Musím ti něco říct - napsala Jasmin Carmel

Trrrrrrr! Budík mi nemilosrdně ukazuje 5:50. Je pondělí, čas vstávat. S mohutným zívnutím se vyhrabu z deky, a jako každý jiný všední den, se chystám do školy. Když v koupelně spatřím odraz svého unaveného obličeje, nepotlačím povzdech. Zase TAM musím. Zase. Vím, co mě tam čeká, ale netuší to nikdo další. 

Dokážu si představit, co teďka jistě mnohé z vás napadá. No, jasně, ulejvačka, nechce se jí do školy kvůli testu. Vy, co si to myslíte, jste úplně vedle. Netrápí mě test, ani písemka. Trápí mě vědomí, že musím do školy mezi své spolužáky. A že tam zase bude ON. Šimon. A taky jeho nohsled Petr. Tihle dva mi posledních pár měsíců dělají ze života peklo. 

Nikomu jsem to zatím neřekla. Ani mámě ne. Ale k čemu by to bylo? Ve škole stejně všichni, učitelé i žáci, přehlíží, co mi ti dva dělají. Nesnáším je za to. Proč dělají, že nevidí neslyší, když jim přímo před nosem dva grázlové urážejí a ponižují spolužačku? Přijde mi, že celý můj život je na nic. Proč zrovna já? Co jsem jim udělala? Rozčileně se na sebe mračím do zrcadla. Najednou mám chuť ho rozmlátit, ať se rozletí na tisíc střepů. Potom jeden z nich vzít a jediným říznutím do kůže, si ukončit život. Vím přece kam. Vím jak. Jenom mít něco ostrého… ,,Jasmíno, co tam děláš tak dlouho? Já taky potřebuju do koupelny, ty vole…“ Za mnou se ozývá podrážděný hlas, který přeruší moje temné myšlenky. Otočím se. Claudie. Moje mladší sestra. Náhle mi dojde, jak sobecké by bylo vzít si život. Vůči ní. Mojí mámě. A vůči všem, kterým na mě záleží. Zatřesu hlavou a usměju se na sestru. ,,Můžeš, prosím, ještě chvíli počkat? Vyčistím si zuby a pak tě sem pustím.“ ,,Hmm, no fajn. Ale pospěš si…“ slyším ještě za sebou.
Dívám se na velkou žlutou budovu před sebou a jako vždy se zdráhám překročit její práh. Škola. Ptám se sama sebe, proč ta hodinová cesta autobusem a metrem z Králova dvora do Prahy nemůže trvat věčně. Není záchrany. Zhluboka se nadechnu a jdu vstříct bráně do pekla…
Doběhnu na zastávku, nasednu na autobus a jedu do Králova dvora. Když dojdu až domů, hodím tašku do kouta, padnu na postel a rozbrečím se. 

Mám pořád živě v paměti Šimonův posměšný obličej z dneška, když mě přivítal se slovy: ,,Tak co ty krávo? Ukážeš nám zase dneska v dějepise, jak moc velká šprtka seš? Nebo bych ti radši měl zlomit hnáty, aby ses už při hodinách nehlásila?“ 

Najednou jsem měla rudě před očima, jak se mnou zalomcoval vztek. Zařvala jsem a rozpřáhla se proti němu rukou. Trefila jsem ho přímo do nosu. Svalil se na zem a něco na mě křičel. Ostatní se na mě šokovaně dívali. A nic neříkali, byli zticha. Já však nikoho z nich nevnímala. Jen jsem stála a třásla se… 

 Snažím se zahnat tu vzpomínku, ale nejde to, je příliš čerstvá. Mám pocit že mi exploduje hlava. Najednou je na mě té bolesti moc. Zoufale hledám způsob, jak jí uniknout. Popadnu první předmět, který mi přijde pod ruku, můj klíč od domu, a udělám si s ním pořádnou rýhu do kůže na zápěstí. A pak ještě jednou, kousek výš. A ještě jednou. A ještě… a do toho mi po tvářích stékají slzy. 

Pak uslyším tiché ňafnutí. Otočím se. Figaro. Můj pejsek. Vyskočím z postele a pevně ho obejmu. On se chvíli nehýbe a jen se mnou tiše sdílí můj žal a bolest. Pak si otřu slzy a pevně se zadívám Figarovi do očí. 

,,Přece se ze mě nestane plačka, co se ze všeho sesype.“ 

Řeknu mu odhodlaně. ,,Já si to přece nenechám líbit, no ne?! Já prostě musím bojovat! Nenechám přece toho hajzla, aby mě šikanoval! Je to tak?!“ 

 Můj hnědoočko mi krátce štěkne na souhlas a olízne mi nos. Vtom v zámku zarachotí klíče a do dveří vchází máma. 

„Ahoj Jasmínko, jsem doma. Už jsi byla s Figarem venku? Počkej, tys brečela? Co se děje? Je všechno v pořádku?“ 

Znovu si otřu rukávem oči a pak se na ní tvrdým pohledem zadívám, teď už s novým odhodláním. 

,,Nic není v pořádku, mami. Musím ti něco říct…“

Musím ti něco říct…

JAMIN CARMEL

(verze pro autorské čtení na Dobešce)

Dívám se na velkou žlutou budovu před sebou. Jako vždycky v posledních týdnech se roztřesu, když mám překročit její práh. Zase TAM musím. Zase! Vím, co mě uvnitř čeká, ale netuší to nikdo další. Nejraději bych utekla. Proč ranní cesta z domova nemůže trvat věčně!? Zhluboka se nadechnu a vykročím. Jdu vstříc bráně do pekla… Škole.
Možná teď mnohé z vás napadne: No, jasně, neučí se a nechce se jí do školy kvůli testu. Jste však úplně vedle. Netrápí mě zkoušení, ani písemka.
Trápí mě, že musím mezi spolužáky. A zase tam bude ON. Šimon. A taky jeho nohsled Petr. Tihle dva mi posledních pár měsíců dělají ze života očistec. Nikomu jsem se s tím ještě nesvěřila. Ani mámě ne. K čemu by to bylo? Ve škole stejně všichni přehlížejí, co mi ti dva dělají. Učitelé i žáci předstírají, že nevidí, neslyší, ačkoliv jim přímo před nosem dva grázlové ponižují spolužačku. Nesnáším je za to.
Blížím se chodbou ke dveřím třídy. Už zdálky se na mě šklebí Šimonův obličej. Kluk ještě ani nepromluví a už ve mně hrkne. Proč zrovna já jsem cílem jeho posměchu? Co jsem mu udělala?
„Tak co, ty krávo,“ strčí do mě. „Ukážeš nám zase dneska v dějepise, jak moc velká šprtka seš?“ přidá se Petr. „Neměl bych ti zlomit hnáty, aby ses při hodinách tolik nehlásila?“ bouchne mě do zad.
Najednou vidím rudě. Otočím se a rozpřáhnu se pěstí proti Šimonovi. Trefím ho do nosu. Asi pořádně, protože se svalí se na zem, křičí.
Ostatní scénu šokovaně sledují. Nikdo nic neříká. Já stojím a třesu se. Vchází naše třídní. Dívá se na mě, pak na Šimona, kterému vytéká malý pramínek krve z nosu.
„Co se tady děje, Jasmíno?“
Mám pocit, že mi exploduje hlava. Na nic nečekám a pálím pryč. Běžím dlouhou chodbou až na dívčí záchodky. Pustím vodu a zamračím se na sebe do zrcadla. Najednou mám chuť sklo rozmlátit, ať se zrcadlo rozletí na tisíc střepů. Potom jeden z nich vzít a rychlým říznutím do kůže všechno skončit. Vždyť celý můj život je na nic.
„Jasmíno, vrať do třídy,“ vyruší mě učitelka.
„Ne!“
Utíkám ze školy. Mířím na zastávku. Zrovna se objeví autobus. Nasednu a jedu domů. V předsíni hodím tašku do kouta, padnu na postel a rozbrečím se. Najednou je na mě té bolesti moc. Zoufale hledám způsob, jak jí uniknout. Popadnu první předmět, který mi přijde pod ruku. Je to klíč od domu a udělám si s ním pořádnou rýhu do kůže na zápěstí. A pak ještě jednou, kousek výš. A ještě jednou. A ještě… Po tvářích mi stékají slzy.
Pak uslyším tiché ňafnutí. Otočím se. „Figaro!“ zašeptám. „Můj pejsku.“
Vyskočím z postele a pevně ho obejmu. Jako by sdílel mou bolest a žal, chvíli se také nehýbe. Pak mi olízne nos. A v ten okamžik mi dojde, jak sobecké by bylo vzít si život. Vůči Figarovi, vůči mojí mámě. Vůči všem, kterým na mě záleží. Otřu si slzy z tváře.
„Máš pravdu, přece ze mě nebude plačka, co se ze všeho sesype,“ řeknu odhodlaně. „Já to zvládnu, budu bojovat. Nenechám se šikanovat!“
Vtom v zámku zarachotí klíče a do dveří vchází máma.
„Ahoj Jasmínko, jak to, že už jsi doma? Odpadlo vám vyučování?“ ptá se věcně, než si mě prohlédne blíž. „Počkej, tys brečela? Co se děje? Je všechno v pořádku?“
Promnu si červené oči a pak se na ni odhodlaně podívám: „Nic není v pořádku, mami. Musím ti něco říct…“