„Do prdele, zabiju se, jestli mě nenecháš bejt, chci si žít svůj život!“
Kroky se vzdalují, je slyšet jen cákání vody z kaluží, které zbyly po večerním dešti, a doznívající vzlykot. Žena ochable usedá na kamennou zídku u domu. Teprve teď cítí v dlani lepkavou teplou krev. Při tahanici o nůž s dcerou se řízla, bolest v ruce si však neuvědomuje. Rozevírá prsty, nůž padá na zem. V hlavě jí teď běží film.
Jo, přesně tak utíkala z domu před 16 lety. Jenže to nebylo tak divoký. Nikdy se neřezala ani nevyhrožovala sebevraždou jako teď Hermína. Pohádala se s rodiči, měla pocit, že ji omezují. Utekla k Frankovi, ale za necelý rok se k nim s malou Hermínkou vrátila. Přijali je obě,
pomohli jim. Bylo jim vlastně dobře i bez Franka. Promítají se jí obrázky z Vánoc, dovolených, vidí holčičku s kornoutem sladkostí při nástupu do školy. Vzpomínka ji rozplakala, její slzy omývá další déšť.
Film přetrhne zvuk houkaček. Policie, sanita! „Proboha, ona to udělala, nepotřebovala nůž!“
To je na hlavní silnici, něco se stalo mojí holčičce!“ Zoufalá žena běží s jedinou myšlenkou, musí ji ochránit.
„Policie, pani, kam se ženete? Sem nemůžete.“
„Musím, to je moje dcera.“
„Pani, vraťte se domů, jste celá promoklá. Tady nějakej kluk s holkou porazili autem opilce, buďte v klídku, ani ta v tom autě nemůže bejt vaše, tý už je tak šestnáct!“
