.jpg) |
| Foto: Jiří Komárek |
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47, či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.
V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica právě zastavuje a zakončuje svoji jízdu místní linka, načež se z autobusu poněkud staršího data výroby s obtížemi souká šestice natěšených českých cestovatelů vláčejících těžké napěchované krosny. Náš plán je vcelku jasný. Dostat se přes kopec tvořící hranici do nejbližší polské vesničky.
Vysoko položené slunce, stejně jako časové ukazatele na všech našich telefonech a hodinkách, nám naznačuje, že je teprve pár minut po druhé hodině odpolední, a tudíž se zdá, že zdárné uskutečnění tohoto plánu by pro nás nemělo představovat žádný zásadní problém.
„Za chvíli, budeme nahoře!“ povzbuzuji ostatní, zatímco se celí zmožení konečně blížíme onomu vrcholu. „Nezastavujte! Po hřebeni se nám půjde líp.“
A tak se pohorky s pravidelným škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to pražádné potěšení, ba právě naopak.
„No ty krávo! To je normálně další kopec!“ křičím rozezleně, přičemž bezútěšně sleduji, jak se přede mnou hrdě tyčí další pahorek, jenž ještě o dobrých 200 metrů převyšuje ten, na kterém právě všichni stojíme.
Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace našeho plánu, totiž dorazit dnes navečer do polské vesničky, nakonec přeci jen zásadním problémem bude. Což o to, dalo by se přespat v lese, stany si přece neseme na zádech. Kdyby nás tu jen na každém kroku nezdravila cedulka s obrázkem medvídka kolegiálně nás poučující o tom, že se tu těchto šelem nejspíš nevyskytuje zrovna málo.
„Musíme se aspoň dostat z lesa,“ vybízí nás jeden z kamarádů.
Spěcháme tedy rychlým tempem z kopce a s posledním vypětím sil se nám nakonec daří takřka doplazit i na vrchol druhého kopce. Už je úplná tma, a tak si musíme svítit na cestu. Docházíme ke značce zpravující nás o tom, že se nalézáme na hraniční čáře, kterou vymezuje několik metrů široký vykácený pás. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se musí jednat o hranici s Ukrajinou, a proto se po ní vydáváme směrem na sever, jelikož tak bychom měli nejsnadněji dorazit k hraničnímu trojbodu, kde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Při pohledu do černého lesa za hranicí přemítám nad tím, že tam v té zemi přede mnou jen před několika měsíci vypukla válka o poloostrov Krym. Tak blízko státu sužovanému válkou jsem ještě nikdy nebyl, napadá mne.
Z dalšího hloubaní mě však vytrhává zvolání jednoho z kamarádů:
„To je ono! Jsme tady!“
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří států a my s potěšením zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro postavení stanů. Přestože se místo pro stany nachází zrovna na Ukrajinské straně, dáváme se bez zdržování do stavby našich provizorních přístřešků.
Právě když s obtížemi zašlapávám jeden z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že se k nám z husté tmy přibližují dvě temné siluety. Už to samo o sobě by bylo poněkud znepokojující. Co tady kdesi uprostřed ničeho, v tuhle hodinu a za takové tmy ti lidé dělají? Ihned na to mi však srdce nadskakuje tak, že mám pocit, jako by se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru a bez zdvořilého rozloučení zcela opustit mé tělo. Vidím, že oba muži v rukou třímají samopaly a není pochyb, že směřují přímo k nám. Diskrétně to oznamuji ostatním.
Ihned nato do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás nerozumí. Ukrajinští vojáci přicházejí k nám a jeden z nich pohybem svých prstů ve vzduchu naznačuje obdélníček, přičemž svoji pantomimu doprovází anglickým slovem „ID“. Všichni tedy začínáme nervózně prohrabávat své batohy v honbě za nalezením svých občanských průkazů, přičemž se současně snažíme uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě zpříma pokukují, jak se hraničáři ledabyle vrtí, zatímco mezi sebou o něčem seriózně diskutují.
Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných stanů a povídá: „Ukrayina. This, Ukrayina!“
Kroutíme své obličeje do těch nejudivenějších výrazů, jaké jsme ze sebe schopni vymáčknout. V ten okamžik mi před očima vyvstává nelibý obraz toho, jak opět balíme stany a jak se následně dál plahočíme temným lesem někam do neznáma.
Snažíme se jim všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a že potřebujeme místo na přespání, až to se nešťastnou shodou okolností nachází zrovna kousek za ukrajinskou hranicí.
Zdá se, že oba hraničáři našemu drmolení rozumí a vzápětí se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na verdikt poměrně rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků doprovázený mávnutím ruky a slovy:
„OK. Good. Good. But tomorrow...“ švihnutím ruky směrem od sebe naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Bez meškání se zavrtávám do svého spacáku, a i přes stále poněkud vysokou hladinu adrenalinu proudícího v mém oběhu se mi v důsledku náramného vyčerpání daří vplout do krajiny neklidného snění ještě dříve, než si vůbec uvědomuji, že mne berou dřímoty.
Z neustále se opakujícího děsivého snu, v němž velký medvěd s funěním obchází náš stan a následně se snaží vniknout dovnitř, mne několikrát za noc probouzí hlasité došlápnutí těžké boty těsně vedle stanové plachty. Pokaždé polekaně nadskočím, ale vzápětí si uvědomuji, kde jsem a znovu pokojně usínám s pomyšlením na to, že v celém tomto hlubokém lese dnes není bezpečnějšího místa, než je právě to, na němž máme postavené stany a které svědomitě střeží ukrajinští hraničáři.
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý
z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47,
či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik
dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme
tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba
se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.
V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica
právě zastavuje a zakončuje svoji jízdu místní linka, načež se z autobusu
poněkud staršího data výroby s obtížemi souká šestice natěšených českých
cestovatelů vláčejících těžké napěchované krosny. Náš plán je vcelku jasný,
přesto raději ještě jeden z kamarádů vytahuje jednoduchou turistickou
mapku, abychom se ujistili, kterým směrem se máme vydat. Do nejbližší polské
vesnice je to přibližně 14 kilometrů s tím, že ještě na slovenské straně musíme
zdolat přes 800 metrů vysoký kopec Temný vŕšok. Potom už jen stačí překročit
hranice, sejít po svahu dolů a někdy na večer bychom snad měli dorazit do
kempu ve zmiňované polské vesničce. Vysoko položené slunce, stejně jako časové
ukazatele na všech našich telefonech a hodinkách, nám naznačuje, že je
teprve pár minut po druhé hodině odpolední, a tudíž se zdá, že zdárné
uskutečnění tohoto plánu by pro nás nemělo představovat žádný zásadní problém.
Že to přinejmenším drobný problém bude, musíme připustit již
krátce potom, co před námi začíná cesta stoupat lehce vzhůru. Sotva nás při
vstupu do lesa uvítá značka s přátelským upozorněním, že je místní krajina
plná medvědů hnědých, musíme totiž shazovat krosny na zem a dát odpočinout
svým zuboženým zádům. Vzhledem k tomu, že jsme zatím urazili všehovšudy 600
metrů, a to navíc jen po relativně mírně se zvedajícím terénu, nevěští to
zrovna nic dobrého. To, že se konzervy s tuňákem v olivovém oleji
zřejmě prodávají i v polských obchodech, a tím pádem nejspíš nebylo
zcela nezbytné si jich do krosny nabalit hned osm, v tu chvíli zřejmě nepřichází
na mysl pouze mně. No jo, jenže teď už nám tohle náhlé prozření nikterak
neprospěje. Znečisťovat tak krásnou přírodu konzervami nikdo z nás rozhodně
nehodlá, nehledě na to, že maso té makrelovité ryby nepatří zrovna mezi
nejlacinější komodity, a tak opět nahazujeme batožinu zpět na záda a pokračujeme
dál.
Pomalým tempem se ubíráme vzhůru, zatímco nikdo z nás příliš
nehovoří, jelikož všichni raději šetří svým dechem. Intervaly mezi jednotlivými
přestávkami se s postupně ubývajícími silami a stále strměji se zdvíhající
cestou pod našima nohama neustále zkracují. Dunivé táhlé zahřmění doléhající
k nám znedaleka naši morálku příliš nepozvedá, třebaže společně s průtrží
mračen, jež přichází vzápětí, nepatrně přispívá k tomu, že i navzdory
svému vyčerpání zlehka přidáváme do kroku. Dále nás žene i vědomí toho, že
bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce, a že po jeho hřebeni
se nám bude pochodovat přeci jen snadněji. Pohorky se tak s pravidelným
škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném
bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to
pražádné potěšení, ba právě naopak. S nelibostí zjišťujeme, že naše
jednoduchá turistická mapka je zřejmě až příliš jednoduchá, neboť se jaksi
neobtěžuje s tím, aby svému držiteli prozradila, že jej na této trase od
hranic s Polskem nedělí pouze jeden kopec, nýbrž kopce dva. Bezútěšně
sledujeme, jak se před námi hrdě tyčí další vrch, jenž ještě o dobrých 200
metrů převyšuje ten, na kterém právě stojíme, a od kterého nás dělí prudký
svah směřující dolů k malé říčce. Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace
našeho plánu, totiž dorazit dnes navečer do polské vesničky, nakonec
s velkou pravděpodobností přeci jen zásadním problémem bude. Což o to,
dalo by se přespat v lese, stany si přece neseme na zádech. Kdyby nás tu ale
jen na každém kroku nezdravila cedulka s obrázkem medvídka kolegiálně nás poučující
o tom, že se tu těch šelem nejspíš skutečně nevyskytuje pouze zanedbatelné
množství.
Po krátké poradě se usnášíme, že se alespoň musíme pokusit dostat ven
z lesa. Jelikož jsme za celou dobu nenarazili ani na jednu studánku,
začínají se pro nás stávat nepříjemností rovněž naše takřka prázdné láhve,
které si však ti odvážnější z nás záhy doplňují vodou z říčky, k níž
se nám po strmé stráni daří poměrně rychle sestoupit. Po krátkém občerstvení pozdviháme
své zraky k vysokému úbočí před námi, abychom se vzápětí s nevolí pustili
do zdolávání této další ohromné překážky. I přes v současnou chvíli již
značnou únavu nasazujeme překvapivě vysoké tempo. Začíná se pozvolna zešeřovat,
a protože jsme se kdesi dočetli, že za těchto podmínek bývají medvědi
nejaktivnější, cinkáme svými ešusy a hovoříme zvučnými hlasy, abychom
nějakého takového huňáče eventuálně se skrývajícího v přilehlých
houštinách náhodou nepřekvapili. Zdá se, že to funguje, neboť při svém strastiplném
výstupu na žádnou krvežíznivou šelmu z našich představ nenarážíme, zato však
některým z nás už skutečně začínají docházet poslední zbytky energie. Nicméně
i tak se nám daří s posledním vypětím sil takřka doplazit na vrchol
dalšího kopce. Už je úplná tma, a tak si musíme svítit na cestu. Docházíme
ke značce zpravující nás o tom, že se nalézáme na hraniční čáře, kterou vymezuje několik
metrů široký vykácený pás. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se musí jednat
o hranici s Ukrajinou, a proto se po ní vydáváme směrem na sever,
jelikož tak bychom měli nejsnadněji dorazit k hraničnímu trojbodu zvanému
Kremenec, kde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Při pohledu do černého lesa za hranicí přemítám nad tím, že tam v té zemi přede
mnou jen před několika měsíci vypukla válka o poloostrov Krym. Tak blízko státu
sužovanému válkou jsem ještě nikdy nebyl, napadá mne. Z dalšího hloubaní
mě však vytrhává zvolání jednoho z kamarádů:
„To je ono! Kremenec!“ Po dlouhé a úmorné cestě jsme dorazili
do vytyčeného cíle.
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří
států a my zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro
postavení stanů. V poněkud širokém kruhu je tu les vymýcen a nacházejí
se zde ideální rovná místečka pro stany. Tedy ideální Až na jeden
malý zádrhel - rozkládají se, jak jinak, na Ukrajinské straně jsme na
ukrajinské straně, tedy v zemi, která je ve válečném stavu. Docházíme však
k závěru, že bude bezpečnější přespat tady, na ukrajinské půdě, než
po tmě pochodovat z prudkého kopce dolů do Polska tak dlouho, než
kdovíkdy narazíme na nějaký jiný a hledat při tom rovný plácek. Dáváme se
tedy do stavby stanů. a právě když s obtížemi zašlapávám jeden
z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že Náhle se k nám
z husté tmy přibližují dvě temné siluety.
Už to samo o sobě by bylo poněkud znepokojující. Co tady kdesi uprostřed
ničeho v tuhle hodinu a za takové tmy ti lidé dělají? Ihned na
to mi však
Ze tmy se najednou vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý
z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal
AK‑47, či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel jsem si. v ten
okamžik dozajista nejeden z nás.
Srdce mi buší nadskakuje tak, že mám pocit, jako by chtělo
vyskočit z těla. se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru a bez jakéhokoliv
rozloučení opustit mé tělo. Vidím, že oba muži v rukou třímají
samopaly a není pochyb, že směřují přímo k nám. Tiše to oznamuji
ostatním. Nezbývá než předstírat, že nám jakýmsi nedopatřením
uniklo, že si bez jakéhokoliv povolení či alespoň vlastnictví cestovního pasu
stavíme stany na území cizího státu, jenž se momentálně nachází ve válečném
stavu, a tak pokračujeme v práci dál, jako by k nám vůbec
žádní ozbrojenci namířeno neměli.
Do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás
nerozumí. Obracíme své tváře s překvapenými výrazy ke dvěma
ukrajinským vojákům. Přicházejí až do bezprostřední blízkosti k nám
a stále opakují stejná slova, kterým nerozumíme. až nakonec Jeden
z nich pak pohybem svých prstů ve vzduchu naznačí obdélníček, přičemž svoji
pantomimu doprovází anglickým slovem s tak pochybným přízvukem, že nám teprve
asi až po jeho pátém zopakování dochází, že se snaží říct: to dochází až po
chvíli – chce „ID“. Všichni tedy začínáme prohrabávat své batohy v honbě
za nalezením svých a hledáme občanský průkaz, přičemž zároveň se současně
snažíme uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě zpříma pokukují,
jak se hraničáři ledabyle vrtí, zatímco mezi sebou o něčem seriózně
diskutují. Když jim postupně podáváme občanky, vychází najevo
naznačují, že s předkládanými doklady nejsou tak docela spokojeni
chtějí vidět spíše pasy. Ten stejný jako prve začíná znovu posunkovat a naznačuje,
že by si přál vidět vetší obdélníčky, než jaké mu právě podáváme, přičemž svůj
požadavek podporuje opakováním slova: „Passport. Passport.“
Všichni kroutíme hlavou a odpovídáme slovy: „No passport. No
passport.“
Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných
stanů a povídá: „Ukrayina. This, Ukrayina!“
Kroutíme své obličeje do těch nejudivenějších výrazů, jaké jsme ze
sebe schopni vymáčknout, a v ten okamžik mi před očima vyvstává nelibý
obraz toho, jak opět balíme stany a jak se následně dál plahočíme temným lesem
někam do neznáma.
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický
jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou
pozdní hodinu vůbec děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme
jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a že
potřebujeme místo na přespání, které se nešťastnou shodou okolností nachází zrovna
přibližně půl metru za ukrajinskou hranicí. Zdá se, že nám oba hraničáři rozumí
a vzápětí se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na
verdikt poměrně rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků
doprovázený mávnutím ruky a slovy:
„OK. Good. Good. But tomorrow...“ švihnutím ruky směrem od sebe
naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých
stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce
osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Bez meškání se zavrtávám do svého spacáku, a i přes stále poněkud
vysokou hladinu adrenalinu proudícího v mém oběhu se mi
v důsledku náramného úplného vyčerpání daří vplout do krajiny
neklidného snění ještě dříve, než si vůbec uvědomuji, že mne berou dřímoty.
Z neustále se opakujícího děsivého snu, v němž velký medvěd s funěním
obchází náš stan a následně se snaží vniknout dovnitř, mne několikrát za
noc probouzí hlasité došlápnutí těžké boty těsně vedle stanové plachty. Pokaždé
polekaně nadskočím, ale vzápětí si uvědomuji, kde jsem a znovu pokojně usínám
s pomyšlením na to, že v celém tomto hlubokém lese dnes není
bezpečnějšího místa, než je právě to, na němž máme postavené stany a které
svědomitě střeží ukrajinští hraničáři.
Veronika Bělinová:
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47, či takzvané „ákáčko“. „Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik dozajista nejeden z nás.
Jsou dvě hodiny a v nejvýchodněji položené vesnici Slovenska právě zastavuje místní linka, načež se z autobusu poněkud staršího data výroby s obtížemi souká šestice natěšených českých cestovatelů vláčejících těžké krosny. Náš plán je vcelku jasný, do nejbližší polské vesnice je to přibližně 14 km s tím, že ještě na slovenské straně musíme zdolat přes 800 metrů vysoký kopec Temný vŕšok.
Že to bude přinejmenším drobný problém, musíme připustit již krátce potom, co před námi začíná cesta lehce stoupat. Pomalým tempem se ubíráme vzhůru, zatímco nikdo z nás příliš nehovoří, jelikož všichni raději šetří svým dechem. Dunivé táhlé zahřmění doléhající k nám znedaleka naši morálku příliš nepozvedá, třebaže společně s průtrží mračen, jež přichází vzápětí, nepatrně přispívá k tomu, že i navzdory svému vyčerpání zlehka přidáváme do kroku. Dále nás žene i vědomí toho, že bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce, a že po jeho hřebeni se nám bude pochodovat přeci jen snadněji. Pohorky se tak s pravidelným škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to pražádné potěšení, ba právě naopak. S nelibostí zjišťujeme, že naše jednoduchá turistická mapka je zřejmě až příliš jednoduchá, neboť se jaksi neobtěžuje s tím, aby svému držiteli prozradila, že jej na této trase od hranic s Polskem nedělí pouze jeden kopec, nýbrž kopce dva. Bezútěšně sledujeme, jak se před námi hrdě tyčí další vrch. Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace našeho plánu nakonec s velkou pravděpodobností přeci jen zásadním problémem bude.
Začíná se pozvolna zešeřovat, a protože jsme se kdesi dočetli, že za těchto podmínek bývají medvědi nejaktivnější, cinkáme svými ešusy a hovoříme zvučnými hlasy, abychom nějakého takového huňáče eventuálně se skrývajícího v přilehlých houštinách náhodou nepřekvapili. Zdá se, že to funguje, neboť při svém strastiplném výstupu na žádnou krvežíznivou šelmu z našich představ nenarážíme, zato však některým z nás už skutečně začínají docházet poslední zbytky energie. Nicméně i tak se nám daří s posledním vypětím sil takřka doplazit k hraničnímu trojbodu zvanému Kremenec, kde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří států a my zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro postavení stanů. Tedy ideální až na jeden malý zádrhel, místo se rozkládá na Ukrajinské straně. Docházíme však k závěru, že bude bezpečnější přespat tady, na ukrajinské půdě než po tmě pochodovat dál z prudkého kopce dolů do Polska. Dáváme se tedy do stavby stanů, a právě když s obtížemi zašlapávám jeden z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že se k nám z husté tmy přibližují dvě temné siluety. Už to samo o sobě by bylo poněkud znepokojující. Co tady kdesi uprostřed ničeho, v tuhle hodinu a za takové tmy ti lidé dělají? Hned na to mi však srdce nadskakuje tak, jako by se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru. Vidím, že oba muži v rukou třímají samopaly a není pochyb, že směřují přímo k nám. Tiše to oznamuji ostatním.
Do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás nerozumí. Obracíme své tváře s překvapenými výrazy ke dvěma ukrajinským vojákům. Přicházejí až do bezprostřední blízkosti k nám a stále opakují stejná slova. Nakonec jeden z nich pohybem svých prstů ve vzduchu naznačí obdélníček a svoji pantomimu doprovází anglickým slovem s tak pochybným přízvukem, že zkratka "ID" se dá pouze tušit. Všichni tedy začínáme prohrabávat své batohy v honbě za nalezením svých občanských průkazů, přičemž se současně snažíme uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě pokukují, jak se hraničáři ledabyle vrtí. Když jim postupně podáváme občanky nejsou s předkládanými doklady tak docela spokojeni.
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou pozdní hodinu vůbec děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme jen turisté, kteří špatně odhadli své síly a že potřebujeme místo na přespání. Zdá se, že nám oba hraničáři rozumí a vzápětí se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na verdikt poměrně rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Tereza Vaňková:
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků, přičemž každý z nich v rukou ledabyle svírá pravý a nefalšovaný samopal AK‑47, či takzvané „ákáčko“.
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik
dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme
tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba
se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.
V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica
právě zastavuje a zakončuje svoji jízdu místní linka. Z autobusu
poněkud staršího data výroby se s obtížemi souká šestice natěšených
českých cestovatelů vláčejících těžké napěchované krosny. Náš plán je vcelku
jasný, přesto raději ještě jeden z kamarádů vytahuje jednoduchou
turistickou mapku, abychom se ujistili, kterým směrem se máme vydat. Do
nejbližší polské vesnice je to přibližně 14 kilometrů s tím, že ještě na
slovenské straně musíme zdolat přes 800 metrů vysoký kopec Temný vŕšok. Potom už
jen stačí překročit hranice, sejít po svahu dolů do kempu.
Vysoko položené slunce
ukazuje, že je něco po druhé odpolední hodině. Zdá se, že zdárné uskutečnění tohoto
plánu by pro nás nemělo představovat žádný problém. Krátce po začátku naší pěší
výpravy si musíme připustit, že to přeci jenom nebude až tak snadný úkol. Cesta
začíná mírně stoupat vzhůru a my už musíme shodit krosny a dát odpočinout svým
zuboženým zádům. Vzhledem k tomu, že jsme zatím urazili všehovšudy 600
metrů, to nevěští zrovna nic dobrého.
Po krátké pouze se pomalým tempem vydáváme vzhůru. Intervaly mezi
jednotlivými přestávkami se s postupně ubývajícími silami a stále strměji
se zdvíhající cestou neustále zkracují. Dunivé táhlé zahřmění doléhající
k nám znedaleka naši morálku příliš nepozvedá. Žene nás vědomí toho,
že bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce, a že po jeho
hřebeni se nám bude pochodovat přeci jen snadněji. Pohorky se tak s pravidelným
škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném
bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Stanutí na vytouženém vrcholu, nám však nepřináší pražádné
potěšení, ba právě naopak. S nelibostí zjišťujeme, že naše jednoduchá
turistická mapka je zřejmě až příliš jednoduchá. Neobtěžuje se ani s tím,
aby svému držiteli prozradila, že jej na této trase od hranic s Polskem
nedělí pouze jeden kopec, nýbrž kopce dva.
Bezútěšně sledujeme, jak se před námi hrdě tyčí další vrch, jenž ještě
o dobrých 200 metrů převyšuje ten, na kterém právě stojíme, a od
kterého nás dělí prudký svah směřující dolů k malé říčce. Nyní si začínáme
uvědomovat, že realizace našeho plánu bude s velkou pravděpodobností přeci jen
zásadním problémem. Zvažujeme přespaní v lese, od kterého nás ale odrazují
všude přítomné cedulky s medvědem, varující na hojný výskyt těchto šelem.
Po krátké poradě se usnášíme, že se alespoň musíme pokusit dostat ven
z lesa. A tak se vydáváme dál na cestu. Situaci nám začíná komplikovat
docházející voda. Někteří z nás si doplňují vodu z říčky. Po krátkém
občerstvení pozdviháme své zraky k vysokému úbočí před námi, abychom se vzápětí
s nevolí pustili do zdolávání této další ohromné překážky. I přes v současnou
chvíli již značnou únavu nasazujeme překvapivě vysoké tempo. Začíná se pozvolna
zešeřovat, je to období, kdy bývají medvědi nejaktivnější. Cinkáme svými ešusy a hovoříme
zvučnými hlasy, abychom nějakého takového huňáče eventuálně se skrývajícího
v přilehlých houštinách náhodou nepřekvapili. Zdá se, že to funguje.
S vypětím sil docházíme na vrchol dalšího kopce. Už se setmělo a
je nutné si na cestu svítit. Značka nás upozorňuje, že nacházíme na hraniční
čáře. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se jedná o hranici
s Ukrajinou. Vydáváme se dál na trojbod Kremenec, u kterého se potkávají
hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Při pohledu do černého lesa za hranicí přemítám nad tím, že tam v té
zemi přede mnou jen před několika měsíci vypukla válka o poloostrov Krym.
Tak blízko státu sužovanému válkou jsem ještě nikdy nebyl, napadá mne.
Z dalšího hloubaní mě však vytrhává zvolání jednoho z kamarádů:
„To je ono! Kremenec!“
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou
hranici tří států a my zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem
pro postavení stanů. Dáváme se tedy do stavby stanů, a právě když s obtížemi
zašlapávám jeden z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že se k nám
z husté tmy přibližují dvě temné siluety.
„Co tady kdesi uprostřed ničeho, v tuhle hodinu a za takové
tmy ti lidé dělají?“
Srdce mi nadskakuje tak, že
mám pocit, jako by se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru a bez jakéhokoliv
rozloučení opustit mé tělo. Vidím, že oba muži v rukou třímají samopaly a není
pochyb, že směřují přímo k nám. Tiše to oznamuji ostatním. Děláme jakoby
nic.
Do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás
nerozumí. Obracíme své tváře s překvapenými výrazy ke dvěma
ukrajinským vojákům. Přicházejí až do bezprostřední blízkosti k nám
a stále opakují stejná slova.
Nakonec jeden z nich pohybem svých prstů ve vzduchu naznačí
obdélníček, doprovází to anglickým slovem s tak pochybným přízvukem, že
nám teprve asi až po jeho pátém zopakování dochází, že se snaží říct: „ID“.
Všichni tedy začínáme prohrabávat své batohy, přičemž se současně snažíme
uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě zpříma pokukují, jak se hraničáři
ledabyle vrtí. Když jim postupně podáváme občanky, vychází najevo, že
s předkládanými doklady nejsou tak docela spokojeni. Ten stejný jako prve začíná
znovu posunkovat a naznačuje, že by si přál vidět vetší obdélníčky, než
jaké mu právě podáváme, přičemž svůj požadavek podporuje opakováním slova:
„Passport. Passport.“
Všichni kroutíme hlavou a odpovídáme slovy: „No passport. No
passport.“
Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných stanů a povídá:
„Ukrayina. This, Ukrayina!“
Kroutíme své obličeje do těch nejudivenějších výrazů. V mysli
mi vyvstává nelibý obraz toho, jak opět balíme stany a jak se následně dál
plahočíme temným lesem někam do neznáma.
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický
jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou
pozdní hodinu vůbec děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme
jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a že
potřebujeme místo na přespání. Zdá se, že nám oba hraničáři rozumí a vzápětí
se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na verdikt poměrně
rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků doprovázený mávnutím ruky
a slovy:
„OK. Good. Good. But tomorrow...“ švihnutím ruky směrem od sebe
naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých
stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce
osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Bez meškání se zavrtávám do svého spacáku, a i přes stále poněkud
vysokou hladinu adrenalinu proudícího v mém oběhu se mi v důsledku
náramného vyčerpání daří usnout. Z neustále se opakujícího děsivého snu, v
němž velký medvěd s funěním obchází náš stan a následně se snaží
vniknout dovnitř, mne několikrát za noc probouzí hlasité došlápnutí těžké boty
těsně vedle stanové plachty. Pokaždé polekaně nadskočím, ale vzápětí si
uvědomuji, kde jsem a znovu pokojně usínám s pomyšlením na to, že v celém
tomto hlubokém lese dnes není bezpečnějšího místa, než je právě to, na němž
máme postavené stany a které svědomitě střeží ukrajinští hraničáři.
Pavlína Hošková
Ze tmy se nenadále vynořuje dvojice vojáků ledabyle svírající pravé a nefalšované samopaly AK‑47, takzvané „ákáčka“. Takto můj příběh začíná, ale pro tuto chvíli se musíme vrátit v čase o něco dříve.
V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica je konečná stanice místní linky. Ze staršího typu autobusu se souká šestice natěšených českých cestovatelů. Do nejbližší polské vesnice je to přibližně 14 kilometrů. Otevíráme mapu a ujišťujeme se ve správnosti našeho putování. Je po druhé hodině odpolední a my se vydáváme vstříc našemu putování.
Cesta začíná lehkým stoupáním. Při vstupu do lesa nás vítá značka s přátelským upozorněním, „POZOR“ místní krajina je plná medvědů hnědých. Po pár set ušlých metrech, naše záda pociťují váhu nacpaných batohů. V tu chvíli si uvědomujeme, že se konzervy s tuňákem v olivovém oleji zřejmě prodávají i v polských obchodech. Skutečnost, že jich máme v batohu hned osm, nám momentálně nijak neprospěje.
Pomalým tempem se ubíráme vzhůru. Nikdo z nás příliš nehovoří, jelikož všichni raději šetříme svým dechem. Cesta stoupá stále strměji vzhůru a intervaly mezi jednotlivými přestávkami se zkracují. Kupředu nás žene vědomí toho, že bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce. Pohorky pravidelně škrtají o kamenitou cestu a občasné začvachtání v rozmáčeném bahně je posouvá krok sun krok stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to pražádné potěšení. S nelibostí zjišťujeme, že naše jednoduchá turistická mapka, je zřejmě až příliš jednoduchá. Nesděluje nám, že na této trase od hranic s Polskem není jen jeden kopec, nýbrž kopce dva. Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace našeho plánu, dorazit dnes večer do polské vesničky, by mohla být zásadním problémem. No co, přespíme v lese, to není problém, stany si přece neseme na zádech. A nějaký chlupáč nás nemůže rozházet. Odvážně zní do ticha.
Po krátké poradě se usnášíme, že se musíme pokusit dostat ven z lesa. Za celou dobu jsme nenarazili ani na jednu studánku. Prázdné láhve a nevyřčené medvědí obavy se začínají pro nás stávat nepříjemností. Odvážnější z nás záhy doplňují vodou z říčky, k níž se nám po strmé stráni daří poměrně rychle sestoupit. Začíná se šeřit. Lesním tichem zní cinkot našich ešusů, kterým chceme zastrašit případné nevítané hosty. Zdá se, že to funguje, neboť návštěvy nepřicházejí. Už je úplná tma, a tak si musíme svítit na cestu. „Hraniční čára?“, hádáme. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se musí jednat o hranici s Ukrajinou. A proto se vydáváme směrem na sever, jelikož tak bychom měli nejsnadněji dorazit k hraničnímu trojbodu zvanému Kremenec. Zde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří států. Zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro postavení stanů. Stavíme. S obtížemi zašlapáváme poslední kolíky do kamenité půdy. Z husté tmy se přibližují dvě temné siluety. Už to samo o sobě je poněkud znepokojující. Co tady uprostřed ničeho, v tuhle hodinu ti lidé dělají, se samopaly v rukách?
Přichází ukrajinská hraniční hlídka. Zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás nerozumí. Vzájemnou pantomimu doprovází anglické slovo s pochybným přízvukem: „Passport. Passport.“ Všichni kroutíme hlavou a odpovídáme slovy: „No passport. No passport.“ Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných stanů a povídá: „Ukrayina. This, Ukrayina!“
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou pozdní hodinu děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a potřebujeme místo na přespání.
„OK. Good. Good. But tomorrow...“říká hraničář a švihnutím ruky směrem od sebe naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých stanů. Bez meškání se zavrtáváme do svých spacáků a v důsledku náramného vyčerpání vplouváme do krajiny snění.
