Podzemní chodba v Prostiboři - napsal Michal Hejna

„Máma má ve sklepě nějakou chodbu a nikdo neví, kam vede. Nechceš se na to podívat?“S takovou nabídkou, která se neodmítá, přišel jednou můj spolupracovník a už několik dní na to vyrážíme s kolegyní Bóžou směr Prostiboř, kde se má ona tajemná chodba nacházet.

Odjíždíme mírně skeptičtí. Štoly nepatří k běžnému vybavení selských sklepů a v Prostiboři se nikdy netěžily žádné nerostné suroviny, ani se zde nenachází žádné známé městské, i když v tomto případě spíše vesnické, podzemí. A nenapadá nás žádný důvod, proč by zde tedy měla nějaká chodba být. Teoreticky jsem připraven dokonale, ale při příjezdu do Prostiboře mě napadá, že jsem se vlastně zapomněl zeptat, v jakém domě se má podzemí nacházet. 

Parkujeme tedy u kostela a volám na kontaktní telefon.

„Jste skoro u mě,“ hlásí mi majitelka domu, paní Radana, „je to ta fara nad kostelem.“
Koukáme s Bóžou nejdříve na faru, pak na sebe. Je to ta největší fara, jakou jsme v životě viděli. Příběh o tajemné chodbě tak získává zcela jinou dimenzi. 

Jak nám později sdělí paní Radana, fara je kulturní památkou z druhé poloviny 18. století. Při její stavbě byly ale prokazatelně použity starší stavební prvky, takže na stejném místě mohla stát nějaká její předchůdkyně již mnohem dříve. 

Současná majitelka ji zakoupila před deseti lety jako ruinu a od té doby ji úspěšně zvelebuje. S radostí a zájmem přijímáme nabídku na exkurzi, ale přeci jen už se těšíme do sklepa. Ten zcela překonává naše nejoptimistější představy. 

Sklepení samotné sice není v poměru k rozloze fary nijak rozsáhlé, ale část jedné stěny tvoří otvor se zděným cihlovým ostěním, za nímž klesá kamsi do neznáma ručně tesaná chodba obdélníkového průměru. S díky odmítáme pozvání na večeři, objevitelský instinkt je silnější než hlad. 

Rychle se převlékáme do overalu, zapínáme analyzátor ovzduší a Bóža jako první klouže po břiše kamsi do hlubiny. Paní Radana nás vyprovází místní pověstí, podle níž vede tajná chodba z fary do kostela sv. Mikuláše, kolem kapličky sv. Jana Nepomuckého, kde se prý kdysi propadla, až ke zřícenině prostibořského zámku, ležící asi 1 200 m daleko.
Chodba o výšce zhruba jeden metr a široká kolem sedmdesáti centimetrů první čtyři metry mírně klesá, poté překonává jeden metr hluboký skalní stupeň a dále pokračuje neměnným profilem téměř vodorovně. Náš postup zastavuje až po třiceti metrech zával. Zatímco se ho Bóža snaží prokopat, já cestou zpátky chodbu mapuju a na povrchu si pak promítám její průběh. 

V místech, kde se má nacházet zavalená čelba štoly, slyším tak zřetelný šramot, až se mi zdá, že mi musí Bóžin kopáček každou chvíli vyjet pod nohou. Zkouším mocně zadupat, a jak se mi později Bóža svěří, měla pocit, jako ji někdo tancoval po helmě. Není pochyb o tom, že zával není místem, kde se propadl strop, ale zasypaným ústím štoly na povrch.

Délka třicet metrů je tedy konečná, a zatímco my jsme s Bóžou nadšení, paní Radana je tímto zjištěním zklamaná. 

Otázkou je, kdy byla chodba vyražená a jaký měla účel. Žádné písemné doklady se k ní nepodařilo dohledat. Vodítkem ke stáří by mohl být fakt, že byla chodba vyražena ručně bez použití trhacích prací. Mohla tak souviset s dobou vzniku fary, není-li pozůstatkem již po předchozích staveních. O účelu chodby by mohl napovědět její profil, hlavně úvodní šikmo upadající část. Nejpravděpodobněji se jeví, že mohla sloužit k odvodnění sklepa.
U večeře nám paní Radana vypráví o specifickém životě na staré faře. O nedostatku elektrických zásuvek, o suché toaletě na zahradě a o vodě, pro kterou se chodí ke studni.
„Samozřejmě by nebyl problém provrtat zeď a zavést vodu aspoň do kuchyně, ale mě se to líbí, jak to je,“ končí své vyprávění.