„To nic, nic sa nestalo. Taky jsem mohla uhnút, že, když vidím, jak sa na mě hrnete,“ usmívá se. „Stejně je prča, že jsme v bazénu sami dvě, místa je tu jak na rybníce a přece sa srazíme.“
„Já jsem chabrus na oči, víte. Vidím, ale moc ne. Normálně chodím s bílou hůlkou. No, ale vás, teda tu čepici, jsem vidět mohla. Tak ještě jednou, promiňte,“ říkám a hodlám se pár tempy odpoutat.
Paní se ke mně znovu blíží: „Jinak, já su Radka Kulatá. Nedáme si spolu kávu po kúpely?“ zaskočila mně.
„Tak jo. Coby ne. Do oběda je ještě času dost, tak si kafíčko dát můžeme. Já su Jarka Dlouhá,“ říkám a podávám jí ruku. Mokrý stisk je pevný a pohled, zdá se, upřímný. Za pár minut už sedíme v hotelovém baru.
„Tož dáme si dvoječku bílého na tykání,“ navrhuje Radka. Nejsem proti a tak si během pár minut povídáme, jako bychom se znaly léta. Dlouhá a Kulatá.
„Šak, jak dlúho tu budeš? Já jenom, že bys mě mohla navštívit,“ navrhuje mi.
„A kde bydlíš?“ ptám se.
„Tady, kúsek za Luhačovicama. V Dobrkovicích. Já bydlím sama. Děcka sú z baráku pryč. Cérka žije v Anglii v Londýně. Furt mě zve, abych přijela, ale znáš to. Já anglicky neumím ani slovo, šak bych se po cestě ještě negde ztratila. A dva kluky mám. Taky už bývajú inde.“
„A manžel?“ vyzvídám.
„Ten? Našel si mladú. Kozel nevycválané. Já mu první poslední a on… no šak víš, jak to bývá s tú druhú mízů. A co ty? Ty máš nejakého…“
„Ne! Nemám,“ skáču jí hned do řeči.
A tož, přijedeš? Jak dlúho ještě budeš, v Luhačovicích?“
„Do neděle. To bych třeba v pátek odpoledne mohla. Jede k vám autobus?“
„Co bys jezdila autobusem. Já přijedu. Dáme si spolu bazén a pak tě vezmu k nám,“ rozhoduje Radka.
Jak řekla, tak udělala. V pátek jsme se fajnově vycachtaly, a že jsem neměla už žádné procedury, naložila mě do favorita a než jsem se vzpamatovala, už jsme byly v Dobrkovicích.
„Tož poď dál a nevyzúvaj sa. Já furt vysávám bordel po psovi. U mňa sa nevyzúvá. Slibovicu si dáš? Tož dáš, šak je dobrá z našich meruní pálená.“ A hned nalévá a skutečně, meruňkovice je skvělá. „Včíl pudem na zahradu. Šak uvidíš jakú ju mám velkú. Dva tisíce metrů i s kurníkem, slépkama a kohútem. Ale se mnú doma drůbež nespí, jenom fenka Bony, ta je taková gaučová,“ zavtipkovala Radka.
Uvařila kafíčko, sedíme na terase a plkáme. Je nám fajn.
„Poslúchaj, Jarko, šak příště si hotel nezařizuj. Je to drahé, to ubytování. U mňa možeš bývat zadarmo. Klidně celý týdeň.“
„To je od tebe hezké, že mě to nabízíš, ale přece jen-lázně jsou lázně a to bych tady u tebe neměla. A navíc je to sice pět kilometrů, ale i tak z ruky, že. Rozumíš. Procedury a tak.“
„No, šak si to rozmysli,“ uzavírá debatu Radka.
Odjíždím z téhle návštěvy zpět do Luhačovic spokojená.
Od té doby jsme s Radkou v telefonickém kontaktu. Svou nabídku pokaždé připomíná.
Já jsem se letos rozhodla, že si dám Luhačovice ještě jednou, a sice na podzim, nejlépe v září, to už není takové horko. O Radčině nabídce jsem ani na chvíli neuvažovala, jako o možnosti, kterou bych využila. Zařídila jsem si pobyt v penzionu Helena. Vyzkoušená jistota.
Čtrnáctého září je Radky. Měla bych jí zavolat nebo alespoň poslat SMS s přáním. Volám.
„A tož to mňa těší, že sis vzpomněla. Mám svátek, ba, je škoda že tu nési.“
„Si? Tož ty si kača, dyť sem ti říkala, že možeš bývat u mňa zadarmo. To ubytování v tém penziónu zruš! Nemožeš to zrušit?“
Ne, fakt nechci. Domlouváme se jinak. Půjdeme v pondělí spolu plavat tam, kde jsme se seznámily. Sraz si dáváme v deset dopoledne u kostela svaté Rodiny.
Chvíli před desátou jsem už na místě. Zvoní mi mobil.
„Čakáš? Tož to je dobře. Aspoň mně otevřeš tu železnú bránu u kostela. Já tam zaparkuju, já jedu autem.“
„No počkej, Radko, ale to není veřejné parkoviště, to je jen pro farníky, ne? Je tu cedule větší jak ta brána, že je zde parkování zakázané!“
„No a co? Sú tam včíl? Je mša, nebo co? Néni! Tož tam zaparkuju a je hotové!“ A skutečně, když za chvíli přijíždí, otevírám se sebezapřením bránu a ona s vrozenou drzostí u kostela zaparkuje.
„No vidíš, ani to nebolelo a zítra to už budeš umět bez říkání, né?“
Chvíli nato už jsme v recepci hotelu.
„Tož zaplať bazén aj za mňa a já ťa pozvu dom na oběd,“ říká Radka. Zaplatila jsem. Vodu si skvěle užíváme a najednou je půl dvanácté.
„Radko, už musíme vypadnout, už teď jsme skoro hodinu přetáhly. Tak pojď, ať nemusíme doplácet.“
„Co sa furt bójíš? Šak já to tak dělám furt. Pokaždé, co tu su. Zaplatím hodinu a su tu dvě. Nikdo to nekontroluje, tož co, no né?“ Zůstáváme tedy dál v bazénu. Ale nakonec už jsem nervózní a tak se vytrácím a oblečená čekám na lavičce před hotelem. Čekám dlouho. Nejspíš se uvnitř zakecala s pánem, který s námi brázdil vlnky bazénu. Měla jsem pravdu. Hned jak se objevuje, přiznává mi to.
Pozvání na oběd u ní doma přišlo docela nečekaně, ani jsem neměla kdy koupit nějaký dárek, ostatně ani nebylo v tu chvíli kde. Sedáme do auta a hned vyjíždíme. Těch pět kiláků je chvilička. Zastavuje u domu a já vystupuji. Vzápětí mne hned pucuje.
„Co téma dveřama tak třískáš? To už nedělaj!“ Přitom dveře od auta jsem zavřela úplně normálně. Na prahu domku mě vítá Bony. Vrtí ocasem a dává najevo, že mě zná.
„A vyzuj si botky. Vy sa doma nevyzúváte? Šak ani minule si sa nevyzula,“ pokračuje Radka v poučování.
„Však jsi mi minule říkala, že se vyzouvat nemám,“ bráním se a Radka mě trošku kazí náladu. Sedáme do kuchyně a nabídnutý výborný burčák mou rozmrzelost trošku narovnává. Hned poté dochází na slíbený oběd. Polévka fazolačka. Druhým chodem je rajská omáčka s paprikovým luskem a knedlíkem. Radka toho rve na talíře, že okraje přetékají.
„U nás sa jí enem lžičkú, nevadí ti to snád?“ vysvětluje Radka absenci příboru. Knedlíky celé jídlo kazí. Staré, bůhví vedle čeho čekaly na konzumaci, jsou zatuchlé tvrdkavé a no moc jíst se to nedá.
„Tož esli ty knedle nechceš, tož nevadí. Já jich dám slépkám. Já svoje taky nedojím, ale škoda jich. Sú domácí,“ říká Radka.
Tak domácí být můžou, ale jsou snad někdy od Vánoc… Úplně mi poslední sousto zaskakuje v krku.
„Co chceš na pití?“
„Skleničku piva, jestli teda máš,“ říkám. „ale klidně si dám vodu.“
„No a co ty si myslíš, šak sis měla pivo kúpit. Já bych si třeba zrovna Plzňu dala. Anebo mohlas kúpit víno. Tož nic s nedonéslas, tož to si mosíš u mňa, děvčico, odpracovať. Když sa dojde na návštěvu, tož sa neco donése. Tož co, dám ti neco na převlečení, aby sas nezašpinila. Umeješ aspoň nádobí a pak půjdem natrhat ostružiny a potom si je dáme na ty kule.“ Kulema měla na mysli ovocné knedlíky, což mohla být alternativa k té rajské. Jestli čekaly stejně dlouho jako ty v rajské, tak budu ráda o hladu. Skutečně se navlékám do jakýchsi starých hader a po nádobí už mě šoupe na zahradu.
Trháme ostružiny, taky trnky. Strká mi do ruky hrábě, prý ať hrabu jabka padavky na hromadu. Nejde mi to, však na to skoro nevidím, copak si Radka neuvědomuje, že jsu slabozraká? A taky, já přijela na dovolenou a užívat si v lázních a ne na návštěvě v Dobrkovicích sklízet ovoce a drápat si paže o trnkové trny na větvích. No to ne. Tady jsem dnes naposledy. Co je to za čarodějnici, říkám si v duchu a taky si hodně nadávám, že jsem tak blbě nalítla.
A tož, co nesbíráš, šak švestky sbírat možeš. Aha, ty na ně hovno vidíš, co? A tož, co z tebú? U nás sa mosí dělat, moja milá a né jenom jest zadarmo. No to sem si našla kamarádku, to teda jo!“dává najevo nechuť, že jí moc nepomáhám.
„Proč Radko, vytahuješ, že sem jedla zadarmo, bazén jsem ti zaplatila a ty jsi slíbila za to oběd, já ti nic nedlužím. A víš, co? Už půjdu na autobus. V kolik mi to jede?“
„Šak to sis měla zjistit, v kolik ti to jede. Já autobusem nejezdím, já to nevím. Tož sa obleč a běž čakat na zastávku. Nikdo ťa tu nedrží!“
Takovou babu mi byl fakt čert dlužen. Ještě že u ní nebydlím, to bych si teda dala!
„Tak teda nebudeš u mňa bývat? Šak bysme trajdaly, zavezla bych ťa na výlet, třeba do Bojkovic, kdybys mi dala pět stovek na benzín,“ ještě to stále zkouší, jakoby se nic nestalo, jakoby bylo normální, že se mnou jedná jak s onucí.
Ale já už od ní fakt velice rozladěná moc spěchám. Ale co, když jsem takový důvěřivý blbec? Jedu autobusem z Dobrkovic do Luhačovic a říkám si, že jsem tady byla naposledy. Když si kupuji jízdenku, dohání mě další nepříjemné zjištění. V peněžence mi chybí půl tisícovky. Dobře mi tak, říkám si, asi si je vzala už jako zálohu na ty výlety, naivně zlodějku omlouvám. Dobře mi tak, opakuji a ze zakaboněného výrazu přecházím do úsměvu. Tahle zkušenost stojí víc než to pětikilo…
Radka mi opakovaně volá. Po třetím telefonátu, který jsem nezvedla, číslo blokuji. Druhý den jdu z poslední procedury, rozhodnutá dát si dvojku vína u baru. Stoupl mi prudce tlak.
Sedí tam a jasně, že čeká na mě.
„Ahoj, Jarko. Su ráda, že ťa vidím. Tak si představ, že ti papeženci měli dneska jakúsi omšu a nechali moje auto odtáhnút. Prý že to bude stát do dvúch tisíc. Tož šak aj ty si bránu otvírala, tož bys mě mohla založit, já na to včíl nemám.“
„Na to, Radko zapomeň. Sebrala jsi mi pět stovek, o tom dalším ani nemluvím a ty seš ještě tak drzá, že přijdeš tahat ze mě peníze? Vypadni!“ vybuchuji.
„Bože,“ zvyšuje hlas Radka, „šak Ty to vidíš. Že já si nandu za přátele dycky jen samé debily!“ Otáčí se ke mně: „Nemysli si, že nevím, kde býváš!“ S touto výhrůžkou naštvaně odchází.
„Bože, Ty ji posloucháš?“ mumlám si v duchu, „A teď mi řekni, proč já se k Tobě denně modlím?“
