Vernisáž I WANT TO BE HUMAN - napsala Hana Hermanová

„Je mi nějak smutno,“ řeknu v autě kamarádce Gábině. Těžko to vysvětlovat. Je to směs podzimu, toho šedivého nebe, které tu od září do března visí hrozně nízko a padá na hlavu, pocitu prázdného hnízda, když dcera odjela na školu v přírodě, a já, místo abych si užívala volných večerů a ticha v bytě, stojím zamyšleně ve dveřích jejího pokoje a spím s jejím plyšákem.

Pocitu rodičovského selhání, protože jsem si špatně přečetla instrukce, a místo abych dala dopis předem paní učitelce, poslala jsem ho obyčejnou poštou. A pošta je tu notoricky pomalá a je téměř jisté, že dopis nedojde včas. Zvlášť když byla včera zase generální stávka, v téhle zemi se pořád stávkuje. Je to pocit, že pořád něco musím a nikdy to není dost. Je to vztek a vyčerpání, kvůli kterému jsem včera v noci brečela do polštáře, až jsem vzbudila manžela. 

„Co je ti?“ 

„Nic, asi jsem chytla rýmu. Spi dál.“ 

Naštěstí nemusím nic vysvětlovat, Gábině je smutno taky. Jen je už úplně frankofonní, a tak má „cafarda“, zatímco já mám úplně obyčejnou slovanskou chandru.

 

Vzduch v sálu královské observatoře je vydýchaný, není tu dost míst k sezení. Paní spisovatelka Alena sedí pod věšákem s kabáty a vlídně se usmívá. Paní Eva není nikde v dohledu. Je tady obvyklá skupina stejných lidí, kteří jsou zvaní na takzvané oficiální akce. 

Muži v obleku důležitě přikyvují hlavou a po očku sledují, jestli jsou dostatečně viděni a bráni na vědomí. Kdo je tohle? Je to někdo, koho je třeba znát, koho je třeba dokonce zdvořile pozdravit? Strategicky se držím u stolu, kde stážistky rozlévají do sklenic moravské víno. Paní velvyslankyně rozhodla, že české červené víno za cenu, která by se vešla do rozpočtových tabulek, je patok. Paní velvyslankyně to musí vědět, protože žila čtyři roky v Argentině. Mně se ale po bílém víně dělá zle. Nedá se svítit. 

„Fuj, to je ale hnusně sladký!“ 

Hledám, kde bych nenápadně odložila nedopitou skleničku.

Teď mluví paní Eva. Natahuju krk, abych ji viděla. Je cool. Má černou krátkou sukni, boty ve stylu gladiátorek a skrumáž neposlušných šedivých vlasů, které vypadají, jako by si právě rozpustila holčičí copánky. 

„Humanismus je jako motýl, který musí pořád mávat křídly.“ 

Zvláštní, já si ten citát pamatuju s civilizací, která je jako albatros, který letí přes moře. V poslední době jsme trochu mávat přestali. Vzpomenu si, že chci zajít do lékárny pro jodové tablety. Ne, že bych si myslela, že by nás případně nějak zachránily. Ale alespoň budu mít pocit, že něco dělám.

„Tobě není vedro? Že si nesundáš ten svetr?“ ptá se Gábina. 

„Ne, dobrý.“ 

Ve skutečnosti nedůvěřuju tomu mrňavému knoflíčku, který má chránit výstřih mých zavinovacích šatů před přílišným rozvíráním, ale v nejméně vhodných okamžicích se na to pravidelně vybodne. Diane von Fürstenberg původně vymyslela zavinovací šaty, aby se ženy mohly po známosti na jednu noc ráno potichu obléknut a nenápadně opustit místo činu. Diane evidentně nepočítala s tím, že se v jejích šatech bude někdo natahovat pro slané tyčinky na druhém konci stolu. 

„Vypadám jako záhadná neobjevená spisovatelka?“ ptala jsem se ráno při odchodu manžela. 

„Vypadáš krásně. Jako vždycky!“ 

Je mi vedro. Sednu si na poslední volnou židli v blízkosti otevřeného okna. Paní Stephanie v zeleném overalu mě začne ovívat svým černým vějířem se zlatým lemováním. „Děkuju!“ řeknu vděčně, protože mylně předpokládám, že paní Stephanie je taky Češka.

Muži v obleku dořečnili. Je čas vyrazit vyřídit pozdravy. Gábina si rozhodně razí cestu skrz hloučky důležitých lidí. 

„Hele, nenecháme to na pozděj? Teď je v obležení.“ 

Chce se mi zatahat ji za rukáv a dát se na ústup. Gábina je naštěstí odhodlaná. Je třeba se představit. Váhám, jestli říct svoje pravé jméno, kterému v Čechách stejně nikdo nerozumí, nebo svůj pseudonym, který jsem si vypůjčila z hrobu se zrezivělými soškami andělíčků na hřbitově jedné východočeské samoty a který stejně nikdo nezná. Asi je to jedno. Něco zahuhlám. 

„A vy píšete kam?“ ptá se paní Eva. 

„Pro sebe,“ řeknu a vybaví se mi komentář jedné kamarádky o tom, že je pěkné, když někdo na stará kolena začne malovat nebo vyšívat, to se dá pochopit, ale proč pak mají ti lidé potřebu se svými uměleckými dílky obtěžovat okolí, to už je jí záhadou. „Když já nemám pocit, že vyšívám, když píšu, já mám pocit, že si trhám kusy masa z těla a servíruju je na stříbrných talířích… Ale tak ty svoje výplody ti už teda posílat nebudu.“

Po přestávce na víno, která se vznešeně jmenuje intermise, a kdy zjistím, že to polosuché úplně na kraji se docela dá, přichází na řadu paní spisovatelka Alena a paní Stephanie, herečka, která čte anglicky tři úryvky z její knihy. 

Vážený kritik se ke knize vyjádřil: „Ono se to netýká jen Mornštajnové, ale dalších knih, pohříchu autorek, které píší podle jednoho podobného mustru, ať už si vezmou historické téma, nebo publicistické téma, a teď na to nabalí nějaký ten syžet a my o tom pak mluvíme, dostane to nějaké ceny a nikdo si pak už nepoloží tu otázku: Tak prosím vás, pokud toto má být to nejlepší, jestli toto má být ten generační román, tak tu generaci trochu lituju.“ 

Vážený kritik byl moje první nešťastná a neopětovaná láska, to ještě žil na maloměstě, chodil přes týden na gymnázium a o víkendu do rockového klubu U Cikána a nepsal si před jméno tajemnou iniciálu M. Moje náctiletá pomsta za zlomené srdce byla rafinovaná. Přihlásit se na olympiádu z českého jazyka a dostat se do celorepublikového kola ve Stráži nad Nežárkou. Ještě o mně uslyší. Podařilo se, ale jako každá pomsta, ne tak docela. 

Profesoři z filozofické fakulty se pohoršovali, jak taková jemná dívka jako já může psát takové vulgární a nihilistické příběhy. Další jemné dívky zasněně vzpomínaly, jak tam byl minulý rok vážený kritik a brnkal jim, stejně jako mně, na piáno „I am lucky, vždyť ty taky.“ 

Další rok jsem se odhlásila z literárního semináře a rozhodla se, že ze mě přeci jen bude právnička, jak si rodiče přáli.

Paní Eva nás představí literárnímu agentovi. 

Agent vypráví, jak je papír drahý, jak se psaním v Čechách uživí všeho všudy pět spisovatelů a jak spisovatelé mají chodit do kuchařských show a postovat na Facebook, pokud chtějí být překládáni do světových jazyků. 

„Spisovatel už si dneska nemůže dovolit být introvert.“ 

A do prdele, Hermanová, máš to marný, i kdybys někdy něco napsala, i kdyby to někdo někdy vydal, extrovertní personu ze sebe nikdy neuděláš. Ředitel instituce, který se zapojí do diskuze, ale spíš pošilhává po Gábině, vypráví vtip o právnících, který není vtipný. Zasměje se mu sám. Pan trumpetista hraje na závěr večera „What a Wonderful World“. 

Na trávníku před observatoří svítí do tmy Terralóna a Lunalón, obrovské nafukovací makety Země a Měsíce. 

Je mi nějak smutno.