„Zatraceně…“ ulevil si zrzavý chlapík. Do kalhot si otřel barvu, která mu odkapávala ze štětce a šel se podívat, kdo ztropil ten rámus.Z vyskleného okna se mu naskytl pohled na partičku utíkajících chlapců.
„Vy parchanti!“ zakřičel na ně. Už se jim ale prášilo od bot a za chvíli byli ti tam.
Malíř se odkolébal ke stolu a tvrdě usedl na židli. Nalil si do sklenky trochu zelené lihoviny, mocně si loknul a mžoural po místnosti. Ze stěn na něj mrkaly kontrastní odstíny modré a oranžové.
„Oni tě nenávidí,“ šeptalo cosi.
Mrštně sebou trhl, až se židle poposunula o několik centimetrů vedle. Chytl si ucho a nepříčetně za něj tahal.
„Sakra, jako bych…“ mumlal si pro sebe nahlas. Z hloubání ho probudilo pískání konvice na kávu.
Šoural se ke sporáku. Svět se v tu chvíli podivně točil.
„Nenávidí tě, nenávidí ty tvoje obrazy…“
Vincent, s plným šálkem vařící tekutiny, se zhroutil k zemi. Opařené ruce se mu klepaly.
Nehleděl na to a oběma se chytil za hlavu.
Ať to přestane, ať už to konečně přestane.
Vysápal se zpátky na nohy. Vrazil do stojanu s rozpracovaným obrazem. Vždyť to bylo vlastně
jedno.
Rozběhl se do koupelny. Aniž by věděl, co vlastně hledá, šmatal po umyvadle. Na rukou se mu
tvořily boláky, když v tom konečně našel to, co chtěl.
Popadl břitvu.
„No tak dělej, na co čekáš, zabij se.“
Stál před zrcadlem a díval se do svých šílených očí. Buď teď anebo nikdy. Anebo někdy jindy?
„Jeden jediný povedený obraz za celý život, nestojíš za nic. Tak už to skonči.“
Měl toho dost. „MLČ,“ zakřičel. Ostří břitvy jako by samo projelo jeho kůží.
Najednou v ruce držel pulsující ucho. Do umyvadla kapala krev a hlas šeptal: „Ty blázne…
takhle jednoduchý to nebude.“
