vyklepávám předposlední záchranu. Zvedá se mi žaludek, ale aspoň mi to odvede myšlenky od té proklaté bolesti. Aspoň už snesu světlo, tak se můžu jít nadýchat čerstvého vzduchu na balkon. Tísnivý pocit u srdce však nepomíjí ani tak. Užívám si každý nikotinový nádech, přivírám oči, slastně vydechuji a sleduji sousedčino prádlo plápolající kousek ode mě. Ta ze mě bude mít určitě radost, napadne mě. Ale stejně mi nic neřekne, maximálně zatne zuby a ze slušnosti se mě zeptá, jestli nepotřebuju něco nakoupit. Ne, nepotřebuju. Díky, paní Grünwaldová, potřebuju hlavně klid!
Vlastně klid a cigára, ale to nemůžu přiznat. Obléknu se, nasoukám do sebe suchý rohlík, neumyté vlasy stáhnu do drdolu, nasadím sluneční brýle, popadnu peněženku, zamknu a vydám se do nejbližšího krámku. Zkrátím si to cestou přes trať, jak jsme to vždycky dělali s Kubou. Syn totiž miloval vlaky. Bezpečně poznal Bardotku od Brejlovce či Patriota, zatímco pro mě byla ta lokomotiva buď zelená, nebo červená, hranatá, nebo pěkně zaoblená. Mám se hodně co učit.
„To víš, že ti, Kubíčku, koupím čokoládu jako vždycky. Ale vezmeš si ji až po večeři, jinak bys zase nespapal rohlík se šunkou. A ne že budeš zase vyjídat jen oříšky a zbytek najdu na sedačce. Neutíkej mi, počkej na mě,“ vybízím synka, ačkoli ten mi už pár týdnů nikam neutíká.
Permoníci v mé hlavě nepřestávají kutat. Zpomalím krok, zapálím si poslední cigaretu, sednu na betonový pražec a za pár vteřin se ocitám tváří v tvář rozjetému železnému monstru, které mě dopraví za mým milovaným Filípkem. Nedopalek doutná opodál.
