Připomněl jí léta na studiích a seminář Umění portrétní malby. Profesor jim jako model přiváděl různé typy lidí a chtěl, aby portrétem vyprávěli jejich skrytý příběh. Znamenalo to pro ni zlom v přístupu k malování.
Začala se na svět kolem sebe dívat jinýma očima. Hledala, co bylo skryto, a snažila se to vyprávět svými obrazy. Postupně zjistila, že každý člověk má něco, co o něm vypráví. Oči, vlasy, způsob chůze nebo držení těla.
Muž z parku byl na první pohled obyčejný a zároveň něčím jedinečný. Pozorovala ho pokaždé, když ho potkala. Sledovala, jak se pohybuje, opírá o hůl, jakým gestem posunuje kšiltovku na hlavě. Hledala jeho skrytý příběh. Stal se téměř její posedlostí. Znovu a znovu malovala jeho portrét a pokaždé ho zničila. Byly dobré, to ano. Ale ne dost. Nevyprávěly příběh. Když namalovala poslední, měla dokonce pocit, že se jí obraz vysmívá: „Ten muž vypadá jako já, ale nejsem to já.“
Vzbudilo to v ní vlnu zoufalého vzteku a plátno rozřezala. Ještě nikdy nic takového neudělala. Když se pak dívala na to dílo zkázy, pocítila nesmírnou úlevu. „Osvobodila jsem se,“ říkala si v duchu, „už ho malovat nebudu.“ Přestala dokonce chodit i do parku.
Když pak jednou v ateliéru uklízela, narazila na rozřezaný obraz otočený ke zdi. Její pohled přitáhla část plátna, na které byly mužovy ruce. Najednou měla husí kůži po celém těle. Našla klíč. Příběh toho muže vyprávěly jeho ruce.
Začala malovat nový obraz. Příběh rukou. Byly to ruce starého člověka, ale především muže. Z vrásčitých rukou se zvětšenými klouby cítila mužskou sílu, plnou odvahy i pochybností. Viděla mozolnaté ruce zvyklé na fyzickou dřinu. Vnímala sílu zvyklou starat se, chránit a vytvářet bezpečí. Cítila ruce, které dokázaly tvořit i bořit, milovat i ubližovat, pevně obejmout i bez milosti pustit. Tetování na hřbetu jedné ruky bylo štítem, pod kterým před světem skrýval osamělost a zranitelnost. Tam byl zamčený vnitřní svět, kam nikoho nepouštěl. Tam hluboko uvnitř byly skryté všechny touhy a sny. Malovala bez přestání celou noc a ráno byl obraz hotový. Byla konečně spokojená.
Druhý den šla do parku a pak znovu a znovu. Starého muže už nikdy nepotkala. Jen ruce na obraze dál vyprávěly jeho příběh.
Muž z parku byl na první pohled obyčejný a zároveň něčím jedinečný. Pozorovala ho pokaždé, když ho potkala. Sledovala, jak se pohybuje, opírá o hůl, jakým gestem posunuje kšiltovku na hlavě. Hledala jeho skrytý příběh. Stal se téměř její posedlostí. Znovu a znovu malovala jeho portrét a pokaždé ho zničila. Byly dobré, to ano. Ale ne dost. Nevyprávěly příběh. Když namalovala poslední, měla dokonce pocit, že se jí obraz vysmívá: „Ten muž vypadá jako já, ale nejsem to já.“
Vzbudilo to v ní vlnu zoufalého vzteku a plátno rozřezala. Ještě nikdy nic takového neudělala. Když se pak dívala na to dílo zkázy, pocítila nesmírnou úlevu. „Osvobodila jsem se,“ říkala si v duchu, „už ho malovat nebudu.“ Přestala dokonce chodit i do parku.
Když pak jednou v ateliéru uklízela, narazila na rozřezaný obraz otočený ke zdi. Její pohled přitáhla část plátna, na které byly mužovy ruce. Najednou měla husí kůži po celém těle. Našla klíč. Příběh toho muže vyprávěly jeho ruce.
Začala malovat nový obraz. Příběh rukou. Byly to ruce starého člověka, ale především muže. Z vrásčitých rukou se zvětšenými klouby cítila mužskou sílu, plnou odvahy i pochybností. Viděla mozolnaté ruce zvyklé na fyzickou dřinu. Vnímala sílu zvyklou starat se, chránit a vytvářet bezpečí. Cítila ruce, které dokázaly tvořit i bořit, milovat i ubližovat, pevně obejmout i bez milosti pustit. Tetování na hřbetu jedné ruky bylo štítem, pod kterým před světem skrýval osamělost a zranitelnost. Tam byl zamčený vnitřní svět, kam nikoho nepouštěl. Tam hluboko uvnitř byly skryté všechny touhy a sny. Malovala bez přestání celou noc a ráno byl obraz hotový. Byla konečně spokojená.
Druhý den šla do parku a pak znovu a znovu. Starého muže už nikdy nepotkala. Jen ruce na obraze dál vyprávěly jeho příběh.
