Alta Via - napsala Veronika Bělinová

Chinque Torri, Foto: Svíčková

Brzy ráno nás probudil budík. Prvním důvodem byl východ slunce a tím druhým místo, kde jsme postavily stan více méně všem na očích. Vzhledem k tomu, že v italských Dolomitech je stanování zakázáno, tak jsme nechtěly provokovat a raději se rychle sbalit a zmizet.
Rozepla jsem orosenou vnější plachtu stanu, tohle mi vždycky vyrazí dech. Pod námi se rozprostíralo hluboké zelené údolí, ve kterém se líně válela mlha, vše obklopovaly skalnaté vrcholky vysokých hor a uprostřed toho všeho se tyčil majestátní skalní útvar Chinque Torri, za kterým se obloha již začínala barvit do oranžova. Ten včerejší výstup z posledních sil stál rozhodně za to. Pak už nebyl na rozjímání prostor, rychle uvařit snídani, sbalit stan, vše nasoukat do batohů a alespoň trochu se u toho zahřát. Ještě jsme koukly zda neuvidíme naše parťačky, které spaly o kus dál, ale nikde nic a vyrážíme dolů do údolí. Potkáváme skupinky lezců, kteří si to směřují k Chinque Torri užít si skalní lezení při východu slunce, to musí být vážně pecka, asi si to připíšu na svůj pomyslný seznam. Prudce klesající pěšinka nás vede skrz les až k silnici, kterou přecházíme a pokračujeme po cestě s jednodenními výletníky, kteří na nás koukají jako na zjevení, nemluvě o tom, že nejsou schopní otevřít pusu k pozdravu.

Zastavujeme a dáváme pauzu u řeky Ru Formin, kde rozkládáme plachty stanu, aby na slunci trochu proschly a nebyly tak těžké a také se pouštíme do praní.. čtvrtý den je holt čtvrtý den a že bychom voněly, to nemohu říct. Po odpočinku nás čeká stoupání lesem k jezeru Lago Federa. Chvíli přemýšlíme o koupání, ale předpověď počasí hrozící bouřkou a deštěm nás přesvědčí, že dáme pouze rychlý oběd a frčíme dál. Opouštíme davy lidí, které se nakupily kolem jezera, míjíme volně se pasoucí oslíky a kozy a stoupáme k sedlu Forcella Ambrizzola. 

Cesta do sedla se zdá snad nekonečná a rozcestník se vůbec nepřibližuje. To už náš začínají trápit i přibližující se černá mračna a zvedající se vítr. Konečně dosahujeme sedla a přecházíme na druhou stranu masivu, to už nám podráží nohy silné poryvy větru. Rychle se snažíme dostat z úbočí hory někam níž, kde se snad půjde lépe.
Mraky zatím jen straší, a tak pospícháme, abychom se včas dostaly k vytyčenému místu na spaní a schovaly se do stanu dřív než začne průtrž. Procházíme kolem kravína a strakatých kámošek až k rozcestníku na rovince, kde jsme chtěly spát. Parkuje zde několik aut a končí tady příjezdová cesta, to nebude ideální místo na nocleh. Rozhodneme se tedy pokračovat a najít něco jiného. Mezitím už padá prvních pár kapek. 

Docházíme až k Rifugio Citta di Fiume, tam se nám to ale moc nelíbí, hlavně kvůli obřímu stádu krav a tak pokračujeme a ukrajujeme si tak zítřejší kilometry. První průtrž mračen nás zastihne na kamenném poli, které je na zlomený kotník i za sucha, natož za deště. 

Ceďák nás zažene do Rifugio Passo Staulanza, kde si dáváme pifko a snažíme se trochu usušit. Zavřená kuchyně nám hatí naše plány dát si teplé jídlo bez nutnosti vařit. Vzhledem k blížící se bouřce zbaběle uvažujeme o ubytování pod střechou, chata je však plně obsazená bandou Asiatů a tak nám nezbývá nic jiného než se poohlédnout jinde. Zkoušíme ještě stavení s restaurací o kus dál, ale tam mají komplet zavřeno, buď zde ještě nezačala sezóna nebo ji covid ukončil definitivně..
Nohy nás bolí neskutečně, a tak se vrháme na první rovinku u prašné cesty, kam není od hlavní silnice vidět. Nejdříve si musíme udělat plácek mezi trávou a bodláky, které jsou místy stejně velké jako my. Naštěstí jen mrholí, a tak v klidu stavíme stan a včas se do něj schováváme, když začne déšť sílit. Mohlo by se zdát, že jsme v bezpečí, ale teprve teď je čas na přemýšlení a dotěrné otázky. Upevnily jsme stan dobře? Jsou všechny kolíky řádně zatlučené? Je plachta dost napnutá, aby se v ní nedělaly lavory vody? Vydrží impregnace stanu takovou nálož? Co budeme dělat, když nám proprší stan? 

Vítr lomcuje se stanem, z nebe padají přívaly vody, hromy a blesky nás budí už z tak chatrného spánku. Co chvíli, tak kontroluji čelovkou, zda už nám někde neprosakuje stan, také už si s náma zažil ledacos. Nezbývá než si dát špunty do uší a doufat, že se neprobudíme v bazénu.