Podivnost, o které budeme vyprávět, se přihodila před léty. Tenkrát si vyšlápla parta nadšenců, na túru. Z Ramzové k jejich dnešní první zastávce, Špičáku, to jsou s přestávkou čtyři příjemné hodiny. A už jsou skoro tam.
„Ty brďo, vidíš to?, Špičák je holina.“
„Táto, táto, honem, pojď sem, ten kámen zmizel!“
„Bomba! To je prostě paráda. Děcka, to je výhled, co?“ Petr se otáčí k dětem, aby se ujistil, že i ony oceňují, že tenhle výšlap, když už pro nic jiného, tak pro tohle stál za to. Je už po poledni, viditelnost se maličko pokazila, ale i tak je panorama úchvatné.
„Tak co, poobědváme tady?“
„Joooo,“ zní unisono.
„Tak to ale musíte někdo skáknout dolů pro ten oběd,“ pravil Jirka, další z otců přítomných ratolestí. Pohledy vysílených postav však hovoří jasně.
„Dyť je to nějakých dvě stě metrů… no dobře, já tam zajdu sám, padavky,“ říká s úsměvem. Má ve skutečnosti radost, že po čtrnácti kilometrech jsou děti stále ochotné vnímat krásu přírody. Za pár minut už se Jirka objevil znovu nahoře. Všichni se uvelebili na pařezy, každý obsadil jiný, žvýkali a zírali a zírali. Zatímco otcové se hodlali zvednout ze svých přírodních židlí až těsně před odchodem, jejich ratolestem po deseti minutách otrnulo a už šmejdily po holině. Jirka, nejstarší z nich, postavil nalezený špalíček na jeden z vyvýšených pařezů a asi z deseti metrů se jej snažil trefit kamenem. Těch v rozryté půdě bylo všude kolem dost. Tato zábava se přímo nabízela.
„O co, že se trefím dřív než ty!“
Pavel už držel v hrsti několik šutráků.
„Já chcu taky házet,“ ozval se Lukáš.
„Tak jo. Dáme soutěž. Začneme na pěti metrech, každý má tři hody a kdo špalek sestřelí, postupuje do dalšího kola, které bude o metr dál,“ řekl Jirka a už krokoval přibližnou vzdálenost.
Otcové seděli a pobaveně sledovali, jak hra dopadne. Prvním kolem prošli všichni, druhým též. Ve třetím ze sedmi metrů měli úspěšný zásah jen Jirka, Pavel a kupodivu i Michaela, jediná dívka výpravy. Ale i ona v dalším kole vypadla a tak se boje o první místo utkali bratranci Pavel a Jiří.
Hra končila na jedenácti metrech, které Jiřík nezvládl.
Měl v rukou ještě dva kameny, které hodlal posledními pořádnými hody poslat někam daleko. V prostoru před ním nikdo nestál, a tak se mocně rozmáchl a vymrštil kámen do výšky, jako kdyby chtěl dohodit až k Otmuchovskému jezeru. Sledoval dráhu letu, když vtom se stalo něco divného. Šutr nikam nedoletěl. Jeho trajektorie nebyla dokonána. Jakmile kámen dosáhl vrcholu své stoupavosti, zmizel. Tak - prostě byl a náhle nebyl. Nedopadl, nebo možná dopadl, ale Jirka jeho cestu zemskou přitažlivostí nepostřehl. Hned vymrštil i druhý kámen, ale stalo se přesně totéž. Kámen bylo pěkně vidět. Jasnou oblohu nezastiňovaly žádné stromy, let hozeného kamene bylo možné sledovat bez jakýchkoliv rušivých momentů. Jediným rušivým a vzrušujícím momentem byl fakt, že šutr se ve vzduchu ztratil, vypařil, prostě zmizel z očí.
„Tati! Pocem, honem! Strejdo, pojďte taky, něco vám ukážu.“ Chlapi, kteří okamžikem Pavlova vítězství přestali hře dětí věnovat pozornost, se zvedli a zvědavě hleděli, jakou že to Jirka vymyslel zase ptákovinu.
„Sledujte ten šutr, jó. Sledujte, kam letí a hlavně kam spadne. Tati, slyšíš, tak dívejte. Bacha, hážu!“ Jirka se rozmáchl, co jen to šlo a mrskl svou paží. Z dlaně vypustil kámen, který jako projektil začal oblohou opisovat svůj oblouk. Ale ani tento kousek horniny zpět na zem nedoletěl. Všichni viděli naprosto zřetelně, že prostě zmizel. Byl fuč.
„Rozumíš tomu?“ Jirkův táta byl z viděného paf.
„Počkejte, já se půjdu postavit z boku, ať to vidím z profilu. V tom bude jen nějaký optický klam, nic jiného to ani být nemůže, co?“ obrátil se na Petra.
„Taky si myslím. Ale divný to je, neříkej, že je normální, aby šutry jen tak mizely ve vzduchu. Motor to nemá, křídla taky ne a těžší než vzduch jsou rozhodně.“
Otcové se rozestavili do trojúhelníku. Tentokrát vzal do ruky kámen Petr. Švihl rukou a kámen už letěl. Jeho osud byl však naprosto stejný jako u těch předchozích. Letěl, letěl a náhle nebyl. Potvrdit, ač neradi, to museli všichni aktéři. Jeden by se mohl mýlit, dva možná také, ale tuhle šarádu sledovalo osm párů očí. Výsledek zkoumání byl jednoznačný. Kameny hozené z vrcholu Špičáku severovýchodním směrem, pod úhlem asi pětačtyřiceti stupňů, nikam nedolétnou, neboť se ve vzduchu z neznámých důvodů ztrácejí.
„Brácha? Vzpomínáš, jak jsme jeli do Hradce a jak jsme se za Moravskou Třebovou zastavili kousek od Hřebče. Pamatuješ?“
„Jo, tam jak jedou auta bez motoru do kopce, to myslíš?“ „Přesně. Zkoušeli jsme to tam několikrát a byl jsem stoprocentně přesvědčený, že tam gravitace fakt nefunguje. Že jo?“ „Tam jsem nebyl, o co jde?“ vložil se do hovoru i Jirka, táta Jirky mladšího.
„No, hlavní tah je směrem na ty nové hřebečské tunely, že jo. No, a když odbočíš z hlavní doprava, jako bys chtěl jet po staré, těma serpentýnama, no tak tam silnice klesá pod les dolů. Mírně, ale klesá. A tam když zastavíš na té cestě, vypneš motor a odbrzdíš, začnou se dít zvláštní věci. Auto se pomalu začne vracet zpět do toho kopečka. Rozumíš - samo, bez motoru, bez cizí pomoci. Fakt.“
„Kecáš.“
„Nekecám, ten pocit, že to tak doopravdy je, je prostě dokonalý. Zkoušeli jsme couvání několikrát. Prý anomálie. Místo různě proměřovali a prý je to blbost. Ve skutečnosti auto nebo cokoliv, třeba i položená láhev, začne couvat nebo se prostě kutálet jen proto, že jedeš z kopečka. Ale já tomu nevěřím.“
„Aha. A proč jsem tam ještě nebyl?“ pokládá řečnickou otázku Jirka.
„Možná, že se o nějakou divnou anomálii jedná i tady,“ Pavel zamyšleně dělá do země jakési nesmyslné kruhy klackem.
„Kam s tím půjdeme … do televize?“
„To víš, že jo. Uděláme velké haló, dotáhneme sem celý televizní štáb s kamerama a pak se nic nestane. Rozumíš. Dneska nepadají a až tady budou mraky svědků a kamery, tak padat budou. A z nás budou blbci. Už vidím ty titulky v novinách. Ne, ne. My sem musíme přijít znovu, ale vezmeme s sebou někoho, kdo by se v tom mohl vyznat, kdo by tomu mohl přijít na kloub.“
„Myslíš nějakého šutrologa?“ ptá se Jirka starší. “Ale houby šutrologa. Spíš někoho přes ty záhady, přes paranormální jevy. Prostě někoho, kdo nás s tou historkou hned nevyhodí a bude ochotný sem jít, že jo. Taky to není hned u dálnice. I z Žulové je to sem osm kiláků, furt do kopce. To se nechce lézt každému.“
„A kde ho chceš hledat, záhadologa?“ „Ještě nevím, ale nechte to na mně,“ Petr vstal, zkusmo ještě jednou hodil šutr do nebe a on se ani tentokrát nevrátil domů. „Pojďte, děcka, vypadneme odtud.“ Když malá výprava dosáhla svého dnešního cíle na Hraničkách, kde hodlala přespat, svolal Jirka starší konspirativní poradu, na které si všichni slíbili, že to, co zažili na Skinheadovi, bude zatím jen jejich tajemstvím. Provedli k tomu účelu přísahací rituál, který pohotově vymysleli. Jen Petr měl právo začít sondovat, koho o záhadě informovat a vůbec co se dá o jevu zjistit. To, že si vzpomněl na spisovatele Ludvíka Součka, se ukázalo jako skvělý tah. On pan Souček je sice už dávno na onom světě, ale jeden z Petrových spolupracovníků, takový fanda do UFO a podobných záhad, mu doporučil spolužáka spisovatele Součka nějakého inženýra Věnceslava Patrovského. Patrovský, stejně jako Souček, studoval a psal o nevysvětlitelných jevech, o UFO, o paranormálních jevech a tak podobně. Vydal už pěknou řádku knížek. Napsal například článek „Úvahy nad gravitací“ a tak dále. Zdálo se, že to by mohl být ten správný člověk. Petrovi dalo dost práce, ale kontakt na tohoto pána nakonec sehnal.
„Dobrý den, Petr Němec u telefonu, mluvím s panem Patrovským? Ano? A máte na mě, pane inženýre, pár minut čas? O co jde? O kamení, které mizí. No to já vím, že z kamenolomů kamení taky mizí, ale já mluvím o kamenech, které se po vhození do vzduchu už nevrátí zpět na zem. Co? Kde? No - to by bylo pane Patrovský lepší snad osobně. Tak fajn. Jsme domluvení.“
Na další den si museli bratři Petr, Pavel a Jiří vzít dovolenou. Pan Patrovský odjížděl za pár dnů na delší dobu do zahraničí a jedinou jeho možností, jak se s jevem seznámit, bylo přijet hned. Holt muž činu! Jirka ještě škemral na polesí v Žulové, aby za doprovodu nějakého revírníka měli možnost dojet po lesních cestách autem co nejblíže Špičáku. On pan inženýr Patrovský už není nejmladší.
„Tak tady to je,“ Petr stanul na vrcholu odlesněného, skoro tisíc metrů vysokého kopce.
„Jestli jsem se sem štrachal zbytečně, tak si mě nepřejte,“ funěl pan inženýr, brunátný, zpocený a zadýchaný, přesto, že od zaparkovaného lesáckého gazíku, ušli jen pár stovek metrů. Konečně se narovnal, setřel rukávem pot z čela a rozhlédl se.
„Nádhera,“ vydechl. „To je Polsko, tam dole?“ zajímal se.
„Ovšem, pane Patrovský. A ta jezera jsou Otmuchovské, to je nalevo a hned vedle něj je Nyské. Vzduch zkresluje, ale je to odtud tak dvacet kilometrů vzdušnou čarou,“ vytáhl se Pavel svými znalostmi.
„Tak kde se vám to stalo? Tady?“
„Ano. Zde jsme hráli hru, teda naše děcka, a pak jsme začali házet šutry tímhle směrem,“ pravil Pavel a máchl rukou.
„Tak na co čekáme? Jdeme na to. Já teda budu jen pozorovat, já házet nebudu. Tak kdo začne? Třeba vy,“ ukázal Patrovský na Pavla. Pavel uchopil do ruky větší kámen a hodil. Tak a teď normálně, dle zákonů gravitace žuchne někam mezi pařezy a bude ostuda.
Fraška jako hrom, pomyslel si nejen on.
„Do prdele! Je pryč!! No to není možný, to není možný,“ začal hlasitě vykřikovat záhadolog.
„Další! Hoďte další! No toto?! Viděl jste, viděl?“ ptal se opakovaně hajného Kolegara a začal podivně, jakoby nadšením až komicky poskakovat.
Hajný Kolegar jev viděl. Všichni jej viděli. Do vzduchu letělo ještě mnoho šutrů, všechny už ruce bolely, ale kamení kamsi mizelo, polykala je nějaká neviditelná černá díra, či co.
„To ještě nikdo nepopsal, todlencto. Kruhy v obilí, jsou prd. To je věc, to je rychlebský Bermudský trojúhelník, no já se snad zblázním. A zkoušeli jste vyhodit do vzduchu i něco jiného? Jo, jo? Takže nebe tady polyká jenom šutry. Šutrožrout rychlebský je ten váš Špičák. Pane hajný, to je vážná věc, todlencto. To musí zatím zůstat mezi náma. Rozumíte. Rozumíte, chlapi?!“ otočil se ke všem. „Protože jak se to rozkřikne, tak tady bude rázem procesí. Kde kdo si bude chtít hodit. A to zase ne! To by mohl být i mezinárodní problém. To se nejdřív musí řádně prozkoumat, o jakou jde záhadu. A taky by mě moc zajímalo, když už jsou šutry pryč, tak kde vlastně jsou, že jo. Kam mizí?“
A inženýr Věnceslav Patrovský si opět vzpomněl na své oblíbené UFO. To bude ono, zamyslel se a než Špičák opustili, ještě jednou se pokochal pohledem. Pan Patrovský v příštích dnech nepodnikl nic. Jak by také mohl? Do svých pařátů jej uchvátila nemoc. Dokonce musel být hospitalizován. Přesto se něco dělo. Možná někdo z aktérů porušil slib mlčení, možná je někdo na vrcholu Špičáku viděl, hlavně vypozoroval co dělají a mluvil. Také je možné, že parta dětí se svými otci nebyla s nápadem házení kamenů jediná - kdo ví? V každém případě se během čtyřiadvaceti hodin kolem hlavy Skinheada objevil vysoký plot. Oficiálně prý proto, aby čerstvě vysázené stromky neokusovala zvěř. Náhoda? Ale proč je tato ohrada vyšší než jinde, proč má i ostnatý drát a masivní zámek na bytelné bráně, to nikdo nevysvětlil. Hlavně se nikdo na nic neptal, vše se zdálo normální. Vrchol Špičáku několik dnů monitorovala armáda. Pánové v „mundúrech“ pořídili spousty fotografické i filmové dokumentace, provedli řadu fyzikálních, geofyzikálních, chemických, balistických a jiných měření. Pak vše utichlo. Inženýr Patrovský se už neozval, telefon nebral. Jeden moment z přítomnosti armády však stojí za pozornost.
„Stále stejný výsledek?“
„Ano, pane plukovníku.“
„Už někoho z těch vědátorů napadlo nezkoumat oblohu, ale kouknout se přímo na ty šutry? Třeba je vysvětlení v nich a ne tam,“ plukovník zvedl hlavu a zapichoval prst vztyčené pravice do mraků.
„Ano, pane plukovníku. Asi stovku náhodně sesbíraných kamenů už prozkoumali, opracovali a dokonce z nich speciálními vrtáky udělali řešeta.“
„A co zjistili?“
„Právě, že nic, pane plukovníku. I tyto obroušené a provrtané kameny po vyhození zmizely. Vyvrtaná drť z nich je právě teď na spektrální analýze v Praze. Zatím se zdá, že se jedná o obyčejné šutry.“
„Trošku odbornosti ve výkladu by vám, pane kapitáne, neškodilo,“ rýpl si do vojenského experta vyšší důstojník.
„Jak si přejete, pane plukovníku. V hloubkách Rychlebských hor se zde jedná hlavně o granulity. Představují pozůstatky vysokotlaké minerální asocice hornin, metamorfovaných v podmínkách eklogitové facie a mohou tak umožnit pohled na události během raného stádia variské kontinentální kolize, průběhu pohřbení jejich protolitu pomocí subdukčního kanálu, stejně jako exhumační mechanismy hornin do oblasti střední kůry. Nyní určujeme teplotně-tlakové podmínky vysokotlakého metamorfního děje a rekonstruujeme dekompresní dráhu hornin při výstupu z orogenního kořene. Mafické granulity obsahují granát, omfacit, plagioklas, draselný živec, křemen a typické akcesorické minerály, jako jsou rutil, zirkon a apatit. Tyhle horniny zde prosím jsou na povrchu celkem vzácné a to ve formě slepených zrn, ale co se nevrací z nebe, je, jak jsem říkal, plukovníku, jen obyčejný šutr.“
„Víte co, pane kapitáne? Běžte s tím do prdele, kdo tomu má rozumět? Já potřebuji výsledky! Já potřebuji vědět, proč, kurva, zrovna tady šutry nepadají!“ rozčílil se plukovník a poměrně rázným krokem se od kapitána vzdálil. Ovšem kde jinde by neměly padat, nevysvětlil.
Už je to dávno. Skinhead má dnes bohatou kštici. K nebi se vytahuje nový mladý nádherný les a po někdejší vojenské ohradě už není ani památky. A šutry? Jaké šutry?
Háčky:
Háčky:
„Táto, táto, honem, pojď sem, ten kámen zmizel!“
„Jirko, nech mě chvilku vydechnout,“ odbývám svého syna a zakusuji se do krajíce chleba s paštikou. „Faaakt, koukej, Skinhead snad ty šutry odpaluje do vesmíru!“
„Co mi to vykládáš?“ zvedám se neochotně z pařezu.
„Podívej se, vezmu kamínek, hodím ho do vzduchu a …“
„A nic, no, určitě je někde dole v křoví.“
„Ne ne, koukej znova,“ nabádá mě synek a do vzduchu mrští kámen velikosti neforemné dlažební kostky, jejíž dopad snad ani já nepřehlídnu. Má pravdu, jakmile dosáhne trajektorie letu kamene vrcholu, zmizí. Blbost, to je blbost, velí můj analyticky pragmatický mozek. Určitě jsem mrknul. „Počkej, zkusím to taky,“ beru do ruky oblázek, vyhodím a zase žádný sestup kamene nevidím. Rozhlížím se kolem sebe a ujišťuji se, že nás nikdo nepozoruje.
„Jirko, máš pravdu, že je to podezřelý,“ špitnu k synovi.
„Bude to takové naše chlapské tajemství, dokud tomu nepřijdeme na kloub.“
„Platí, táto,“ plácneme si.
(Anna Vocelová)
Konec:
Děti také o něco povyrostly a výpravy už podnikají samy, bez rodičů. Jirka si vzpomněl na dávnou túru na Skinheda a na mizející kamení. „Domluva byla snadná a tak se opět vydali na ten podivný kopec. Ne, jestli čekáte, že zase mizely šutry, tak skutečně ne. Jen Jirka, nejmladší z bratrů, ano ten, který jako první zjistil, že se kameny z nebe nevracejí, se na vrcholu náhle ztratil. Marné bylo volání, hledání a pláč. Policie vyhlásila pátrání a kolem Skinheda se znovu objevil plot.
Konec:
Děti také o něco povyrostly a výpravy už podnikají samy, bez rodičů. Jirka si vzpomněl na dávnou túru na Skinheda a na mizející kamení. „Domluva byla snadná a tak se opět vydali na ten podivný kopec. Ne, jestli čekáte, že zase mizely šutry, tak skutečně ne. Jen Jirka, nejmladší z bratrů, ano ten, který jako první zjistil, že se kameny z nebe nevracejí, se na vrcholu náhle ztratil. Marné bylo volání, hledání a pláč. Policie vyhlásila pátrání a kolem Skinheda se znovu objevil plot.
(Wilson)
