„Tak ty, místo abys byl rád, že pro tebe jedu, aby ses nemusel trmácet autobusem a metrem, tak ještě nadáváš! Minule, když jsem to takhle udělala, tak jsi VYBÍHAL 20 minut! Neměla jsem kde zaparkovat a musela jezdit okolo!“
„Potřebovali jsme něco dořešit. Buď ráda, že se věnuju nějakýmu sportu. A je zajímavý, že já zaparkuju vždycky. A všude.“
„Hlavně se věnuješ hospodě po tom sportu!“
„Ale nech už toho a raději koukej na cestu. Co brzdíš?! Tos´mohla project, oranžová, to bys stihla. No, tak ale teď už bys mohla opravdu jet. Víc barev tam nebude, po zelený je zas červená a tu už jsme viděli…“
„Co zase brzdíš?! Proč tu bábu pouštíš, vždyť byla od přechodu tři metry, to bys ještě projela! Každým zabržděním vylejváš benzín do kanálu. Musíš jet plynule. Říkám plynule, ne pomalu. Proč jedeš na pětku padesát? Ten motor kdyby měl místo oleje slzy, tak by je ronil ! Dej tam trojku! Tak. A zařaď se do pravýho pruhu! Jak můžeš jet takhle pomalu v levým. Já když jedu za někým, kdo jede takhle pomalu v levým, tak by mě čert vzal!“
„Tak to je škoda, že když se ti to stalo naposled, tak tě opravdu nevzal. Měla bych teď pokoj!“
„Já to nemyslím špatně, já jen… JAU, to byla rána, můžeš mi říct, proč ses tomu kanálu nevyhnula?! Víš, co na takový auto stojej tlumiče? Koukám před sebe, vidím- vyhnu se. Nechápu, co je na tom složitýho. A dej tu nohu z tý spojky ! Pořád si jí tam vozíš a zničíš ložisko, nebo obložení ! Šlápnu na spojku, když řadím, zařadím a nohu sundám. Jednoduchý jak facka!“
„S tou fackou je to dobrej nápad, jestli mi do toho ještě chvíli budeš kecat, tak ti jí dám!“
„Tak snad nemusí být hned tak zle. Už jsme doma. Zajeď blíž k tomu chodníku, takhle to vypadá, jako že to parkoval nějakej neumětel.“
„Je to možný tohle?!!! Blíž je blíž, ale neznamená to odřít kola!!! Neber si to osobně, ale auto je složitý stroj a potřebuje svoje a cestující uvnitř taky.“
„Hele, ty cestující. Vystupujeme!“ kontrovala žena.
„A nenech tu ten bágl se špinavýma věcma!“
„Máš pravdu, málem bych ho tu zapomněl. A potřeboval bych je prosím vyprat!“
„Tak víš co, vyper si je sám, já si jdu číst v učebnici pro autoškoly, aby ses příště nemusel tak rozčilovat.“
Tak to jsem mohl čekat, ale co. Na pračce je všechno nakreslený a mám toho jen tašku, to bude raz dva… Dám to pěkně dovnitř. Tady vidím symbol s botama- dám je tam taky. Když ten program vypere boty, to ostatní zvládne taky. Nátělník, dres, ručník, šup čelenku a ponožky taky. Pračka je skoro prázdná… Přidám ještě košile do práce, ať si u Jitky udělám oko. Teď ještě prací prášek. Ale proč v tom šuplíku, co dává Jitka prášek, jsou tři chlívečky ? A proč tu máme tolik pracích prášků ? Dám tam tenhle, ten si pamatuju z reklamy. Kdepak nové, jen vyprané v tomhle sajrajtu… To je ale tekutý, leju to do prvního chlívku- nedrží to tam, ani v tom druhým, sakra půl litru pryč- aha až v tom třetím to drží. Ale tam se ho moc nevejde. Radši ještě do těch prvních dvou nasypu prášek, bude to čistší. Ještě kolečko s teplotou. Proč tam je 30 stupňů- nesmysl. Vím, že horkou by se to mohlo srazit, ale to až když se to vaří. U auta, když má motor 80 stupňů, tak vlastně ještě není zahřátej, dám 80. To bude akorát. A zapnout. A nic.
„Bez vody to nepere, ty umělče“ slyším za sebou.
„Kohout vzadu za pračkou, otočit doprava, ale ty vodu ani nepiješ, tak to budeš těžko vědět u praní.“
Otočil jsem kohoutem. Pračka začala prát, ale během chvíle se z šuplíku na prášek začala valit pěna.
„No vidím, že práškem rozhodně nešetříš! Víš co stojí jedna krabice? Ale podle vůně je to perwol. Ten je ještě dražší. A podle pěny jsi ho tam musel vylejt celej. A znáš ten vtip, jak se policajt ptá kolegy, jestli jsou černá a bílá barvy?“
„Vrtím hlavou, protože neznám a začíná mi být horko.“
„Ten kolega mu odpoví, že jsou a on na to, že to je dobře a tím pádem si za super peníze koupil barevnou televizi.“
„Nechápu, proč mi to říkáš?“ odpovídám uraženě.
„Protože krom bílých kousků tam vidím evidentně točit i červenou a modrou.“
„A to vadí?“ Ptám se.
„Na 30 by se to možná ještě sneslo, ale na 80? Každým stupněm navíc, když není potřeba, vypouštíš elektřinu do kanálu. Hlavně se ti ale všechno obarví. A ten tvůj umělej dres se zcvrkne velikostí na žáčky. Zato z čelenky, jestli jsi jí tam dal, budeš mít pásek na Obelixe.“
„Sakra práce, jdu to rychle vyndat!“ Křičím a přiskakuji k pračce.
„Tak to si jenom myslíš. Za prvé to tak rychle nejde a za druhé by tu vytekla voda.“
Najednou pračka začala ždímat. Žena zpozorněla: „Tys´tam dal program na boty???“
„Jak si to poznala? Vždyť je to celý zapatlaný pěnou!“
„Jinak by to tak brzo neždímalo. Tak to vyzvi pračku k tanci!“
„Co to meleš, k jakýmu tanci?!“
„No, protože pokud jsi tam dal prádlo i boty, tak při tom ždímání vytancuje z koupelny.“
„Ale vždyť by si to měla umět nějak porovnat. Proto je automatická!“ úpěl jsem.
„Boty s bavlnou, umělinou, ručníkem a bůhvíčím, cos´tam nacpal, to si neumí porovnat ani automatická. Až dopereš, vytřeš tady tu pěnu a usadíš pračku na místo, tak vyndej malej dres, růžový košile, co bývaly bílý, čelenku na slona, boty a seškvařený fusekle, pověs to podle velikosti a rovně na šňůru, ať to nevypadá, jako že to pral nějakej neumětel. Neber si to osobně, ale pračka je složitý stroj a potřebuje svoje a oblečení uvnitř taky…“
Oba jsme se rozesmáli.
„Tak už se na mě nezlob. Od teď už budu v autě mlčet,“ přísahal jsem. Je lepší blbě se vézt, než jít dobře pěšky... ale to už jsem si jen myslel.
Navíc ten cambus v koupelně byl horší.
