Bez váhaní mobil zvednu a okamžitě se z druhé strany ozve jeho řvoucí hlas: "Vyběhni před barák, mám pro tebe překvápko!"
Než stačím cokoli odpovědět, zavěsí. Co vymyslel tentokrát?Když vyjdu před náš dům, nikde nikdo není. Po dlouhých 10 minutách, kdy už mi začínaly mrznout prsty, se ozval řev motoru. Na chodníku zastaví černý Mustang. Auto do kterého jsem zamilovaný snad od svých pěti let. Na chvíli tomu nemůžu uvěřit. Brácha vyběhne z auta s obrovským úsměvem na rtech a s triumfem v očích: "To jsi nečekal, co?!" Stále šokován němě zavrtím hlavou. Nemůžu na auto přestat zírat.
„Tak co čumíš? Nastup si, jedem se projet," slyším jako z dálky. Párkrát auto obejdu a přejedu prsty po kapotě a konečně si nastoupím na místo spolujezdce. Za nedlouho si brácha přisedne za volant a pobaveně sleduje, jak okukuji palubní desku.
„Tak co čumíš? Nastup si, jedem se projet," slyším jako z dálky. Párkrát auto obejdu a přejedu prsty po kapotě a konečně si nastoupím na místo spolujezdce. Za nedlouho si brácha přisedne za volant a pobaveně sleduje, jak okukuji palubní desku.
“Připraven?" zeptá se a přitom otáčí klíčkem. Brácha nečeká na odpověď a okamžitě se rozjede.
„Moc to nepřeháněj, ještě nám někdo vynadá," zasměju se. On jen protočí oči a vyjede na hlavní silnici, kde v tuhle hodinu už nikdo nejede.
Prudce šlápne na plyn a Mustang se s hlasitým zvukem rozjede jako vítr. Z rádia jako na zavolanou začne hrát naše společná oblíbená písnička. Oba začneme nahlas zpívat její text. Je to jakoby nikdo jiný v této chvíli neexistoval. Jen já a brácha ženoucí se ulicemi. Po chvíli musíme zpomalit a já se s úsměvem na bráchu otočím:
“Kde jsi na to vzal?"
“Kde jsi na to vzal?"
On se pobaveně zasměje: "To myslíš že jsem ho koupil? To si se zbláznil ne? Je půjčený. S kámošema jsme chtěli vyjet na výlet, tak ať je to výlet ve stylu. Musel jsem ti ho přijet ukázat."
Přikývnu. Chvíli jedeme v příjemném tichu a najednou se rozprší. Uvolněně se máčknu hlouběji do sedačky a sleduji jak kapky na okně závodí ve světle pouličních lamp. Po několika minutách rychlé jízdy brácha zaparkuje zpátky před mým domem. Pomalu vystoupím a naposledy lehce pohladím středu auta. „Tak jo... už budu muset jet. Zítra musím do práce, už je pozdě."
S pochopením přikývnu a pevně ho s vděkem obejmu.
„Bylo to úžasný. Děkuju na stokrát."
Odtáhnu se a vydám se směrem ke dveřím od domu.
Když se ohlédnu, brácha stále stojí na chodníku a nervózně přešlapuje jako kdyby na něco čekal. „Ty jsi nevečeřel, viď?" zeptám se ho.
On s jeho přihlouplým úsměvem přikývne „Nechceš mi naservírovat něco z tvého kuchařského umění?"
Nevěřícně zavrtím hlavou a s úsměvem ho pozvu dovnitř.
