Prodírám se houštím, trny se mi zasekávají do rukou a v košíku mám pár šišek, aby nebyl tak lehký. Zdá se, že všechny ty báchorky o lesích plných hub byly jen houbařskou latinou. Nebo jsem si vybral jen špatný les? Fakt je, že tu je dost průvan. Alespoň vyvenčím Šakalínu. Šakalína je pejsek. Oříšek- lehce kóliika, maličko vlčí špic, v xichtíku lehounce corgy, šmrnc čau-čauem a veterinář napočítal dalších 5 plemen. Ve výsledku sympatická chlupatá kulička o něco menší než knírač, vztyčená ouška i ocásek, špičatý čumák a chytrá očka. Ohlédl jsem se za sebe a viděl, jak hopsá ve vysoké trávě, ve snaze mě neztratit z dohledu a zadýchává se. Pojď Šakalíno, na chvíli si sedneme a odpočineme. Sedl jsem si na pařez, ona vedle mě a usnula s hlavou položenou na mé noze. Uvědomil jsem si to bezbřehé štěstí, že tu takto můžu být. Že ten malý tvoreček mi bezvýhradně důvěřuje a o nic si za to neříká. Mnohokrát v životě jsem něco chtěl, po něčem toužil, ba i něco někomu záviděl. Teď jsem jen seděl na vlhkém dřevě, lezli po mně mravenci, košík prázdný a Šakalína navíc začala chrápat. Přesto jsem na okamžik zažil pocit absolutního štěstí, tehdy, kdy bych to vůbec nečekal.
