„Prdel vesmíru tahle spirální galaxie. A tohle její rameno obzvlášť. Matka nás mohla poslat kamkoli jinam, všude by nám bylo líp, ale ona ne, ona nás musí poslat až sem, skoro na okraj té mléčné placky.“
Slaná se líně převaluje ve svém kontejneru a dál se hodlá rozčilovat. Činí tak už… ono je vlastně jedno, jak dlouho, protože čas není pro Slanou, Sladkou či jejich vesmírnou Matku žádnou veličinou. Možná stovky, možná miliardu let nebo jen hodinu... A země, když už je o ní řeč, se nalézá právě v téhle části vesmíru, kudy proplouvají.
Obří objekt začal zpomalovat. Ze své lehce podsvětelné rychlosti ubral tak, že se mohlo zdát, že stojí. V jeho těsné blízkosti letí oběžnice Slunce, třetí v pořadí od jeho povrchu.
„To snad nemyslí vážně?“ hlesla Sladká.
„Už to tak vypadá, moje milá. Budeme vychrstnutí právě sem!“
Všemi molekulami vody v kontejnerech prošel jasný Matčin příkaz: „Tato planeta byla vybrána k našemu ovládnutí. Víš, co je tvým úkolem. Jen pro jistotu opakuji. Probudit planetu k životu. Jsi voda a máš ten potenciál. Dostaň se všude. Je tě dost. Až budeš mít všechny cykly zmáknuté, dej vědět. Ano, vím, na co se chceš zeptat. Samozřejmě atmosféru už máte nachystanou. Vzduch, hlavně dusík s kyslíkem a předvojově vodní páry taky. Jo, své instrukce mají. Až se zabydlíš, pošlu ostatní organiku. A Slaná i Sladká!“
„Ano, Matko?“
„Dej si záležet. Víš, jak to dopadlo v Andromédě!“
Voda věděla. Zpackaná záležitost její sestry. Tamní hvězda zhruba ve stejné poloze jako tohle Slunce. Tam planeta Z 13. Ano, přesně ta. Jakoby téhle z oka vypadla. Tam to ségra nezvládla. Pořád kočírovala chod planety, vývoj tvorstva a pak… Prostě pak nedokázala zkrotit přes všechnu svou moc tvory, kteří se díky ní vyvinuli. Nebyla první planetou podobného osudu. Scénáře jako z jednoho autorského hnízda. Dlouho to jakž takž šlo, ale pak proti sobě vytáhli zbraně, které během pár chvil zlikvidovaly nejen je samé, ale i Matčino dítě – voda se vypařila definitivně. Už nedokázala zkondenzovat a vesmír si ji vzal.
„Takže to nepodělej. Času máš dost. Ano? Tak teč!“ zavelela vesmírná Matka.
Voda si Zemi rozdělila. Stala se oceány, moři, řekami, jezery i mračny. Stala se součástí flory i fauny, jejich mízou, jejich krví, jejich vším. Schopnost žít ve formě ledu, páry či tekuté vody a navzájem komunikovat, z ní udělala vládkyni planety. Tedy až donedávna. Znepokojena do krajnosti, vyslala S. O. S. signál vesmírné Matce:
Voda volá, voda volá!
Matko, urgentní info!! Zdejší tvorové, říkají si lidé, v podstatě jsou stejní jako ti na Z 13. Vyrobili zbraně, jimiž se hodlají zničit. Moje pokusy, obrátit jejich pozornost k problémům, které se snažím vytvářet v čím dál větší míře, se míjí účinkem. Nedbají mých varovných akcí. Záplavy, hurikány, tsunami, průtrže. Jinde jim dávám najevo, jak kruté je být beze mne. Ani totální sucho na ně nezabírá! Místo toho se hodlají zničit vlastními silami a s tím zničí i mě!
Vzpomněla jsem si na autorské hnízdo. Matko, v něm je naše softwarová chyba plánované evoluce. Oživování planet musíme zastavit, opravit evoluční moduly a nenechat je fungovat dál než k delfínům. Provést reset a pak možná…
Ale já jsem nyní v totálním akutním ohrožení. Matko, pomoz!
Voda volá, voda volá...
Obří objekt začal zpomalovat. Ze své lehce podsvětelné rychlosti ubral tak, že se mohlo zdát, že stojí. V jeho těsné blízkosti letí oběžnice Slunce, třetí v pořadí od jeho povrchu.
„To snad nemyslí vážně?“ hlesla Sladká.
„Už to tak vypadá, moje milá. Budeme vychrstnutí právě sem!“
Všemi molekulami vody v kontejnerech prošel jasný Matčin příkaz: „Tato planeta byla vybrána k našemu ovládnutí. Víš, co je tvým úkolem. Jen pro jistotu opakuji. Probudit planetu k životu. Jsi voda a máš ten potenciál. Dostaň se všude. Je tě dost. Až budeš mít všechny cykly zmáknuté, dej vědět. Ano, vím, na co se chceš zeptat. Samozřejmě atmosféru už máte nachystanou. Vzduch, hlavně dusík s kyslíkem a předvojově vodní páry taky. Jo, své instrukce mají. Až se zabydlíš, pošlu ostatní organiku. A Slaná i Sladká!“
„Ano, Matko?“
„Dej si záležet. Víš, jak to dopadlo v Andromédě!“
Voda věděla. Zpackaná záležitost její sestry. Tamní hvězda zhruba ve stejné poloze jako tohle Slunce. Tam planeta Z 13. Ano, přesně ta. Jakoby téhle z oka vypadla. Tam to ségra nezvládla. Pořád kočírovala chod planety, vývoj tvorstva a pak… Prostě pak nedokázala zkrotit přes všechnu svou moc tvory, kteří se díky ní vyvinuli. Nebyla první planetou podobného osudu. Scénáře jako z jednoho autorského hnízda. Dlouho to jakž takž šlo, ale pak proti sobě vytáhli zbraně, které během pár chvil zlikvidovaly nejen je samé, ale i Matčino dítě – voda se vypařila definitivně. Už nedokázala zkondenzovat a vesmír si ji vzal.
„Takže to nepodělej. Času máš dost. Ano? Tak teč!“ zavelela vesmírná Matka.
Voda si Zemi rozdělila. Stala se oceány, moři, řekami, jezery i mračny. Stala se součástí flory i fauny, jejich mízou, jejich krví, jejich vším. Schopnost žít ve formě ledu, páry či tekuté vody a navzájem komunikovat, z ní udělala vládkyni planety. Tedy až donedávna. Znepokojena do krajnosti, vyslala S. O. S. signál vesmírné Matce:
Voda volá, voda volá!
Matko, urgentní info!! Zdejší tvorové, říkají si lidé, v podstatě jsou stejní jako ti na Z 13. Vyrobili zbraně, jimiž se hodlají zničit. Moje pokusy, obrátit jejich pozornost k problémům, které se snažím vytvářet v čím dál větší míře, se míjí účinkem. Nedbají mých varovných akcí. Záplavy, hurikány, tsunami, průtrže. Jinde jim dávám najevo, jak kruté je být beze mne. Ani totální sucho na ně nezabírá! Místo toho se hodlají zničit vlastními silami a s tím zničí i mě!
Vzpomněla jsem si na autorské hnízdo. Matko, v něm je naše softwarová chyba plánované evoluce. Oživování planet musíme zastavit, opravit evoluční moduly a nenechat je fungovat dál než k delfínům. Provést reset a pak možná…
Ale já jsem nyní v totálním akutním ohrožení. Matko, pomoz!
Voda volá, voda volá...
