Přístaviště u rybníka - napsala Anežka Strnadová

Když jsem toho dne vystoupila z tramvaje, zděsila jsem se, že se mezi panelákama koná nějaká akce pro děti, které se ale rozhodně nechci účastnit. Přemýšlela jsem, kudy se dostanu k našemu vchodu tak, abych se jim vyhnula co nejširším obloukem. Kolem podivně oblečeného postaršího chlápka v ještě podivnějším černém klobouku seděla na trávě skupinka prvostupňových dětí a všichni zaujatě naslouchali něčemu, co jim ten bláznivý chlapík vykládal.

,,Ještě měl mojí pěst ve voku, když jsem jeho hlavu useknul a napíchnul na tupej kůl,”
Ta slova mě trochu zaskočila. To by někdo fakt zaplatil za to, aby nějaký šílenec, kterému se kouří z vousů, vykládal dětem jak vraždí lidi? Rozhodla jsem se neobcházet je zas tak velkým obloukem a naopak jsem se k nim snažila nenápadně přiblížit.
,,Tělo několikrát vobkroužilo mojí loď, než se potopilo do hlubin oceánu a pak už ho nikdo nikdy neviděl. Jeho hlavou jsem pak nakrmil krokodýly v podpalubí.”
Děti na chlapíka nevěřícně valily oči, nikdo nepromluvil. Muž mlčel taky. Asi dramatická pauza, která na děti zapůsobila. Pak se ale jeho oči zastavily na mně.
,,Stůj, mládenče, mohl bys mi pomoct!” překvapilo mě jak oslovení, tak jeho kožené boty až pod kolena, které se hbitě začaly pohybovat mým směrem. ,,Kde tady najdu nějakou šalupu?” 

Kouřící vousy na něm zdaleka nebyly to nejpodivnější. Kolem pasu měl asi šest zbraní a v ruce šavli, o které jsem se až dosud domnívala, že je maketa. Její ostří se ale třpytilo tak, jako se plast nikdy netřpytí. O pravosti pistolí jsem se rozhodla radši nepřemýšlet.
,,Nejsem kluk. A nevim, co je šalupa.”
,,Krátký vlasy, žádná sukně, oprsklej jazyk. Nedělej si ze mě papouška na rameni a řekni mi, kde tady přijdu k nějakým lodím.” 

Tahle hra mě pomalu přestávala bavit. Rozhodla jsem se, že se toho podivína rychle zbavím. Neřešila jsem záměnu pohlaví a vzpomněla si na loďky čas od času plachtící na Boleveckém rybníku, který vidím z balkonu. Řekla jsem mu o nich, ukázala přibližně kudy má jít a otočila se, že půjdu domů. Měla jsem to vzít tím delším obloukem. Chlápek ale rozhodně nevypadal, že by rozhovor chtěl ukončit.
,,A nějaký bukanýry, pořídim je tam?”
,,Prosim?”
,,No jestli tam v tom přístavu sídlí nějakej otrokář. Zboží bych mu ukradl a udělal z těch africkejch chudáků mojí novou posádku,” říkal to s takovým klidem, že se mi trochu zatmělo před očima. Tenhle člověk už to divadlo trochu přehání, pomyslela jsem si.
,,Kde jste se tu, proboha, vzal?”
Muž se chytil za copánek spletený z vousů a díval se na mě, jako by přemýšlel, zda mi své tajemství prozradit, nebo ne. K mému neštěstí ale přemýšlel nad něčím úplně jiným.
,,Kluku, ty se mi ale taky líbíš, jak nad tim tak přemejšlim. Síla asi nebude nic moc, ale funkci palubního důstojníka strážní služby bys zvládnul levou zadní. Potřebuju dát dohromady posádku a dostat se do Karibiku. Svět se už koukám trochu proměnil,” s těmito slovy se rozhlédl po panelácích a basketbalovém hřišti mezi nimi, ,,ale zlato, to má hodnotu vždycky. A muj poklad je dosud ukrytej…” odmlčel se stejně, jako před chvílí, když vykládal nějaký výmysl dětem, nahnul se ke mně a ztišil hlas tak, abych to slyšela jen já: ,,Pod podlahou v hospodě Port Royal. Když jsem ho tam schovával, neřekl jsem o něm ani hospodský Emmalině, do dneška tam na mě můj poklad čeká.”
Zase se ode mě odtáhl a díval se tím směrem, kudy jsem mu ukázala, že má jít pro lodě. Opravdu jsem už chtěla jít domů, takže jsem na jeho příběh reagovala pouhým utroušením:
,,Tak to je fakt škoda, že se Port Royal potopil a v podstatě už neexistuje.”
Mužova reakce mě zaskočila, protože jeho herecké schopnosti byly zcela uvěřitelné. Jeho pleť zbělela, takže v kontrastu s černým oblečením a černými vousy působil jako mrtvola. Dobu na mě valil tmavé oči, zhluboka dýchal a vypadl že vůbec nevěří tomu, co jsem řekla. Pak se beze slova rozběhl mezi paneláky a zmizel.
Šla jsem domů. Bylo to podivné setkání, ale říkala jsem si, že alespoň budu mít co vyprávět. Udělala jsem si čaj a šla si ho vypít na balkon, protože jsem odtamtud viděla jsem na rybník, ke kterému jsem pana piráta vyslala. Sice jsem mu celé to divadlo nevěřila, ale stejně jsem měla trochu strach, abych ze břehu neslyšela výstřely ze zbraní, které měl kolem pasu a o kterých jsem si celou dobu nebyla jistá, zda nejsou skutečně pravé.