Blahořečil jsem si, že jsem ráno zvolil pro cestu do Prahy vlak. Většinou jezdím autem. Přiznávám, že mě tentokrát vystrašily předpovědi počasí. Náledí, sněhové jazyky, kamiony blokující průjezdnost silnic. Dost chmurných informací na to, abych nechal auto v garáži. A dobře jsem udělal!
Předpověď nelhala, ba právě naopak. Sníh, mráz, závěje na silnicích a pohodlná jízda vyhřátým rychlíkem, dokonce bez zpoždění.
Pracovně jsem vyřídil všechno pohodlně ještě během dopoledne. Na oběd jsem se nechal pozvat. Ilonka Drábková, moje dlouholetá známá a také mé příležitostné potěšení, mi po výborném obědě poskytla i svou náruč. Nemám, nač bych si mohl stěžovat - vskutku ne.
Konečně jsem se uvelebil v prázdném kupé rychlíku Šohaj. Sedl jsem si právě k oknu a rozložil na kolena noviny Večerní Praha, které nemám příležitost čítat denně.
Ale zajímavá scéna na peróně mi zabraňuje rozečíst se. Bože, to je ale „kusanec“, hodnotím v duchu dámu stojící na nástupišti. Dáma se vypíná na špičky svých podpadkových střevíců, které jaksi nepasují do zimy kralující venku. Vypíná se proto, aby mohla dostatečně vřele obejmout kolem krku muže, zřejmě manžela, nebo milence. Kam se hrabou hollywoodské filmy. Je v tom líbání hodně erotiky. Tak srdceryvnou scénku jsem už fakt dlouho neviděl. Dáma chlápka líbá. Líbá ho vášnivě, jako by se neměli vidět příštích pět let. Asi odjíždí někam daleko a na dlouho.
Teď si všímám jejího zavazadla. Kufr na kolečkách. Ale jaký kufr!! Takový jsem ještě neviděl. Obrovské zavazadlo. Je vyloučeno, aby jej sama dostala do vagonu.
Dáma nyní otáčí svůj obličej ke mně a já vidím, že pláče. Slzy jako hrachy se jí koulejí z očí. Pracně malované oční linky nyní pouštějí černé „čůrky“ a ty se vzájemnými dotyky tváře o tvář rozmazávají na jejich lících. Čmouhy působí jako smuteční závoj věštící konec, či přerušení něčeho úžasného. Nikdo by přece neplakal a neprožíval chvíle loučení tak dramaticky, kdyby šlo o banalitu. Loučení je zřejmě bolestné. Elegantní dáma, která by jistě mohla pózovat pro nejrůznější magazíny, módními počínaje a erotickými konče, se znovu vrhá tomu pánovi kolem krku a bombarduje jej polibky.
Do odjezdu vlakové soupravy chybí už jen dvě minuty. Vím to přesně, protože se na hodinky dívám. Už nemají čas! Rád bych otevřel okno a zavolal na ně alarmující informaci, ale ostychem a snad i vědomím, že mně do toho vlastně vůbec nic není, se aktivity vzdávám. Ještě že! Byl bych za hlupáka. V hodině dvanácté se muž náhle chápe obrovského zavazadla a rázně míří do vagonu. Uslzené nádherné stvoření ho následuje.
Vlastně nevím, proč jsem byl překvapen, když se chlápek s tím ohromným kufrem ocitá v mém kupé. Asi proto, že bylo první na ráně a kromě mne v něm nikdo jiný nesedí. Jeho otázka na volnost prostoru je proto pouze formální. Přitakám a on, s vynaložením značné síly, umísťuje kufr nad sedadla, do police k uložení zavazadel určené. Kdyby mi někdo před tím položil otázku, zda se na ono místo kufr téhle velikosti vejde, s jistotou bych tvrdil, že rozhodně nikoliv. Ale vešel se. Ještě padá ve dveřích kupé několik posledních pus, muž se poroučí zpět na perón, a to udělal dobře, protože vlak už se dává do pohybu. Krasavice se téměř přilepila na okno a nyní už pouze vzdušnými polibky častuje stojící postavu na vzdalujícím se nástupišti. Rychlík konečně opouští krytou betonovou plochu a za jemného drncání se vydává do ráje výhybek v kolejišti. Za moment mineme hotel Olympik v Karlíně a vlak začne nabírat rychlost směrem na východ.
Neskutečně rozkošné stvoření, nyní sedící přímo naproti mně, dlouze vydechlo a hráblo do kabelky pro mobilní telefon. „No to snad ne?“ říkám si. „Teď se rozloučili, ještě sedačku pod sebou ani nestihla zahřát a už mu píše, a to jistě srdceryvnou esemesku. Já, aby bylo jasno, proti lásce a zamilovanosti vůbec, ale skutečně vůbec nic nemám! Ba právě naopak! Já lásce přeji. Ale, jak se říká, nic se nemá přehánět“.
Dáma vyťukala do přístroje zřejmě vše co měla na srdci, odklikla odeslání a s mobilem v dlaních pokládá ruce do klína. Zvrátila hlavu, dlouze vydechla a zavřela oči. Fleky pod spodními řasami už má setřené a líce jsou opět jako ze škatulky. Očekával bych, že tvář bude po právě prožitém těžkém loučení ztěžklá žalem, ale není.
Kloužu pohledem po její dokonalé figuře. Její tvář doposud stále nese určitou známku napětí, což se ovšem rázem mění. „Á, už jí píše i on“, myslím si celkem logicky, protože její mobil jí v dlaních zavrněl a vydal takový směšný, možná až lascivní zvuk.
Okamžitě zpozorněla a příchozí esemeska jí zřejmě dělá radost. Celá se doslova zavrtěla, jakoby natěšeně poposedla a její hbitý palec už čile klouže po klávesnici Nokie.
„Prosím vás, pane, doufám, že má tento vlak první zastávku v Kolíně?“ mrká na mne svýma úžasnýma očima.
„Ano, v Kolíně, paní,“ odpovídám. Okamžitě se sklonila ke svému kontaktnímu přístroji a asi se jala tuhle informaci předat dál.
„Jízdenky prosím,“ do kupé vstupuje paní průvodčí. Mou jízdenku si prohlédla stejně důkladně jako tu, kterou předkládá dáma sedící naproti mně. Snad jen kvůli zběžné kontrole obrací průvodčí oči nahoru k zavazadlům a prohodí:
„To máte štěstí paní, že jedete až do Veselí nad Moravou, víte?“ Dáma zvedla k průvodčí tázavý pohled. „No že nemusíte nikde přestupovat. To bych vám ani neradila, s takovým obrovským kufrem,“ vysvětluje jí průvodčí a poroučí se o kousek dál.
„Aha, tak kráska má namířeno do Veselí nad Moravou,“ říkám si.
„Beztak asi bude potom pokračovat ještě někam dál. Co by dělala ve Veselí?“ mumlá můj mozek a přeje si, aby vystoupila v Olomouci zároveň se mnou. Pomohl bych jí s kufrem a při té příležitosti bych jí mohl…
„A za jak dlouho budeme v Kolíně?“ skáče mi do přemítání krásná spolucestující. Mrkám na hodinky: „Za půl hodinky. Asi.“
„Děkuji,“ odpovídá mi způsobně a opět tančí prstem na klávesnici svého mobilu. Do minuty jí přichází odpověď. Po jejím přečtení se její tvář zcela rozjasnila a místo původních chmur je náhle kupé plné jakéhosi neznámého, ale krásného očekávání. To její tvář vyzařuje impulzy nabité energií.
Přiznávám, že mě její chování docela zmátlo. Právě jsem se hotovil navázat konverzaci a účastně se zeptat na důvod tak dramatického a zároveň romantického loučení na pražském nádraží a nabídnout jí konverzační společnost na dobu asi dvou hodin, než dojedeme do Olomouce, kde bohužel budu muset vystoupit. I za dobu tak krátkou, jako jsou dvě hodiny, se přece dá prožít spousta úžasných věcí. Sedíme v kupé sami, a když se zadaří, mohlo by to tak i vydržet. Je-li žena v složitém citovém rozpoložení, nejsnáze lze zaútočit právě na její rozjitřenou mysl a dosáhnout tak svých cílů. Ty mohou být pochopitelně skromné, ale existuje možnost navázat kontakt, předat si čísla telefonů a později, kdo ví, třeba…Další tok mých myšlenek mě zase varuje. Asi je učiněná blbost myslet na ženu, která je evidentně úplně a beznadějně „zaláskovaná“ do chlápka, který si možná právě teď dává panáka na žal a odpovídá na její SMS. Ten to má u ní stoprocentně jisté. Nač zkoušet lézt mu do zelí. Sice ho neznám, ale i tak bych neměl…I když na druhou stranu, za pokus nic nedám, že jo a …
„Prosím vás, pane, řekněte mi, až se bude blížit Kolín. Ano?“ Přikyvuji, ovšem její vyrušení oddaluje mé odhodlání spustit proud své výřečnosti. Bohužel, ani jsem si neuvědomil, že moje odhodlávání je roztahané přes celé střední Čechy. V momentě, kdy se doslova nadechuji k prvnímu výpadu, zaregistruji venku známé, kolem vlaku se míhající objekty.
„Kolín. Paní, už bude Kolín.“ Myslím si, že tahle informace je jen jakýsi orientační bod, jehož význam netuším, ale mýlím se.
„Budete tak laskav a pomůžete mi s tím kufrem? Víte, já bych to sama jaksi…“
„Ale samozřejmě!“ Srším ochotou a zároveň nechápu, proč hodlá vystupovat, když přece jede až do Veselí na Moravě?! Vymrštil jsem se, popadl tunové zavazadlo, doslova jej sesunul na podlahu vagonu a vydávám se uličkou za noblesní dámou. Do uší mi zní nezaměnitelné skřípání brzd a po chvíli souprava zastavuje na kolínském nádraží.
Vysoukal jsem kufr na perón. Dáma mi vřele děkuje a to už registruji chlápka, který se ráznými kroky přibližuje k nám. Já, ve snaze, aby mi vlak neujel, spěšně opět nastupuji na palubu Šohaje a vracím se na své místo.
Zvědavost mi nedává a tak mám opět obličej takřka přilepený na tabuli skla a nevěřícně sleduji, co se děje venku.
Chlápek, který přišel na kolínské nástupiště je tomu z pražského podobný jen velmi vzdáleně. Možná je o pár centimetrů vyšší, má místo dlouhého kabátu koženou kvalitní bundu a ani ostatní svršky oblečení nevypadají nijak levně. Usmívá se. Přímo září! A ona se mu vrhá kolem krku. Vzhledem k jeho výšce se musí snažit ještě více než před půl hodinou. Zahrnuje jej salvou polibků neméně vášnivých. Její obličej se náhle otáčí na druhou stranu, ke mně a já jsem konfrontován s dalším přívalem slz. Tentokrát jsou však slzy bezpochyby slzami štěstí, euforie a čiré radosti. Zřejmě jde o dlouho očekávané setkání.
„Kurňa, tož to ta cesta do Veselí moc dlouho netrvala…“
Mě už ale tahle štěstím uplakaná scéna náhle nezajímá. Konečně se dostávám k nenačatým stránkám Večerní Prahy. Oči mi kloužou po řádcích a já najednou zjišťuji, že vůbec nečtu, ale myslím na to, že jsem byl právě svědkem, vlastně trošku i aktérem situace, která se stává jen… ale no tak! Šohaj se dal do pohybu.
Co se to vlastně právě odehrálo? Potřásám pobaveně hlavou a konečně se dostávám k novinám. Můj mobil mi oznamuje příchozí SMS. Koukám a jak předpokládám, ozývá se moje milá manželka, prý kdy asi dorazím a na co mám chuť na večeři? Tak odepisuji a usmívám se. Prostě príma den!
Pracovně jsem vyřídil všechno pohodlně ještě během dopoledne. Na oběd jsem se nechal pozvat. Ilonka Drábková, moje dlouholetá známá a také mé příležitostné potěšení, mi po výborném obědě poskytla i svou náruč. Nemám, nač bych si mohl stěžovat - vskutku ne.
Konečně jsem se uvelebil v prázdném kupé rychlíku Šohaj. Sedl jsem si právě k oknu a rozložil na kolena noviny Večerní Praha, které nemám příležitost čítat denně.
Ale zajímavá scéna na peróně mi zabraňuje rozečíst se. Bože, to je ale „kusanec“, hodnotím v duchu dámu stojící na nástupišti. Dáma se vypíná na špičky svých podpadkových střevíců, které jaksi nepasují do zimy kralující venku. Vypíná se proto, aby mohla dostatečně vřele obejmout kolem krku muže, zřejmě manžela, nebo milence. Kam se hrabou hollywoodské filmy. Je v tom líbání hodně erotiky. Tak srdceryvnou scénku jsem už fakt dlouho neviděl. Dáma chlápka líbá. Líbá ho vášnivě, jako by se neměli vidět příštích pět let. Asi odjíždí někam daleko a na dlouho.
Teď si všímám jejího zavazadla. Kufr na kolečkách. Ale jaký kufr!! Takový jsem ještě neviděl. Obrovské zavazadlo. Je vyloučeno, aby jej sama dostala do vagonu.
Dáma nyní otáčí svůj obličej ke mně a já vidím, že pláče. Slzy jako hrachy se jí koulejí z očí. Pracně malované oční linky nyní pouštějí černé „čůrky“ a ty se vzájemnými dotyky tváře o tvář rozmazávají na jejich lících. Čmouhy působí jako smuteční závoj věštící konec, či přerušení něčeho úžasného. Nikdo by přece neplakal a neprožíval chvíle loučení tak dramaticky, kdyby šlo o banalitu. Loučení je zřejmě bolestné. Elegantní dáma, která by jistě mohla pózovat pro nejrůznější magazíny, módními počínaje a erotickými konče, se znovu vrhá tomu pánovi kolem krku a bombarduje jej polibky.
Do odjezdu vlakové soupravy chybí už jen dvě minuty. Vím to přesně, protože se na hodinky dívám. Už nemají čas! Rád bych otevřel okno a zavolal na ně alarmující informaci, ale ostychem a snad i vědomím, že mně do toho vlastně vůbec nic není, se aktivity vzdávám. Ještě že! Byl bych za hlupáka. V hodině dvanácté se muž náhle chápe obrovského zavazadla a rázně míří do vagonu. Uslzené nádherné stvoření ho následuje.
Vlastně nevím, proč jsem byl překvapen, když se chlápek s tím ohromným kufrem ocitá v mém kupé. Asi proto, že bylo první na ráně a kromě mne v něm nikdo jiný nesedí. Jeho otázka na volnost prostoru je proto pouze formální. Přitakám a on, s vynaložením značné síly, umísťuje kufr nad sedadla, do police k uložení zavazadel určené. Kdyby mi někdo před tím položil otázku, zda se na ono místo kufr téhle velikosti vejde, s jistotou bych tvrdil, že rozhodně nikoliv. Ale vešel se. Ještě padá ve dveřích kupé několik posledních pus, muž se poroučí zpět na perón, a to udělal dobře, protože vlak už se dává do pohybu. Krasavice se téměř přilepila na okno a nyní už pouze vzdušnými polibky častuje stojící postavu na vzdalujícím se nástupišti. Rychlík konečně opouští krytou betonovou plochu a za jemného drncání se vydává do ráje výhybek v kolejišti. Za moment mineme hotel Olympik v Karlíně a vlak začne nabírat rychlost směrem na východ.
Neskutečně rozkošné stvoření, nyní sedící přímo naproti mně, dlouze vydechlo a hráblo do kabelky pro mobilní telefon. „No to snad ne?“ říkám si. „Teď se rozloučili, ještě sedačku pod sebou ani nestihla zahřát a už mu píše, a to jistě srdceryvnou esemesku. Já, aby bylo jasno, proti lásce a zamilovanosti vůbec, ale skutečně vůbec nic nemám! Ba právě naopak! Já lásce přeji. Ale, jak se říká, nic se nemá přehánět“.
Dáma vyťukala do přístroje zřejmě vše co měla na srdci, odklikla odeslání a s mobilem v dlaních pokládá ruce do klína. Zvrátila hlavu, dlouze vydechla a zavřela oči. Fleky pod spodními řasami už má setřené a líce jsou opět jako ze škatulky. Očekával bych, že tvář bude po právě prožitém těžkém loučení ztěžklá žalem, ale není.
Kloužu pohledem po její dokonalé figuře. Její tvář doposud stále nese určitou známku napětí, což se ovšem rázem mění. „Á, už jí píše i on“, myslím si celkem logicky, protože její mobil jí v dlaních zavrněl a vydal takový směšný, možná až lascivní zvuk.
Okamžitě zpozorněla a příchozí esemeska jí zřejmě dělá radost. Celá se doslova zavrtěla, jakoby natěšeně poposedla a její hbitý palec už čile klouže po klávesnici Nokie.
„Prosím vás, pane, doufám, že má tento vlak první zastávku v Kolíně?“ mrká na mne svýma úžasnýma očima.
„Ano, v Kolíně, paní,“ odpovídám. Okamžitě se sklonila ke svému kontaktnímu přístroji a asi se jala tuhle informaci předat dál.
„Jízdenky prosím,“ do kupé vstupuje paní průvodčí. Mou jízdenku si prohlédla stejně důkladně jako tu, kterou předkládá dáma sedící naproti mně. Snad jen kvůli zběžné kontrole obrací průvodčí oči nahoru k zavazadlům a prohodí:
„To máte štěstí paní, že jedete až do Veselí nad Moravou, víte?“ Dáma zvedla k průvodčí tázavý pohled. „No že nemusíte nikde přestupovat. To bych vám ani neradila, s takovým obrovským kufrem,“ vysvětluje jí průvodčí a poroučí se o kousek dál.
„Aha, tak kráska má namířeno do Veselí nad Moravou,“ říkám si.
„Beztak asi bude potom pokračovat ještě někam dál. Co by dělala ve Veselí?“ mumlá můj mozek a přeje si, aby vystoupila v Olomouci zároveň se mnou. Pomohl bych jí s kufrem a při té příležitosti bych jí mohl…
„A za jak dlouho budeme v Kolíně?“ skáče mi do přemítání krásná spolucestující. Mrkám na hodinky: „Za půl hodinky. Asi.“
„Děkuji,“ odpovídá mi způsobně a opět tančí prstem na klávesnici svého mobilu. Do minuty jí přichází odpověď. Po jejím přečtení se její tvář zcela rozjasnila a místo původních chmur je náhle kupé plné jakéhosi neznámého, ale krásného očekávání. To její tvář vyzařuje impulzy nabité energií.
Přiznávám, že mě její chování docela zmátlo. Právě jsem se hotovil navázat konverzaci a účastně se zeptat na důvod tak dramatického a zároveň romantického loučení na pražském nádraží a nabídnout jí konverzační společnost na dobu asi dvou hodin, než dojedeme do Olomouce, kde bohužel budu muset vystoupit. I za dobu tak krátkou, jako jsou dvě hodiny, se přece dá prožít spousta úžasných věcí. Sedíme v kupé sami, a když se zadaří, mohlo by to tak i vydržet. Je-li žena v složitém citovém rozpoložení, nejsnáze lze zaútočit právě na její rozjitřenou mysl a dosáhnout tak svých cílů. Ty mohou být pochopitelně skromné, ale existuje možnost navázat kontakt, předat si čísla telefonů a později, kdo ví, třeba…Další tok mých myšlenek mě zase varuje. Asi je učiněná blbost myslet na ženu, která je evidentně úplně a beznadějně „zaláskovaná“ do chlápka, který si možná právě teď dává panáka na žal a odpovídá na její SMS. Ten to má u ní stoprocentně jisté. Nač zkoušet lézt mu do zelí. Sice ho neznám, ale i tak bych neměl…I když na druhou stranu, za pokus nic nedám, že jo a …
„Prosím vás, pane, řekněte mi, až se bude blížit Kolín. Ano?“ Přikyvuji, ovšem její vyrušení oddaluje mé odhodlání spustit proud své výřečnosti. Bohužel, ani jsem si neuvědomil, že moje odhodlávání je roztahané přes celé střední Čechy. V momentě, kdy se doslova nadechuji k prvnímu výpadu, zaregistruji venku známé, kolem vlaku se míhající objekty.
„Kolín. Paní, už bude Kolín.“ Myslím si, že tahle informace je jen jakýsi orientační bod, jehož význam netuším, ale mýlím se.
„Budete tak laskav a pomůžete mi s tím kufrem? Víte, já bych to sama jaksi…“
„Ale samozřejmě!“ Srším ochotou a zároveň nechápu, proč hodlá vystupovat, když přece jede až do Veselí na Moravě?! Vymrštil jsem se, popadl tunové zavazadlo, doslova jej sesunul na podlahu vagonu a vydávám se uličkou za noblesní dámou. Do uší mi zní nezaměnitelné skřípání brzd a po chvíli souprava zastavuje na kolínském nádraží.
Vysoukal jsem kufr na perón. Dáma mi vřele děkuje a to už registruji chlápka, který se ráznými kroky přibližuje k nám. Já, ve snaze, aby mi vlak neujel, spěšně opět nastupuji na palubu Šohaje a vracím se na své místo.
Zvědavost mi nedává a tak mám opět obličej takřka přilepený na tabuli skla a nevěřícně sleduji, co se děje venku.
Chlápek, který přišel na kolínské nástupiště je tomu z pražského podobný jen velmi vzdáleně. Možná je o pár centimetrů vyšší, má místo dlouhého kabátu koženou kvalitní bundu a ani ostatní svršky oblečení nevypadají nijak levně. Usmívá se. Přímo září! A ona se mu vrhá kolem krku. Vzhledem k jeho výšce se musí snažit ještě více než před půl hodinou. Zahrnuje jej salvou polibků neméně vášnivých. Její obličej se náhle otáčí na druhou stranu, ke mně a já jsem konfrontován s dalším přívalem slz. Tentokrát jsou však slzy bezpochyby slzami štěstí, euforie a čiré radosti. Zřejmě jde o dlouho očekávané setkání.
„Kurňa, tož to ta cesta do Veselí moc dlouho netrvala…“
Mě už ale tahle štěstím uplakaná scéna náhle nezajímá. Konečně se dostávám k nenačatým stránkám Večerní Prahy. Oči mi kloužou po řádcích a já najednou zjišťuji, že vůbec nečtu, ale myslím na to, že jsem byl právě svědkem, vlastně trošku i aktérem situace, která se stává jen… ale no tak! Šohaj se dal do pohybu.
Co se to vlastně právě odehrálo? Potřásám pobaveně hlavou a konečně se dostávám k novinám. Můj mobil mi oznamuje příchozí SMS. Koukám a jak předpokládám, ozývá se moje milá manželka, prý kdy asi dorazím a na co mám chuť na večeři? Tak odepisuji a usmívám se. Prostě príma den!
