V kuchyni to vonělo na všechny strany, na plotně bublaly kotle se sváteční polévkou, z trouby se linula vůně dračích koláčů a pečeného masa.
Babička Stefanie a ostatní dračice připravovaly jídlo na večerní hostinu. Pod nohama se jim proplétala dráčata a snažila se uloupnout mandli z koláčku, namočit drápek do šípkové marmelády nebo olíznout lžičku s nádivkou.
V jednu chvíli babičce došla trpělivost. Několikrát práskla ocasem o zem a důrazně řekla: „Je čas na lehký oběd a odpočinek.“
Každé dráče si vzalo malou mističku, babička jim nalila polévku a za chvíli bylo v rohu kuchyně slyšet jen pomlaskávání dračích jazýčků. Babička Stefanie se spokojeně usmívala, ten dětský mumraj jí chyběl.
„Povím vám krátkou pohádku. Mám jednu, která se hezky hodí k podzimnímu času.“
„Jakou babičko?“ zvědavě se zeptala Blanička. Ocásek se jí nedočkavostí míhal sem a tam tak rychle, že oranžová mašlička na jeho konci poskakovala jako neposedný plamínek.
„O Meluzíně a Ohnivákovi, ještě jsem vám ji nevyprávěla.“
V lomu nedaleko vesnice žil v jeskyni ohnivý muž, ožíval na jaře s prvními slunečními paprsky, v létě nabíral sílu skrze bouřkové blesky, na podzim slábnul a v zimě jen zlehka žhnul. Vesničané mu nosili jídlo a na podzim teplé oblečení, aby v pohodlí přežil zimu. Ohnivák na oplátku bděl nad jejich domy, udržoval oheň, hlídal ohniště a odváděl blesky daleko od jejich domovů. Tak spolu v poklidném soužití žili den po dni, rok po roce.
Jednou na jaře přineslo povětří do vsi dívku Meluzínu. Našla přístřeší v prázdném domku na kraji vesnice a lidé si ji brzy oblíbili, protože byla laskavá, usměvavá a pracovitá. Zatočila se jako vítr a bylo hotovo.
V lese, kam často a ráda chodila, se jednou potkala s ohnivým mužem. Ti dva v sobě našli zalíbení a brzy začali chodit na procházky spolu. Ohnivák se od Meluzíny držel v bezpečné vzdálenosti, protože když se kolem něj zatočila, začal jiskřit a měl strach, aby jí neublížil. Přešlo jaro i léto, Ohnivákova touha po Meluzíně se prohlubovala a jak na podzim slábla jeho síla, přibližoval se k ní opatrně stále blíž. Jednou už to nevydržel, pevně ji objal a jeho palčivá touha spustila v Meluzíně větrný vír. Ohnivák v jejím náručí vzplanul jak vích a Meluzína v jeho objetí shořela na prach. Zbylo z ní jen táhlé „Ach“, které prošlo Ohnivákem jako nůž a uhasilo jeho žár. Od těch dob Meluzínin hlas znovu a znovu rozdmýchává plamen touhy v Ohnivákově srdci. Za chladných dní ji můžete slyšet, jak se prohání v komínech a svým dechem oživuje plamínky v ohništích.
Děti byly tiše jako pěny a najednou kuchyní proběhl zvuk, který vyletěl z komína, roztančil plamínky v krbu a zase zmizel.
„Meluzína,“ vydechly děti s očima navrch hlavy a zmizely z kuchyně, než by řekl švec.
Babička Stefanie se usmála: „Děkuju, Meluzíno.“
V jednu chvíli babičce došla trpělivost. Několikrát práskla ocasem o zem a důrazně řekla: „Je čas na lehký oběd a odpočinek.“
Každé dráče si vzalo malou mističku, babička jim nalila polévku a za chvíli bylo v rohu kuchyně slyšet jen pomlaskávání dračích jazýčků. Babička Stefanie se spokojeně usmívala, ten dětský mumraj jí chyběl.
„Povím vám krátkou pohádku. Mám jednu, která se hezky hodí k podzimnímu času.“
„Jakou babičko?“ zvědavě se zeptala Blanička. Ocásek se jí nedočkavostí míhal sem a tam tak rychle, že oranžová mašlička na jeho konci poskakovala jako neposedný plamínek.
„O Meluzíně a Ohnivákovi, ještě jsem vám ji nevyprávěla.“
V lomu nedaleko vesnice žil v jeskyni ohnivý muž, ožíval na jaře s prvními slunečními paprsky, v létě nabíral sílu skrze bouřkové blesky, na podzim slábnul a v zimě jen zlehka žhnul. Vesničané mu nosili jídlo a na podzim teplé oblečení, aby v pohodlí přežil zimu. Ohnivák na oplátku bděl nad jejich domy, udržoval oheň, hlídal ohniště a odváděl blesky daleko od jejich domovů. Tak spolu v poklidném soužití žili den po dni, rok po roce.
Jednou na jaře přineslo povětří do vsi dívku Meluzínu. Našla přístřeší v prázdném domku na kraji vesnice a lidé si ji brzy oblíbili, protože byla laskavá, usměvavá a pracovitá. Zatočila se jako vítr a bylo hotovo.
V lese, kam často a ráda chodila, se jednou potkala s ohnivým mužem. Ti dva v sobě našli zalíbení a brzy začali chodit na procházky spolu. Ohnivák se od Meluzíny držel v bezpečné vzdálenosti, protože když se kolem něj zatočila, začal jiskřit a měl strach, aby jí neublížil. Přešlo jaro i léto, Ohnivákova touha po Meluzíně se prohlubovala a jak na podzim slábla jeho síla, přibližoval se k ní opatrně stále blíž. Jednou už to nevydržel, pevně ji objal a jeho palčivá touha spustila v Meluzíně větrný vír. Ohnivák v jejím náručí vzplanul jak vích a Meluzína v jeho objetí shořela na prach. Zbylo z ní jen táhlé „Ach“, které prošlo Ohnivákem jako nůž a uhasilo jeho žár. Od těch dob Meluzínin hlas znovu a znovu rozdmýchává plamen touhy v Ohnivákově srdci. Za chladných dní ji můžete slyšet, jak se prohání v komínech a svým dechem oživuje plamínky v ohništích.
Děti byly tiše jako pěny a najednou kuchyní proběhl zvuk, který vyletěl z komína, roztančil plamínky v krbu a zase zmizel.
„Meluzína,“ vydechly děti s očima navrch hlavy a zmizely z kuchyně, než by řekl švec.
Babička Stefanie se usmála: „Děkuju, Meluzíno.“
