„Co to sakra je?“ pomyslel si Dan. „Dan? Tak se jmenuju?“
Zkusil oddělit slepené řasy a šlo to. Škvírkou mezi nimi spatřil siluetu hada. Namalovanou na napnuté hnědé tváři. Skláněla se nad ním a chránila ho před sluncem. Z obličeje vystupovaly tmavé oči, které dokázaly mluvit.
„Co tady děláš?“ zeptaly se. Dan chtěl odpovědět, ale jeho jazyk byl suchý jako pohřební buben. Z úst vyšlo jen tiché vydechnutí.
„Ty to nevíš,“ řekly oči. Danovo vědomí se zhouplo jako loďka na vodě a vplulo do tiché černé jeskyně. Ve tmě nebylo nic. Přesto nějak dokázal vnímat. Čas, jak se svíjí ve smyčkách. Zíral na události, které se v jeho životě nikdy nestaly, ale mohly se stát. Viděl dívku, do které byl zamilovaný, ale kterou nikdy neoslovil, protože se bál. Teď šla s ním a po boku měli děti. Kráčeli okolo řeky, která meandrovala úzkým korytem. S každým krokem pozoroval tu scénu z větší výšky. Postavy se postupně ztrácely a tok se měnil v tenkou klikatou linku v obličeji.
„Jak je ti?“ uslyšel hlas. Dan si už pamatoval, že je Dan. Dokázal se rozhlédnout kolem sebe. Cítil se trochu líp, ale ztracený. „Kde to jsem? A kdo jsi Ty?“ napadlo ho místo odpovědi. Svoje slova neslyšel. Rty se mu nepohnuly. Přesto dostal odpověď:
„Jsi TADY. Jmenuji se Arnhem.“
„To je trochu málo,“ pomyslel si Dan znepokojeně: „Co je to TADY? A jak dlouho tu jsem?“
Arnhemovy se oči vsákly do tváře: „Našel jsem tě kousek odsud, pod skálou, která tam byla dřív, než se kterýkoliv člověk narodil. Nevím, jak dlouho jsi tam ležel, ale nebýt stínu pod ní, tak tě slunce zabilo. Jak moc by potom záleželo, jestli má jméno, které se dá najít na mapách?“
Asi moc ne,“ připustil nejistě Dan. „Vlastně… vlastně vůbec ne. Děkuju, Arnheme.“
Od ohně se ozýval rámus. Dupání bosých nohou se míchalo s dunivými zvuky z dlouhých dřevěných trub a s křikem ze vzrušených hrdel. Olivově zelené listy stromů ladily s barvou písku, s intenzivní žlutou s odstínem z Vincentových obrazů. Na pozadí plamenů se míhaly bíle zdobené postavy. Aroma bylin vhozených do vařící vody pronikalo scénou. Dan tu vůni ochutnal, když ležel na zádech. Tanečníky a hudbu vnímal jen vzdáleně. Pozoroval hvězdy nad hlavou a cítil se dobře jako už dlouho ne. Vlastně si nepamatoval, kdy se naposledy cítil dobře. Mávl nad tím rukou.
„Arhneme,“ řekl, „potřebuju vědět, kdo jsem.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Jsem odsud? Nebo jsem přišel? A kam patřím?“
„Jsi součástí téhle země,“ odpověděl Arnhem. „Nehledej nic lepšího. Jsi tu od počátku a navždy. Co bylo dřív, je stejně pravdivé jako to, co vidíš teď. Než řekneš slovo přítomnost, zmizí v minulosti, která není o nic méně skutečná než budoucnost. Myslíš, že nějaký kout země neexistuje jenom proto, že v něm zrovna nejsi? Stejné je to s časem. On ani země nikomu nepatří, ani když jim dáš jména. To ty patříš jim.“
Arnhem sáhl do nádoby vedle sebe a nanesl Danovi na obličej okrovou barvou. Kresba se zkroutila na bílé kůži a vytvořila symbol hada. Vypadala, že je tam odjakživa.
„Arhneme,“ řekl, „potřebuju vědět, kdo jsem.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Jsem odsud? Nebo jsem přišel? A kam patřím?“
„Jsi součástí téhle země,“ odpověděl Arnhem. „Nehledej nic lepšího. Jsi tu od počátku a navždy. Co bylo dřív, je stejně pravdivé jako to, co vidíš teď. Než řekneš slovo přítomnost, zmizí v minulosti, která není o nic méně skutečná než budoucnost. Myslíš, že nějaký kout země neexistuje jenom proto, že v něm zrovna nejsi? Stejné je to s časem. On ani země nikomu nepatří, ani když jim dáš jména. To ty patříš jim.“
Arnhem sáhl do nádoby vedle sebe a nanesl Danovi na obličej okrovou barvou. Kresba se zkroutila na bílé kůži a vytvořila symbol hada. Vypadala, že je tam odjakživa.
Zadání:
Aniž si to uvědomujeme, mnohé věci (jako peníze, státní hranice, národy atd.) existují a mají hodnotu jen v myslích lidí. Představte si, že třeba zlato a diamanty jsou jen nepotřebné kamení, peníze bezcenné kousky papíru... Co kdyby náš svět byl od nepaměti vymyšlený úplně jinak, platila by úplně jiná dohodnutá pravidla. Jaká by to mohla být?
