KLAVÍR - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Petr se s diagnózou lékařů nehodlal smířit. Věděl, že má rakovinu a že rakovina slinivky je většinou, jak se říká, konečná. Zhubl. Bylo ho už jenom půl, ale pořád věřil, že se může jeho zdravotní stav zlepšit, ba, že se za jistých okolností i uzdraví. Vždyť o takových případech četl, i v jakémsi televizním dokumentu zazněla optimistická prognóza, tak proč by tím šťastným neměl být právě on?
Petr posledního půl roku bydlel u své sestry Boženy. Ta se o něj poctivě starala. V okamžicích, kdy mu bylo zle, kdy byl natolik zesláblý, že ani nebyl schopen opustit postel, mu nahrazovala školenou zdravotní sestru a nemocný bratr byl za to Božence vděčný.
Ani přítelkyně Boženy neprožívala nejlepší období svého života. Právě pohřbila svého syna. Autohavárie. Chvíle nepozornosti v serpentinách nad městem a pak už zbyla jen práce pro pohřební službu.
Boženka s Jarkou spolu seděly u kávy v malé útulné kavárničce a jedna druhé se svěřovala se svým nelehkým údělem.
„Vždyť o mně víš Boži, že já nejsem žádná pánbíčkářka. Já jsem do kostela nikdy nechodila. Nevychovali nás tak doma, máma je ateistka, otec byl taky a víš, že ani doba dřív náboženství nepřála. A teď najednou jsem ti úplně nalomená. Sice jsem se ještě nemodlila, ale už vím stoprocentně, že něco mezi nebem a zemí být musí,“ Jarka usrkla horké kávy a odmlčela se.
„A co se stalo, že tak najednou? To tím neštěstím?“
„Tak já ti to teda řeknu. Ještě jsem to neříkala nikomu, ale tobě to řeknu, že jsi kamarádka. Jinak bych asi byla za blázna. Ale já na to mám naštěstí svědky. Seděli jsme u toho všichni.“
„Tak mluv, nenapínej mě. Co se stalo?“
„Rosťa umřel v sobotu. Pohřeb byl ve čtvrtek a hned po něm jsme se sešli u mě doma. Moc nás není, a tak jsme se kolem jednoho stolu vešli. Ještě jsme nechali jedno místo volné i s prostřením, jakože pro Rosťu. Prý se to tak má dělat. Všichni jsme zasedli, moje ségra Máňa přinesla do obýváku v míse polívku. Jen sedla, tak se otevřely dveře na chodbu a obývákem úplně zřetelně proletěl takový chladný závan. Všichni jsme zůstali s hubama otevřenýma. Ten divný chlad udělal kolem nás takové kolečko, a jak zmizel, dveře se samy od sebe zase zavřely. Přísahám, že to tak bylo. My jsme se shodli na tom, že to byl Rosťa a že se takto s náma přišel rozloučit. Něco mezi nebem a zemí bude, to mně věř!“
Jarka mluvila přesvědčivě, ale Božka, která byla rovněž vychována v ateistickém prostředí, sice kývala chápavě hlavou, ale své kamarádce moc nevěřila. Asi se jedná o kolektivní pohnutí mysli, ale nechtěla teď Jarku přesvědčovat, že se úkaz dá nějak logicky vysvětlit. Špatně dovřený zámek u dveří, průvan kvůli někde pootevřenému oknu a „zázrak“ je na světě.
Božena přišla domů a nebyla si jistá, zda má Petrovi vyprávět tuto lehce morbidní a zároveň dojemnou historku a jestli s ohledem na jeho stav, je to vůbec vhodné. Nakonec se rozhodla, že jej povídání o věcech kolem smrti ušetří, i když se příběh týká někoho jiného. Místo toho se rozhodla zpříjemnit mu i sobě den hrou na klavír. Je sice už dávno, co opustila lidovou školu umění, ale zahrát z listu pořád ještě zvládala. Činila tak jen občas, zato ráda.
Sedla na stoličku, odkryla klávesnici a její prsty se po ní rozběhly. Drobné skladbičky a etudy zvládala už dávno bez partitur. Stejně tak se ráda pustila do populárních kousků od Ježka, Šlitra nebo Svobody. Petr vděčně poslouchal a jako by mu sestřina hudba vlévala sílu do žil. Když Božena skončila a všech osmdesát osm klapek klavíru zmizelo pod krytem, Petr sestře zatleskal, vstal z lenošky a pomalu, přemáhaje bolest, došel k nástroji.
„Copak? Budeš se učit hrát? Klidně můžeš. Já si pro tebe čas udělám,“ Boženka by skutečně i tohle podstoupila, kdyby tím bratrovi mohla pomoci.
„Já a hrát? Ale ne. Dřív jsem byl líný a teď už nic nedoženu. Ale chci zkusit, kolik mám ještě síly, víš,“ a Petr se zapřel do rozložitého nástroje a zabral. Posunul celé klavírní křídlo na jeden ráz téměř o půl metru.
„Vidíš, ségra, ještě mám dost síly, co říkáš?“
„No jo, to čumím. Sílu máš, ale kdo vrátí klavír nazpátek?“ Božka ukazovala na křídlo, které se nyní ocitlo svou částí v prostoru dveří na chodbu a ty nyní nebylo možné otevřít ani zavřít. Ještěže se místnost dala opustit i dalším vchodem a dostat se tak ven přes kuchyni.
„Neboj, já to zítra zase vrátím. Dneska už ne, teď už mám dost,“ řekl zpocený a rychle unavený Petr a šel si lehnout zpět do lůžka.
Skutečně se druhý den opřel do nástroje a klavír, se kterým má při přesunech co dělat i pět chlapů, vrátil na své původní místo. Boženka byla ráda, protože obcházet půl bytu kvůli zastavěným dveřím nebylo příjemné.
„Tak co říkáš Božka, ještě mám dost síly, co?“ 

Petr byl přes svou zhoršující se nemoc na sebe pyšný.
Dalších pár dnů byl Petr nucen dlít v nemocnici a silná dávka morfia mu pomáhala dojít až na konec cesty. Bohužel, jeho prognóza, že svou zákeřnou nemoc porazí, se nepotvrdila. 

Božka bráchu pochovala, už dopředu byla vnitřně smířená s tím, že tenhle okamžik musí dříve či později nastat. Vlastně to pro něj bylo vysvobození, namlouvala si, stejně jako si tenhle závěr namlouvá spousta jiných pozůstalých.
Po pohřebním obřadu se rozloučila s ostatními příbuznými a přáteli, odmítla doprovod domů a s ujištěním, že to zvládne, se odebrala do domu smutku - domů. 

Vešla do předsíně, odložila si kabát, zula se a zamířila do kuchyně. Pro zklidnění pocuchaných nervů a utlumení bolesti hlavy se rozhodla vzít si pilulku, napustila si tedy sklenici studené vody a bezděky se přesunula do obýváku. Sesunula se do křesla a oči jí přejely po místnosti. Zůstaly vytřeštěně trčet na klavíru. Ten byl posunutý o půl metru a opět tak znemožňoval průchod dveřmi do chodby. 

Ještě ráno, když odcházela vyprovodit bratra na jeho poslední cestu, prošla normálně těmito dveřmi a vše bylo na svém místě. A teď…
Vzpomněla si na svou kamarádku Jarku, na záhadné loučení jejího syna a na to Něco mezi nebem a zemí. Tělem jí projelo elektrizující prozření.
„No brácha…?“