V pasti - napsala Sára Schejbalová

“Pojď, Viktore, není se čeho bát,” pobídl mě klidně můj otec a já s třesem svíral jeho dlaň. Když jsem nakoukl do místnosti, vrtáky se zlomyslně leskly ve světle, jejích stříbrná barva se přímo třpytila na malém bílém stojanu, jednoznačně tedy vynikaly. Rýpadlo zatočené jako tenký dráp nehybně leželo pod těmi masivními vrtačkami, čekající až se přiblížím…
“Tak se posaď,” vytrhl mě až příliš klidný monotónní hlas z mého dumání. Trhl jsem sebou jako lovná zvěř, co uslyšela prasknutí větvičky poblíž.
Ach, to bude paní doktorka, pomyslím si.
Divoká hříva se různorodě stáčela kolem jejího kulatého obličeje jako plameny ohně a já se snažil nedívat do doktorčiných očí, které byly až nadpřirozeně světle modré, jakoby patřily ledové královně.
Nemotorně jsem se snažil vyšplhat na křeslo, které pod mými prsty klouzalo, jakoby snad bylo obalené slizem, což se mi však jen zdálo. Usadil jsem se a zavřel strachem oči, abych se vyhnul všemu, co na mě nyní chtělo útočit…
Musím to vydržet. Odhodlaně jsem tedy otevřel ústa a čekal na drápy…