Rodičům jsem se toto přání neodhodlal ani vyslovit. Jejich úsporná praktičnost končila u jedněch šedých tesilek. A že by mi je ušila rodinná švadlena teta Maňa, nepřicházelo také do úvahy.
Proto jsem se rozhodl napsat „strýcovi Jurovi“ do USA. On to vlastně žádný můj strýc nebyl, ale tatův kamarád z dětských let, který v osmačtyřicátém utekl před komunisty do Německa a potom zamířil do Ameriky. Ve své neskonalé dobrotě mi poslal pár elpíček, která mi změnila život.
Díky jemu jsem pak mohl následující čtvrtstoletí být diskžokejem na scéně i v rádiu.
Pro jednou jsem zredukoval elpíčkový seznam na dva kusy a požádal o zaslání „riflí do zvonu“. Když na přelomu jara a léta balíček dorazil, byl jsem jako u vytržení. Mimo desky obsahoval slunečnicově žluté manšestrové džíny do zvonu. Jakoby z hnědého voňavého papíru zazářilo kalifornské slunce a já se těšil na léto lásky, které ve „zvonách“ prožiju…
Problém nastal již při prvním pokusu nové kalhoty obléci. Má tučná stehna se manšestru podařilo obepnout velmi těsně, ale pás ne a ne dopnout. Již při prvním pokusu o navlečení zvonů mne zděšená máti prosila: „...jen ať v tom nejdu na ulicu...“ Můj vstup na kvítkovickou rockovou scénu v nových „zvonách“ byl v nedohlednu.
Ještě že mám tetu Maňu. Když mne spatřila, jak narvaný ve žlutých zvonách zápasím s poklopcem, pravila zkušeně: „Důle to zkrátíme a dáme klín na prdel.“ Krátit jsme nemuseli, neboť nohavice měly dole dost zahnuté látky a klín byl brzy vsazen na své místo.
Rozhodl jsem se, že veřejná premiéra zvonových kalhot musí být spojena s nějakou významnou hudební událostí, nejlépe nadnárodní. Volba padla na mezinárodní jazzový festival v Kroměříži.
Rocker bude objevovat nová hudební teritoria v gaťách z Ameriky!
Přišla sobota, den festivalu. Přidělené práce na dvoře a zahradě jsem vykonával bez reptání s vidinou velkolepého večera. V pozdním odpoledni jsem oblékl slavnostní úbor – zvony a tričko, též americké – a připravoval se k odchodu na vlak do „Kromclu“. Dohoda s přítelem Iřou byla jasná –
sraz v šest. V domě panoval napjatý klid. Tata, který v té době studoval dálkově vysokou školu, seděl u kuchyňského stolu skloněn nad výkresy, máti dopékala tradiční sobotní koláče a mladší sestra pobíhala po dvoře.
„Tak já vyrážím, přijedu až po půlnoci… tak ahoj...,“ sděluji jakoby do prázdna průjezdu. Ale to již přede mnou stojí máti Františka, zčervenalá hněvem a studem za můj oděv, a přikazuje: „Tož tak nepůjdeš!“ Já na to: „ A proč bych nemohl?“ Dialog odsouzený předem k nezdaru. Sanfranciská idea versus moravská dědina. Kolem nás běhá sestra a škodolibě skanduje: „Pepa bude zvónit po dědině.“ Má urážená zvonová noha ji kopne do prdele, až odletí. „Tož poď mu něco říct!“ volá nesmiřitelně máti. Otec Josef těžce vstává od práce a snaží se mi racionálně vysvětlit, proč nemohu jít ve zvonách. Marně. „V Kalifornii to všichni nosí,“ říkám, jako by se tata včera vrátil z USA.
Nechápe, nebo nechce pochopit. A pak od něj, překvapivě, poprvé a naposled dostanu po hubě.
Odcházím s hlavou hrdě vztyčenou a papulou rudě červenou.
Cestou si trochu vyčítám svou neústupnost. Co když tata dostal infarkt? Jak mě dal po paštěce, byl takový bledý…
Festivalová atmosféra mi však dá brzy zapomenout na neurotizující zážitek. Zvony podupávají v rytmu muziky. Zvláště dvě vystoupení se mi natrvalo vryjí do paměti. Jako zjevení. Psychedelický pištec Jiří Stivín a brilantní belgický pianista Jack van Poll.
Zvony jsem pak oblékal často a nosil až do prošoupání manšestru. Tata mi na usmířenou přivezl z pařížského aerosalonu dva singly, CREAM a WOLF. Poprvé a naposledy.
