Zatím probíhá vše dobře. Nejdříve ji připnu za ohlávku. Hřebelcování a sedlání jde snadno. Při nandávání ohlávky využívá nestřeženého okamžiku a prchá. Ještě, že jsem zavřela ohradu a nemusím ji nahánět po celé zahradě. Druhý pokus s vypětím všech sil dopadá dobře.
Raději nechám otevřené vrata, jak mě to učila trenérka. Kdyby mě náhodou shodila někde v lese, ať se může vrátit domů.
Vyrážíme. Slyšíme naříkání druhého koně. Na jistotě mi to moc nepřidává. Zatím jdeme pěšky, bok po boku. Stoupáme strmě lesem.
Přestože je červen, je příjemných dvacet stupňů a fouká mírný vítr. Ozývá se šustění listí. Vždy mě zvuky lesa uklidní. Už jsem na kopci a usedám do sedla. Rachel tuto cestu dobře zná. Po mírné pobídce přechází z kroku do klusu. Klušeme kolem jezírka, dále na širokou lesní cestu. Ráchel přechází do kroku a přestává reagovat na pobídky.
Začíná boj v mé hlavě. Jasně vím, že když ji nedonutím reagovat na pobídky, zítra to bude mnohem těžší. Začínám propadat zoufalství. Nereaguje na nic, na bičík ani na silnější pobídku nohou. Jen stojí, žere trávu a jde si krokem, kam se jí zlíbí. Seskakuji a vedu ji s myšlenkou, že to zkusím o kus dál. Ještě to nechci vzdát. Sejdeme z kopce a dojdeme k místu, kde s koňmi vždy cváláme. Znovu nasedám a dávám pobídku nejdříve do klusu, později do cvalu. A ono to funguje, konečně reaguje. Prožívám směsici pocitů, cítím vítězství, euforii, pokoru a zároveň spojení. Vyjedeme z lesa a dál uháníme cvalem po louce. Neznám lepší pocit svobody než běžet neuvěřitelnou rychlostí krajinou a nahlížet na svět z koňského hřbetu.
Konečně chápu slova Chrise Irwina: Jízda na koni je jako jízda na vlně energie, kdy se vezeme na vyvážené a spoutané síle.
