Prázdniny, co asi budu dělat? Určitě pojedu k babičce a na pionýrský tábor.
Jenom aby můj o pět let starší bratr zase něco nevymyslel. Posledně podpálil fenku Astu. Chudák. Museli jí ostříhat spečenou srst na hřbetu. Bratr dostal výprask a já zase od něj, protože jsem to rodičům hned za tepla naprášila.
Maminka mě letos překvapila. Asi nejenom mě, ale i tatínka, protože naplánovala výlet do Prahy. Proč vlastně tam? Je totiž rozená Pražačka a má tam hodně příbuzných. Prababičku, která je chudák slepá. Dědu a také strejdu s rodinou. Budeme spát u prababičky v bytě. Je teď na léto u své dcery.
My totiž jako rodina nikam nejezdíme, abych byla přesná, skoro nikam nejezdíme. Máme malé hospodářství. Rodiče chovají nejrůznější domácí zvířata od slepic až po krávy. Takže odjed jen tak nemůžeme. Letos si to maminka prosadila a my vyrazíme bez tatínka. Někdo se musí doma o všechno postarat.
Nemůžu se dočkat, ještě nikdy jsem nebyla v tak velkém městě. Chci určitě jet metrem a podívat se do ZOO. Jenom mám strach z cesty. Jedeme autobusem, doufám, že nebudu blinkat jako můj bratr. Zase dostaneme Kinedryl, po kterém se nám chce hrozně spát. Nevadí, už teď se hrozně těším.
Ani dospat jsem nemohla. Vyjíždíme autobusem směr Praha. Prospala jsem celou cestu. Probudila jsem se až na konečné. Nejdřív pojedeme tramvají k dědovi. Maminka vytáhne z kabelky peněženku a každému podá drobnou minci. Přijela naše tramvaj. S bratrem vtrhneme do vozu a hledáme u řidiče kasu na mince, jak jsem zvyklí z Liberce, kam jezdíme na rovnátka. Jenže nikde žádná není. Jenom na některých tyčích je přidělaná taková malinkatá kasička s takovou pohyblivou hubičkou. Byly tři, akorát pro nás. Do každé, trochu násilím, vtlačíme minci. S bratrem čekáme, zda mince propadne tyčí někam dolů a někde se vynoří jízdenka. Nic se nedělo. Jenom cestující na nás nevěřícně koukají. V klidu, bez jízdenky, přijíždíme k dědovi. Hned se nás u dveří ptá, jaká byla cesta. Maminka mu vylíčí, co se nám stalo v tramvaji. Děda spráskl ruce a vykřikl: „Ježíšmarja, vždyť vy jste to rozbili". Vysvětluje nám, jak se v Praze cestuje tramvají. Že si musíme koupit papírovou jízdenku, kterou po nastoupení do vozu označíme, tím že vsuneme jízdenku do té malé hubičky a přitáhneme ji k sobě.
Děda nám připravil malou svačinku, než půjdeme na nějakou výstavu. On je vášnivý historik. Jídlo je vynikající, šunka od kosti. S bratrem provedeme průzkum dvorku, který je mezi činžovními domy. Hned zapadneme do místní party dětí. Občas si doběhneme pro šunku, jen tak do ruky a hned mizíme zpátky na dvorek. Už nás volají nahoru a z dálky slyšíme dědu, jak mamince říká: „Vždyť oni mi všechno snědli."
Dneska navštívíme galérie. Prší, ale já mám svůj krásný kostkovaný deštník, takový na tyči se zahnutým koncem. V galérii je strašná nuda, samé obrazy. Děda bratrovi stále něco vykládá a vzdalují se mi. Nudím se. Začnu deštníkem píchat do podlahy a trochu šermovat před obrazy. Paní hlídačka ke mně hned vystřelí a říká: „Holčičko to nesmíš dělat." Přikývnu, je mi to jasné. Popoběhnu. Opatrně se rozhlednu a začnu znovu. Připadám si jako mušketýr. Hlídač, tentokrát je to pán, ke mně přiskočí a nahlas křikne: „Čí je to dítě!"
Maminka přiběhne, popadne mě za ruku a vleče ven ke kase. Tady čekáme na dědu, až s bratrem projdou zbytek galerie. Asi jsou naštvaní. Nevadí, já jsem si to užila.
Je odpoledne a my máme hlad. Děda je hodně spořivý. Míříme do rychlého občerstvení. Z nabídky si každý vybereme jídlo. Vezmeme si tác, jako ve školní jídelně. Vystojíme si frontu, zaplatíme a jdeme se najíst k vyvýšenému pultíku, u kterého jsou taková vyklápěcí sedátka. Je to na mě vysoko. Bratr už sedí a jí. Mě se nedaří na sedátko vyškrábat. Pod pultíkem je drátěná mřížka, kam mi položí můj tác. Občas mě někdo pozoruje. Nevadí, mám hlad a chci se najíst.
Už se stmívá. Vracíme se tramvají, se správně označenou jízdenkou, do bytu prababičky. Vyčistím si zuby a zalezu si pod velkou péřovou duchnu. Pomalu zavírám oči a už se těším na zítřek, co mě čeká u strejdy. K němu totiž pojedeme metrem.
Je odpoledne a my máme hlad. Děda je hodně spořivý. Míříme do rychlého občerstvení. Z nabídky si každý vybereme jídlo. Vezmeme si tác, jako ve školní jídelně. Vystojíme si frontu, zaplatíme a jdeme se najíst k vyvýšenému pultíku, u kterého jsou taková vyklápěcí sedátka. Je to na mě vysoko. Bratr už sedí a jí. Mě se nedaří na sedátko vyškrábat. Pod pultíkem je drátěná mřížka, kam mi položí můj tác. Občas mě někdo pozoruje. Nevadí, mám hlad a chci se najíst.
Už se stmívá. Vracíme se tramvají, se správně označenou jízdenkou, do bytu prababičky. Vyčistím si zuby a zalezu si pod velkou péřovou duchnu. Pomalu zavírám oči a už se těším na zítřek, co mě čeká u strejdy. K němu totiž pojedeme metrem.
