„Cože?“
„No, víš, prostě mám najednou dítě.“
„Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“
„No tak to právě úplně není.“
„A jak to teda je? Hlavně ze mě nedělej krávu!“
„Byl to jeden velký omyl tenkrát na firemním večírku...“
„Takže je to někdo z práce?“
„Hm.“
„A znám ji? No tak, znám ji?“
„Jo.“
„Nechceš mi snad říct, že je to Karolína? Já blbá jí tu práci ještě dohazovala, aby se dostala do Prahy ze zapadlé moravské vísky… A ona mi za odměnu odloudila manžela.“
„Ona ti nikoho neodloudila, říkám, že to byl jeden velký omyl. Nechali jsme se oba unést na večírku, protože nás ani jednoho nenapadlo, že to takhle skončí. Vlastně by ses to nikdy nedozvěděla, kdyby…“
„Kdyby co? Co mi, proboha, ještě tajíš?“
„Vůbec nic, já sám to vím asi měsíc.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím.“
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
B/ Uvozovací věty, akce a popis
„Musím Ti něco říct, Zuzko,“ začal před půl rokem vážně Přemek a vzal mě za ruku. „Potřeboval bych ti někoho představit.“
Nechápala jsem.
„Neboj, není to žádná milenka. Jsou jí teprve čtyři a jmenuje se Anetka,“ vyklopil ze sebe a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Cože?“
Těžko hledal slova, krůpěje potu mu tekly po skráních. „No, víš, prostě mám najednou dítě.“
Ucukla jsem. „Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“
„No tak to právě úplně není.“
„A jak to teda je? Hlavně ze mě nedělej krávu!“ nutím ho k vysvětlení.
„Víš, byl to jeden velký omyl tenkrát na firemním večírku...“
„Takže je to někdo z práce?“
„Hm,“ přitakává.
„A znám ji?“
Mlčí.
„No tak, znám ji?“
„Jo,“ odpovídá se sklopenýma očima.
Není těžké hádat. Z jeho malé firmy téměř všechny. „Nechceš mi snad říct, že je to Karolína?“
Klopí zrak a mlčí.
„Já blbá jí tu práci ještě dohazovala, aby se dostala do Prahy ze zapadlé moravské vísky… A ona mi za odměnu odloudila manžela.“
„Ona ti nikoho neodloudila, říkám, že to byl jeden velký omyl,“ bránil se Přemek. „Nechali jsme se oba unést na večírku, protože nás ani jednoho nenapadlo, že to takhle skončí. Vlastně by ses to nikdy
„Kdyby co? Co mi, proboha, ještě tajíš?“
„Vůbec nic, já sám to vím asi měsíc.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím.“
C/ Verze s myšlenkami postav
„Musím Ti něco říct, Zuzko,“ … (Zní nějak vážně.)… začal před půl rokem vážně Přemek a vzal mě za ruku. „Potřeboval bych ti někoho představit.“
Nechápala jsem. (To bude zase nějakej výbornej kámoš s ještě lepším podnikatelským záměrem, další tutovka, která nás bude stát statisíce, napadlo mě).
„Neboj, není to žádná milenka. (No ještě aby byla.) Jsou jí teprve čtyři a jmenuje se Anetka,“ vyklopil ze sebe a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Cože?“ (Hajzl si upíchnul někde parchanta a najednou mi to po letech má potřebu říct?)
Těžko hledal slova, krůpěje potu mu tekly po skráních. „No, víš, prostě mám najednou dítě.“ (No jasně a najednou mu jsou čtyři.)
Ucukla jsem. „Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“(Já tady měsíc co měsíc brečím do polštáře, vyčítám si svou neschopnost otěhotnět a on se bezostyšně snaží na druhý frontě, když se mu doma nedaří.)
„No tak to právě úplně není.“(No jasně, já nic, já muzikant, to ona chtěla, já chudák…).
„A jak to teda je? Hlavně ze mě nedělej krávu!“ nutím ho k vysvětlení.(Mám pocit, že exploduju. Chce se mi brečet, křičet, dát mu facku. Neblbni, Zuzko, zachovej asi aspoň nějaké dekorum…)
„Víš, byl to jeden velký omyl tenkrát na firemním večírku...“
„Takže je to někdo z práce?“
„Hm,“ přitakává. (Karolína, to musí být Karolína, proto si mě už před lety blokla na facebooku, proto se tak najednou odmlčela…)
„A znám ji?“
Mlčí.
„No tak, znám ji?“
„Jo,“ odpovídá se sklopenýma očima. (A je to tady, já to věděla.)
Není těžké hádat. Z jeho malé firmy téměř všechny. „Nechceš mi snad říct, že je to Karolína?“
Klopí zrak a stále mlčí. (Kurva jedna, kamarádka ze školy.To si snad dělají prdel oba. Jak mi to mohli udělat?)
„Já blbá jí tu práci ještě dohazovala, aby se dostala do Prahy ze zapadlé moravské vísky… A ona mi za odměnu odloudila manžela.“
„Ona ti nikoho neodloudila, říkám, že to byl jeden velký omyl,“ bránil se Přemek. (No jasně, stačila jí jedna šikovná spermie a pak mi tě použitýho vrátila. Suvenýr jí ale zůstal, chápeš?). „Nechali jsme se oba unést na večírku, protože nás ani jednoho nenapadlo, že to takhle skončí. Vlastně by ses to nikdy nedozvěděla, kdyby…“ nenechám ho domluvit. (Kdyby co, kdyby jí nedošly prachy, kdyby s tebou nečekala druhý nebo kdyby co!!!!)
„Kdyby co? Co mi, proboha, ještě tajíš?“ (Je mi z něj čím dál víc na blití, jak mě mohl takhle zklamat?)
„Vůbec nic, já sám to vím asi měsíc.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím.“
Scénky vycházejí z povídky Až bude maminka hvězdička
