Rendezvous s hvězdami - napsal Martin Paruch

Zůstal jsem sám. Parta, se kterou jsem měl vystoupit na vrchol se rozhodla pro sestup. Po chvíli ji polkla černá hloubka pode mnou. Nezbyl ani náznak lidské přítomnosti. Kolem jsou jen skály a led. Majestátní hory a ticho. Nekonečné černobílé obzory. Pod nohama skála a sněhová pole a nad hlavou inkoustově temná obloha s myriádou zářících bodů. Vypadá jako temný satén proděravělý silou světla.
Jsou dvě hodiny ráno a já stojím na ledovci ve výšce 5600 metrů. Chci vylézt na Stok Kangri v severozápadní části Himaláje, na území indického Ladakhu.Ale už teď je tohle osamělé setkání s hvězdami víc než výstup sám.
Slyším svůj zrychlený dech a pořád nemůžu uvěřit... Je tohle všechno skutečné? Připadám si jako na prahu snu a probuzení, kdy se vám zdá o nějaké fatální situaci a vy začínáte tušit, že byste se z toho mohli probudit. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Ne, tentokrát se mi to nezdá. 
Přitom z Base Campu ve výšce asi 5000 metrů jsme vyrazili tři. Na  ještě docela daleko a vysoko. Bývá zvykem odsud vyrazit kolem půlnoci a zdolat těch zbývajících 1100 výškových metrů na vrcholek Stok Kangri dokud je sníh ještě ztvrdlý nočním mrazem.
Teď jsem na ledovci sám. Výškovou nemocí zesláblý kolega se musel vrátit s průvodcem dolů do Base Campu. Měl jsem na vybranou. 

“Přece se nevzdáš, jsi blízko,” řeklo to zatvrzelejší já ve mě. “Pokud teď sestoupíš, už nikdy tam nevylezeš,” dodalo. “No, jasně,” odpovědělo to racionálnější já. “Ale jsi tu sám a cestu na vrchol neznáš. Vždyť tě nemá kdo jistit a to hlavní jsi už možná zažil. Rendezvous s hvězdami! Není to víc, než jsi čekal?”
“Nechte toho,” řekl jsem unaveně. “Obě máte pravdu.”

Z myšlenek mě probral chlad. Vydávám se vzhůru ledovcem. Tak rychle, abych se zahřál, ale zároveň dost pomalu na to, aby mě dohnala nějaká jiná skupinka, která bude znát cestu. Srdce se po deseti až dvaceti krocích spolehlivě rozbuší a rozvádí příjemné teplo po těle. Vždycky se na chvíli zastavím, užívám si tu nádheru okolo. Nade mnou jsou ostré obrysy hřebene, který se jako nůž zakusuje do temně modré oblohy se spoustou hvězd. Vzdálené bílé plochy himálajského pásma hor se táhnou k obzoru. Dole pode mnou plují mraky a pod nimi, o dva a půl kilometru níže, teče Indus.

Znovu se pohnu, když mi začne být znovu zima. Trvá to dlouho. Šněruju  ledovcem zleva doprava a jen pomalu stoupám výš. 

Pak začne obloha blednout. Hvězdy se postupně ztrácejí a kouzlo končí. Pod sebou už vidím čelovky prvních lezců. Cítím úlevu, ale zároveň je mi to trochu líto.

Světla rychle přibývá. Blíží se ke mně dvě postavy. Lezec se šerpou. Za chvíli se potkáváme. Jsem rád, že můžu s někým jít. Další výstup je obtížný. Už jsme téměř v 6 000 metrech. Terén tvoří sníh se skálou. Potácíme se po hřebenu, jde to pomalu. 

Konečně přichází místo, kde vystupuje vrcholová pyramida nad hřeben. Odtud už to není daleko, i když pořád pekelně do kopce. Každých pět až deset kroků vyžaduje spoustu úsilí a hlavně nádechů. 

Slunce stoupá neúprosným tempem nad obzor. Suneme se pomalu vzhůru a vyhlížíme konec utrpení. Vzduch je řídký a nezbývá, než dýchat, dýchat, dýchat!  

Konečně poslední výšvih. Vede po zasněženém srázu, jako když lezete někomu na střechu. A pak už není kam stoupat výš. 

Stok Kangri, 6 140 metrů.

Je půl osmé ráno a vrcholek máme jen pro sebe. Jsme šťastní, objímáme se. Vytahuju z báglu modlitební vlaječky, šerpa je překvapený a nadšený. Já na úsměvy nemám sílu. 

Prožitek z vrcholu mi uvnitř rezonuje s mým soukromým setkání s hvězdami. Nikdy na to nezapomenu. Na obzoru je vidět Kailás a na západě masiv K2.

Původní verze:

Zůstal jsem sám. Parta, se kterou jsem měl vystoupit na vrchol se rozhodla pro sestup. Po chvíli ji polkla černá hloubka pode mnou. Nezbyl ani náznak lidské přítomnosti. Kolem jsou jen skály a led. Majestátní hory a ticho. Nekonečné černobílé obzory. Pod nohama skála a sněhová pole a nad hlavou inkoustově temná obloha s myriádou zářících bodů. Vypadá jako temný satén proděravělý silou světla.
Jsou dvě hodiny ráno a já stojím na ledovci ve výšce 5600 metrů. Chci vylézt na Stok Kangri v severozápadní části Himaláje, na území indického Ladakhu. Ale čím dál víc mám pocit, že už teď je tohle osamělé setkání s hvězdami víc než výstup sám.
Slyším svůj zrychlený dech a pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to všechno skutečné. Jako když jste na prahu snu a probuzení, kdy se vám zdá o nějaké absurdní nebo fatální situaci a vy začínáte tušit, že byste se z toho mohli probudit. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Ne, tentokrát se mi to nezdá. Dostavilo se lehké pobavení. Jasně, nezdá. Mě se přece tyhle věci opravdu stávají.
Přitom do Base Campu jsme přišli spořádaně. Já, můj guide Tenzin a Jehuda, který se k nám přidal v Léhu. Od počátku jsme ale nebyli příliš sladěná trojice. Průvodce Tenzin pospíchal, aby to měl co nejdřív za sebou. Jehuda zase vyrazil hodně na lehko a spoléhal na to, že potřebné vybavení doplní někde po cestě. A já se zatvrzele vláčel s velkým báglem plným “nezbytných” věcí. Base Camp leží ve výšce asi 5000 metrů a z něj je na vrcholek Stok Kangri ještě docela daleko a vysoko. Bývá zvykem odsud vyrazit kolem půlnoci a zdolat těch zbývajících 1100 výškových metrů na sněhovém podkladu, který je ztvrdlý nočním mrazem.
V táboře jsem se seznámil se Singhem, chlapíkem ze Singapuru, který tu měl pro sebe celý “realizační tým”: guida i nosiče. Singh byl fajn a jeho vůdce byl taky prima, takže když mi nabídli, abych na vrcholek šel s předstihem s nimi, bez váhání jsem přijal.
Teď jsem na ledovci sám. Výškovou nemocí zesláblý Singh je se svými průvodci na cestě dolů do Base Campu. Nade mnou jsou ostré obrysy hřebene, který se jako nůž zakusuje do temně modré oblohy se spoustou hvězd. Vzdálené bílé plochy himálajského pásma hor se táhnou k obzoru. Dole pode mnou plují mraky a pod nimi, o dva a půl kilometru níže, teče Indus.
“Přece se nevzdáš, jsi blízko,” řeklo to zatvrzelejší já ve mě. “Pokud teď sestoupíš, už nikdy tam nevylezeš,” dodalo. “No, jasně,” odpovědělo to racionálnější já. “Ale jsi tu sám a cestu na vrchol neznáš. Vždyť tě nemá kdo jistit a to hlavní jsi už možná zažil. Rendezvous s hvězdami! Není to víc, než jsi čekal?”
“Nechte toho,” řekl jsem unaveně. “Obě máte pravdu.”
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stál. Probral mě až pocit chladu.
Stoupal jsem vzhůru ledovcem. Tak rychle, abych se zahřál, ale zároveň dost pomalu na to, aby mě dohnala nějaká jiná skupinka, která bude znát cestu. Srdce se po deseti až dvaceti krocích stoupání spolehlivě rozbušilo a rozvádělo příjemné teplo po těle. Vždycky jsem na chvíli zastavil, užíval si tu nádheru okolo a pohnul se, až když mi začala být znovu zima. Trvalo to dlouho. Šněroval jsem ledovcem zleva doprava a jen pomalu stoupal výš. Pak začala obloha blednout a hvězdy se postupně ztrácely. V tu chvíli jsem poznal, že kouzlo končí a přišlo mi to líto. Dole pode mnou se objevily první čelovky lezců.
Světla rychle přibývalo. Kousek nalevo, jen o pár desítek metrů níž, jsem uviděl dvě postavy. Byli to Tenzin a Jehuda. O dvacet minut později jsme se potkali. Radost ze setkání, pokud byla, tu radost smazala obtížnost dalšího výstupu. Svoje sehrávala výška kolem 6000 metrů a taky terén. Kombinoval sníh se skálou. Potáceli jsme se po hřebenu a šlo to pomalu. Konečně přišlo místo, kde vystupuje vrcholová pyramida nad hřeben. Odtud už to nebylo daleko, i když pořád pekelně do kopce. Každých pět až deset kroků vyžadovalo spoustu úsilí a hlavně nádechů. Vzduch byl řídký a nezbývalo než dýchat, dýchat, dýchat! Slunce stoupalo neúprosným tempem nad obzor. Sunuli jsme se pomalu vzhůru a vyhlíželi konec utrpení. Až konečně poslední výšvih. Po sněhu, jako když lezete někomu na střechu. Tenzin byl nahoře jako první, my s Jehudou jsme po něm šli posledních 20 kroků společně. Vrchol! Stok Kangri, 6140m.
Je půl osmé ráno a vrcholek máme jen pro sebe. Jsme šťastní a objímáme se. Vytahuju z báglu modlitební vlaječky, Tenzin je z nich překvapený a nadšený. Já na úsměvy nemám sílu. Prožitek z vrcholu mi uvnitř rezonuje s mým soukromým setkání s hvězdami. Nikdy na to nezapomenu. Na obzoru je vidět Kailás a na západě masiv K2.