Vidím tam Generálního s provozním ředitelem a další tváře, které - mám pocit - odněkud znám. Asi další z porad ke vstupu firmy na burzu. Brzy odejdou do zasedačky v prvním patře a tady dole bude klid, myslím si a sahám po klice naší prosklené kanceláře. Sedíme tu tři, vedeme jednotlivé úseky. Zaměstnanci nám říkají Tři Králové, kluci z kanclu a někteří (menšina doufám) „ty tři netahavý“. To poslední nespravedlivě. Každý den s sebou totiž táhnu velkou stěhovací červenomodrou tašku s jídlem. Misky s více chody, dezertíkem a troška zeleninky pro pocit, že žiju zdravě. To vše mi vždy ráno paní s láskou chystá a ukládá do té obrovské pruhované tašky. Spolusedící pak tvrdí, že jsem zcizil svačinu školnímu výletu na Sněžku.
Já vím, pro kravaťáka je takové zavazadlo lehce nepatřičné, ale v práci jsme 12 i více hodin. Pokud nemám se svým apetitem to, co vydělám, projíst v restauracích, s manažerským kufříkem prostě nepochodím.
Protáhnu se do kanceláře - i dnes s taškou proti smrti hladem - a chci zjistit, co se to děje. Prázdno. Položím tašku na zem a posadím se na své místo u dveří. Okamžitě zvoní telefon. Je to můj kolega Míra! Zmáčknu hlasitý poslech: „Ty vole! CO TAM DĚLÁŠ, PROBOHA?!“
Nechápu, proč má tak naléhavý tón.
„Podívej se z okna! Tady - mávám! Všichni jsme na venkovní ploše! Jak ses tam, do prdele, dostal?! Recepční měly hlídat u vchodů a nikoho bez pozvánky nepustit dovnitř! Honem se seber a proběhni ven. Na recepci každou chvíli začíná tiskovka ke vstupu na burzu. Jsou tam asi čtyři televize a plno novinářů. Všechny kancly měly bejt prázdný, aby tam nikdo necoural a nebyl vidět! Včera jsem ti kvůli tomu volal, ale nebrals´to!“
Rychle jsem vstal. A zvrhnul tašku s jídlem. Jestli kamera zabere spolu s Generálním za jeho zády rozsypaný žrádlo a zamaštěný rudomodrý megabágl z tržnice, tak jsem mrtvej muž! Rychle! Misky s jídlem nakopu pod stůl. Ne! Zatracená bramboračka! Víko odlítlo a podlaha vypadá, jak poblitá bernardýnem. Tašku muchlám do šuplíku a skáču ke dveřím. Natahuju se po klice, že se prosmýknu recepcí ven, ale! Bramboračka na linu nemá ideální adhezi, smyk- boty nahoru, zadunění a pád do toho blivajzu naznak. A ze země kanceláře, z pozice brouka na krovkách, vidím metr za sklem Generálního. Staví se k pultíku, zacílí na něj asi pět reflektorů, kamery míří a on začíná: „Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, milí obchodní partneři i všichni ostatní! Vítám vás na dnešní tiskové konferenci ke vstupu naší společnosti na burzu. Prosím vaše dotazy! Ano, Česká televize, pan Petrovič- prosím…“
Na telefonu na stole pořád „na hlasito“ Míra: „Tak to je totálně v hajzlu, oba jsme bez práce,“ zhodnotí aktuální situaci.
„Třeba se to sklo leskne a nevidí mě,“ vyslovil jsem zbožné přání směrem k telefonu.
„Vole, máš sněhově bílou košili, na zádech od nějakýho hnědýho svinstva, vínovou kravatu a vážíš 130 kilo. Všude reflektory. Jak moc si myslíš, že by se muselo v zoologický lesknout sklo, abys za ním neviděl goriláka Richarda, kdyby měl košili, kravatu, na zádech rozmazaný hovno a ksicht rudej, jak čerstvě naplácanou prdel?!!!“
Připustil jsem, že takhle moc se asi žádné sklo na světě lesknout neumí. Přitom jsem se nějak zvednul a bramboračka kapala na zem. Stál jsem tam jak policajt z papundeklu postříkaný autobusem z louže, s rukou nataženou ke klice.
„Míro, co mám teď ale dělat?“
„Otoč se, pomalu jdi k oknu, otevři ho a vylez ven. Jsou to slabý dva metry. Pomůžu ti.“
„Tak to ses asi posral!!! Jestli teď Generálního snímá kamera a za ním obrovskej tlustej idiot v zasviněný košili poleze z okna vystrkujíc na něj svojí obří prdel, tak mě pak zastřelí. Těžko věřit pohádkám o spokojených zaměstnancích, když v přímém přenosu vyskočí šéf prodeje z okna. Na Nově to budou vysílat na Silvestra na konci zpráv ještě před zvířátkama a na ČéTéčku to dají do zlatýho archlívu!“
„No jo. Asi máš pravdu. Víš co? Sedni si pomalu ke stolu, natoč monitor k oknu, ať na něj neviděj, opři se tím flekem do židle, polož ruce na klávesnici a dělej, že něco píšeš. Viděl jsem to teď na CNN, tam je za ty reportéry vidět a vypadá to vcelku normálně.“
Lepší nápad jsem neměl, tak jsem to udělal. Tiskovka trvala asi půl hodiny, ale mě to přišlo jako století. Na klávesnici vypnutého počítače jsem napsal minimálně román. Jen ho nikdo nikdy nečetl a číst nebude. Na zprávy jsem ten den nekoukal, na ekonomické magazíny pro jistotu týden a přežil jsem. Hercům, moderátorům i komparzu účinkování v televizi od té doby opravdu nezávidím. Já tam půl hoďky jen seděl a byla to pekelná dřina. A poslední co jsem si přál bylo, aby mě někdo poznal!
Protáhnu se do kanceláře - i dnes s taškou proti smrti hladem - a chci zjistit, co se to děje. Prázdno. Položím tašku na zem a posadím se na své místo u dveří. Okamžitě zvoní telefon. Je to můj kolega Míra! Zmáčknu hlasitý poslech: „Ty vole! CO TAM DĚLÁŠ, PROBOHA?!“
Nechápu, proč má tak naléhavý tón.
„Podívej se z okna! Tady - mávám! Všichni jsme na venkovní ploše! Jak ses tam, do prdele, dostal?! Recepční měly hlídat u vchodů a nikoho bez pozvánky nepustit dovnitř! Honem se seber a proběhni ven. Na recepci každou chvíli začíná tiskovka ke vstupu na burzu. Jsou tam asi čtyři televize a plno novinářů. Všechny kancly měly bejt prázdný, aby tam nikdo necoural a nebyl vidět! Včera jsem ti kvůli tomu volal, ale nebrals´to!“
Rychle jsem vstal. A zvrhnul tašku s jídlem. Jestli kamera zabere spolu s Generálním za jeho zády rozsypaný žrádlo a zamaštěný rudomodrý megabágl z tržnice, tak jsem mrtvej muž! Rychle! Misky s jídlem nakopu pod stůl. Ne! Zatracená bramboračka! Víko odlítlo a podlaha vypadá, jak poblitá bernardýnem. Tašku muchlám do šuplíku a skáču ke dveřím. Natahuju se po klice, že se prosmýknu recepcí ven, ale! Bramboračka na linu nemá ideální adhezi, smyk- boty nahoru, zadunění a pád do toho blivajzu naznak. A ze země kanceláře, z pozice brouka na krovkách, vidím metr za sklem Generálního. Staví se k pultíku, zacílí na něj asi pět reflektorů, kamery míří a on začíná: „Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, milí obchodní partneři i všichni ostatní! Vítám vás na dnešní tiskové konferenci ke vstupu naší společnosti na burzu. Prosím vaše dotazy! Ano, Česká televize, pan Petrovič- prosím…“
Na telefonu na stole pořád „na hlasito“ Míra: „Tak to je totálně v hajzlu, oba jsme bez práce,“ zhodnotí aktuální situaci.
„Třeba se to sklo leskne a nevidí mě,“ vyslovil jsem zbožné přání směrem k telefonu.
„Vole, máš sněhově bílou košili, na zádech od nějakýho hnědýho svinstva, vínovou kravatu a vážíš 130 kilo. Všude reflektory. Jak moc si myslíš, že by se muselo v zoologický lesknout sklo, abys za ním neviděl goriláka Richarda, kdyby měl košili, kravatu, na zádech rozmazaný hovno a ksicht rudej, jak čerstvě naplácanou prdel?!!!“
Připustil jsem, že takhle moc se asi žádné sklo na světě lesknout neumí. Přitom jsem se nějak zvednul a bramboračka kapala na zem. Stál jsem tam jak policajt z papundeklu postříkaný autobusem z louže, s rukou nataženou ke klice.
„Míro, co mám teď ale dělat?“
„Otoč se, pomalu jdi k oknu, otevři ho a vylez ven. Jsou to slabý dva metry. Pomůžu ti.“
„Tak to ses asi posral!!! Jestli teď Generálního snímá kamera a za ním obrovskej tlustej idiot v zasviněný košili poleze z okna vystrkujíc na něj svojí obří prdel, tak mě pak zastřelí. Těžko věřit pohádkám o spokojených zaměstnancích, když v přímém přenosu vyskočí šéf prodeje z okna. Na Nově to budou vysílat na Silvestra na konci zpráv ještě před zvířátkama a na ČéTéčku to dají do zlatýho archlívu!“
„No jo. Asi máš pravdu. Víš co? Sedni si pomalu ke stolu, natoč monitor k oknu, ať na něj neviděj, opři se tím flekem do židle, polož ruce na klávesnici a dělej, že něco píšeš. Viděl jsem to teď na CNN, tam je za ty reportéry vidět a vypadá to vcelku normálně.“
Lepší nápad jsem neměl, tak jsem to udělal. Tiskovka trvala asi půl hodiny, ale mě to přišlo jako století. Na klávesnici vypnutého počítače jsem napsal minimálně román. Jen ho nikdo nikdy nečetl a číst nebude. Na zprávy jsem ten den nekoukal, na ekonomické magazíny pro jistotu týden a přežil jsem. Hercům, moderátorům i komparzu účinkování v televizi od té doby opravdu nezávidím. Já tam půl hoďky jen seděl a byla to pekelná dřina. A poslední co jsem si přál bylo, aby mě někdo poznal!
Upravená verze textu Tisková konference před Akváriem.
