.jpg) |
| Kremenec - Foto: Jiří Komárek |
„Joo, tak to vůbec nevypadá dobře,“ pomyslel si v ten okamžik dozajista nejeden z nás.
Než si však povíme, co to bylo za vojáky, proč tam byli, proč jsme tam byli my, kde se vlastně ono „tam“ nacházelo a jak to vše dopadlo, je třeba se v tomto příběhu vrátit o několik hodin nazpět.
V nejvýchodněji položené vesnici Slovenska zvané Nová Sedlica právě zastavuje a zakončuje svoji jízdu místní linka, načež se z autobusu poněkud staršího data výroby s obtížemi souká šestice natěšených českých cestovatelů vláčejících těžké napěchované krosny. Náš plán je vcelku jasný, přesto raději ještě jeden z kamarádů vytahuje jednoduchou turistickou mapku, abychom se ujistili, kterým směrem se máme vydat. Do nejbližší polské vesnice je to přibližně 14 kilometrů s tím, že ještě na slovenské straně musíme zdolat přes 800 metrů vysoký kopec Temný vŕšok. Potom už jen stačí překročit hranice, sejít po svahu dolů a někdy na večer bychom snad měli dorazit do kempu ve zmiňované polské vesničce. Vysoko položené slunce, stejně jako časové ukazatele na všech našich telefonech a hodinkách, nám naznačuje, že je teprve pár minut po druhé hodině odpolední, a tudíž se zdá, že zdárné uskutečnění tohoto plánu by pro nás nemělo představovat žádný zásadní problém.
Že to přinejmenším drobný problém bude, musíme připustit již krátce potom, co před námi začíná cesta stoupat lehce vzhůru. Sotva nás při vstupu do lesa uvítá značka s přátelským upozorněním, že je místní krajina plná medvědů hnědých, musíme totiž shazovat krosny na zem a dát odpočinout svým zuboženým zádům. Vzhledem k tomu, že jsme zatím urazili všehovšudy 600 metrů, a to navíc jen po relativně mírně se zvedajícím terénu, nevěští to zrovna nic dobrého. To, že se konzervy s tuňákem v olivovém oleji zřejmě prodávají i v polských obchodech, a tím pádem nejspíš nebylo zcela nezbytné si jich do krosny nabalit hned osm, v tu chvíli zřejmě nepřichází na mysl pouze mně. No jo, jenže teď už nám tohle náhlé prozření nikterak neprospěje. Znečisťovat tak krásnou přírodu konzervami nikdo z nás rozhodně nehodlá, nehledě na to, že maso té makrelovité ryby nepatří zrovna mezi nejlacinější komodity, a tak opět nahazujeme batožinu zpět na záda a pokračujeme dál.
Pomalým tempem se ubíráme vzhůru, zatímco nikdo z nás příliš nehovoří, jelikož všichni raději šetří svým dechem. Intervaly mezi jednotlivými přestávkami se s postupně ubývajícími silami a stále strměji se zdvíhající cestou pod našima nohama neustále zkracují. Dunivé táhlé zahřmění doléhající k nám znedaleka naši morálku příliš nepozvedá, třebaže společně s průtrží mračen, jež přichází vzápětí, nepatrně přispívá k tomu, že i navzdory svému vyčerpání zlehka přidáváme do kroku. Dále nás žene i vědomí toho, že bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce, a že po jeho hřebeni se nám bude pochodovat přeci jen snadněji. Pohorky se tak s pravidelným škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to pražádné potěšení, ba právě naopak. S nelibostí zjišťujeme, že naše jednoduchá turistická mapka je zřejmě až příliš jednoduchá, neboť se jaksi neobtěžuje s tím, aby svému držiteli prozradila, že jej na této trase od hranic s Polskem nedělí pouze jeden kopec, nýbrž kopce dva. Bezútěšně sledujeme, jak se před námi hrdě tyčí další vrch, jenž ještě o dobrých 200 metrů převyšuje ten, na kterém právě stojíme, a od kterého nás dělí prudký svah směřující dolů k malé říčce. Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace našeho plánu, totiž dorazit dnes navečer do polské vesničky, nakonec s velkou pravděpodobností přeci jen zásadním problémem bude. Což o to, dalo by se přespat v lese, stany si přece neseme na zádech. Kdyby nás tu ale jen na každém kroku nezdravila cedulka s obrázkem medvídka kolegiálně nás poučující o tom, že se tu těch šelem nejspíš skutečně nevyskytuje pouze zanedbatelné množství.
Po krátké poradě se usnášíme, že se alespoň musíme pokusit dostat ven z lesa. Jelikož jsme za celou dobu nenarazili ani na jednu studánku, začínají se pro nás stávat nepříjemností rovněž naše takřka prázdné láhve, které si však ti odvážnější z nás záhy doplňují vodou z říčky, k níž se nám po strmé stráni daří poměrně rychle sestoupit. Po krátkém občerstvení pozdviháme své zraky k vysokému úbočí před námi, abychom se vzápětí s nevolí pustili do zdolávání této další ohromné překážky. I přes v současnou chvíli již značnou únavu nasazujeme překvapivě vysoké tempo. Začíná se pozvolna zešeřovat, a protože jsme se kdesi dočetli, že za těchto podmínek bývají medvědi nejaktivnější, cinkáme svými ešusy a hovoříme zvučnými hlasy, abychom nějakého takového huňáče eventuálně se skrývajícího v přilehlých houštinách náhodou nepřekvapili. Zdá se, že to funguje, neboť při svém strastiplném výstupu na žádnou krvežíznivou šelmu z našich představ nenarážíme, zato však některým z nás už skutečně začínají docházet poslední zbytky energie. Nicméně i tak se nám daří s posledním vypětím sil takřka doplazit na vrchol dalšího kopce. Už je úplná tma, a tak si musíme svítit na cestu. Docházíme ke značce zpravující nás o tom, že se nalézáme na hraniční čáře, kterou vymezuje několik metrů široký vykácený pás. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se musí jednat o hranici s Ukrajinou, a proto se po ní vydáváme směrem na sever, jelikož tak bychom měli nejsnadněji dorazit k hraničnímu trojbodu zvanému Kremenec, kde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Při pohledu do černého lesa za hranicí přemítám nad tím, že tam v té zemi přede mnou jen před několika měsíci vypukla válka o poloostrov Krym. Tak blízko státu sužovanému válkou jsem ještě nikdy nebyl, napadá mne. Z dalšího hloubaní mě však vytrhává zvolání jednoho z kamarádů:
„To je ono! Kremenec!“
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří států a my zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro postavení stanů. V poněkud širokém kruhu je tu les vymýcen a nacházejí se zde ideální rovná místečka pro stany. Tedy ideální až na jeden malý zádrhel, rozkládají se, jak jinak, na Ukrajinské straně. Docházíme však k závěru, že bude bezpečnější přespat tady, na ukrajinské půdě, než po tmě pochodovat z prudkého kopce dolů do Polska tak dlouho, než kdovíkdy narazíme na nějaký jiný rovný plácek. Dáváme se tedy do stavby stanů, a právě když s obtížemi zašlapávám jeden z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že se k nám z husté tmy přibližují dvě temné siluety. Už to samo o sobě by bylo poněkud znepokojující. Co tady kdesi uprostřed ničeho, v tuhle hodinu a za takové tmy ti lidé dělají? Ihned na to mi však srdce nadskakuje tak, že mám pocit, jako by se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru a bez jakéhokoliv rozloučení opustit mé tělo. Vidím, že oba muži v rukou třímají samopaly a není pochyb, že směřují přímo k nám. Tiše to oznamuji ostatním. Nezbývá než předstírat, že nám jakýmsi nedopatřením uniklo, že si bez jakéhokoliv povolení či alespoň vlastnictví cestovního pasu stavíme stany na území cizího státu, jenž se momentálně nachází ve válečném stavu, a tak pokračujeme v práci dál, jako by k nám vůbec žádní ozbrojenci namířeno neměli.
Do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás nerozumí. Obracíme své tváře s překvapenými výrazy ke dvěma ukrajinským vojákům. Přicházejí až do bezprostřední blízkosti k nám a stále opakují stejná slova, kterým nerozumíme, až nakonec jeden z nich pohybem svých prstů ve vzduchu naznačí obdélníček, přičemž svoji pantomimu doprovází anglickým slovem s tak pochybným přízvukem, že nám teprve asi až po jeho pátém zopakování dochází, že se snaží říct: „ID“. Všichni tedy začínáme prohrabávat své batohy v honbě za nalezením svých občanských průkazů, přičemž se současně snažíme uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě zpříma pokukují, jak se hraničáři ledabyle vrtí, zatímco mezi sebou o něčem seriózně diskutují. Když jim postupně podáváme občanky, vychází najevo, že s předkládanými doklady nejsou tak docela spokojeni. Ten stejný jako prve začíná znovu posunkovat a naznačuje, že by si přál vidět vetší obdélníčky, než jaké mu právě podáváme, přičemž svůj požadavek podporuje opakováním slova: „Passport. Passport.“
Všichni kroutíme hlavou a odpovídáme slovy: „No passport. No passport.“
Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných stanů a povídá: „Ukrayina. This, Ukrayina!“
Kroutíme své obličeje do těch nejudivenějších výrazů, jaké jsme ze sebe schopni vymáčknout, a v ten okamžik mi před očima vyvstává nelibý obraz toho, jak opět balíme stany a jak se následně dál plahočíme temným lesem někam do neznáma.
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou pozdní hodinu vůbec děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a že potřebujeme místo na přespání, které se nešťastnou shodou okolností nachází zrovna přibližně půl metru za ukrajinskou hranicí. Zdá se, že nám oba hraničáři rozumí a vzápětí se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na verdikt poměrně rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků doprovázený mávnutím ruky a slovy:
„OK. Good. Good. But tomorrow...“ švihnutím ruky směrem od sebe naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Bez meškání se zavrtávám do svého spacáku, a i přes stále poněkud vysokou hladinu adrenalinu proudícího v mém oběhu se mi v důsledku náramného vyčerpání daří vplout do krajiny neklidného snění ještě dříve, než si vůbec uvědomuji, že mne berou dřímoty.
Z neustále se opakujícího děsivého snu, v němž velký medvěd s funěním obchází náš stan a následně se snaží vniknout dovnitř, mne několikrát za noc probouzí hlasité došlápnutí těžké boty těsně vedle stanové plachty. Pokaždé polekaně nadskočím, ale vzápětí si uvědomuji, kde jsem a znovu pokojně usínám s pomyšlením na to, že v celém tomto hlubokém lese dnes není bezpečnějšího místa, než je právě to, na němž máme postavené stany a které svědomitě střeží ukrajinští hraničáři.
Že to přinejmenším drobný problém bude, musíme připustit již krátce potom, co před námi začíná cesta stoupat lehce vzhůru. Sotva nás při vstupu do lesa uvítá značka s přátelským upozorněním, že je místní krajina plná medvědů hnědých, musíme totiž shazovat krosny na zem a dát odpočinout svým zuboženým zádům. Vzhledem k tomu, že jsme zatím urazili všehovšudy 600 metrů, a to navíc jen po relativně mírně se zvedajícím terénu, nevěští to zrovna nic dobrého. To, že se konzervy s tuňákem v olivovém oleji zřejmě prodávají i v polských obchodech, a tím pádem nejspíš nebylo zcela nezbytné si jich do krosny nabalit hned osm, v tu chvíli zřejmě nepřichází na mysl pouze mně. No jo, jenže teď už nám tohle náhlé prozření nikterak neprospěje. Znečisťovat tak krásnou přírodu konzervami nikdo z nás rozhodně nehodlá, nehledě na to, že maso té makrelovité ryby nepatří zrovna mezi nejlacinější komodity, a tak opět nahazujeme batožinu zpět na záda a pokračujeme dál.
Pomalým tempem se ubíráme vzhůru, zatímco nikdo z nás příliš nehovoří, jelikož všichni raději šetří svým dechem. Intervaly mezi jednotlivými přestávkami se s postupně ubývajícími silami a stále strměji se zdvíhající cestou pod našima nohama neustále zkracují. Dunivé táhlé zahřmění doléhající k nám znedaleka naši morálku příliš nepozvedá, třebaže společně s průtrží mračen, jež přichází vzápětí, nepatrně přispívá k tomu, že i navzdory svému vyčerpání zlehka přidáváme do kroku. Dále nás žene i vědomí toho, že bychom již co nevidět měli dosáhnout vrcholku kopce, a že po jeho hřebeni se nám bude pochodovat přeci jen snadněji. Pohorky se tak s pravidelným škrtáním o kamenitou cestu a s příležitostným začvachtáním v rozmáčeném bahně krok sun krok posouvají stále vzhůru.
Když konečně staneme na vytouženém vrcholu, nepřináší nám to pražádné potěšení, ba právě naopak. S nelibostí zjišťujeme, že naše jednoduchá turistická mapka je zřejmě až příliš jednoduchá, neboť se jaksi neobtěžuje s tím, aby svému držiteli prozradila, že jej na této trase od hranic s Polskem nedělí pouze jeden kopec, nýbrž kopce dva. Bezútěšně sledujeme, jak se před námi hrdě tyčí další vrch, jenž ještě o dobrých 200 metrů převyšuje ten, na kterém právě stojíme, a od kterého nás dělí prudký svah směřující dolů k malé říčce. Nyní si začínáme uvědomovat, že realizace našeho plánu, totiž dorazit dnes navečer do polské vesničky, nakonec s velkou pravděpodobností přeci jen zásadním problémem bude. Což o to, dalo by se přespat v lese, stany si přece neseme na zádech. Kdyby nás tu ale jen na každém kroku nezdravila cedulka s obrázkem medvídka kolegiálně nás poučující o tom, že se tu těch šelem nejspíš skutečně nevyskytuje pouze zanedbatelné množství.
Po krátké poradě se usnášíme, že se alespoň musíme pokusit dostat ven z lesa. Jelikož jsme za celou dobu nenarazili ani na jednu studánku, začínají se pro nás stávat nepříjemností rovněž naše takřka prázdné láhve, které si však ti odvážnější z nás záhy doplňují vodou z říčky, k níž se nám po strmé stráni daří poměrně rychle sestoupit. Po krátkém občerstvení pozdviháme své zraky k vysokému úbočí před námi, abychom se vzápětí s nevolí pustili do zdolávání této další ohromné překážky. I přes v současnou chvíli již značnou únavu nasazujeme překvapivě vysoké tempo. Začíná se pozvolna zešeřovat, a protože jsme se kdesi dočetli, že za těchto podmínek bývají medvědi nejaktivnější, cinkáme svými ešusy a hovoříme zvučnými hlasy, abychom nějakého takového huňáče eventuálně se skrývajícího v přilehlých houštinách náhodou nepřekvapili. Zdá se, že to funguje, neboť při svém strastiplném výstupu na žádnou krvežíznivou šelmu z našich představ nenarážíme, zato však některým z nás už skutečně začínají docházet poslední zbytky energie. Nicméně i tak se nám daří s posledním vypětím sil takřka doplazit na vrchol dalšího kopce. Už je úplná tma, a tak si musíme svítit na cestu. Docházíme ke značce zpravující nás o tom, že se nalézáme na hraniční čáře, kterou vymezuje několik metrů široký vykácený pás. Po krátkém pohledu do mapy usuzujeme, že se musí jednat o hranici s Ukrajinou, a proto se po ní vydáváme směrem na sever, jelikož tak bychom měli nejsnadněji dorazit k hraničnímu trojbodu zvanému Kremenec, kde se v jednom místě stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Při pohledu do černého lesa za hranicí přemítám nad tím, že tam v té zemi přede mnou jen před několika měsíci vypukla válka o poloostrov Krym. Tak blízko státu sužovanému válkou jsem ještě nikdy nebyl, napadá mne. Z dalšího hloubaní mě však vytrhává zvolání jednoho z kamarádů:
„To je ono! Kremenec!“
Opravdu. Před námi se tyčí tmavý obelisk vyznačující společnou hranici tří států a my zjišťujeme, že jeho blízké okolí je ideálním prostorem pro postavení stanů. V poněkud širokém kruhu je tu les vymýcen a nacházejí se zde ideální rovná místečka pro stany. Tedy ideální až na jeden malý zádrhel, rozkládají se, jak jinak, na Ukrajinské straně. Docházíme však k závěru, že bude bezpečnější přespat tady, na ukrajinské půdě, než po tmě pochodovat z prudkého kopce dolů do Polska tak dlouho, než kdovíkdy narazíme na nějaký jiný rovný plácek. Dáváme se tedy do stavby stanů, a právě když s obtížemi zašlapávám jeden z posledních kolíků do kamenité půdy, spatřuji, že se k nám z husté tmy přibližují dvě temné siluety. Už to samo o sobě by bylo poněkud znepokojující. Co tady kdesi uprostřed ničeho, v tuhle hodinu a za takové tmy ti lidé dělají? Ihned na to mi však srdce nadskakuje tak, že mám pocit, jako by se mi snad snažilo prodrat krkem vzhůru a bez jakéhokoliv rozloučení opustit mé tělo. Vidím, že oba muži v rukou třímají samopaly a není pochyb, že směřují přímo k nám. Tiše to oznamuji ostatním. Nezbývá než předstírat, že nám jakýmsi nedopatřením uniklo, že si bez jakéhokoliv povolení či alespoň vlastnictví cestovního pasu stavíme stany na území cizího státu, jenž se momentálně nachází ve válečném stavu, a tak pokračujeme v práci dál, jako by k nám vůbec žádní ozbrojenci namířeno neměli.
Do ticha zaznívá slovanský jazyk, jemuž však nikdo z nás nerozumí. Obracíme své tváře s překvapenými výrazy ke dvěma ukrajinským vojákům. Přicházejí až do bezprostřední blízkosti k nám a stále opakují stejná slova, kterým nerozumíme, až nakonec jeden z nich pohybem svých prstů ve vzduchu naznačí obdélníček, přičemž svoji pantomimu doprovází anglickým slovem s tak pochybným přízvukem, že nám teprve asi až po jeho pátém zopakování dochází, že se snaží říct: „ID“. Všichni tedy začínáme prohrabávat své batohy v honbě za nalezením svých občanských průkazů, přičemž se současně snažíme uhýbat okům samopalových hlavní, které na nás střídavě zpříma pokukují, jak se hraničáři ledabyle vrtí, zatímco mezi sebou o něčem seriózně diskutují. Když jim postupně podáváme občanky, vychází najevo, že s předkládanými doklady nejsou tak docela spokojeni. Ten stejný jako prve začíná znovu posunkovat a naznačuje, že by si přál vidět vetší obdélníčky, než jaké mu právě podáváme, přičemž svůj požadavek podporuje opakováním slova: „Passport. Passport.“
Všichni kroutíme hlavou a odpovídáme slovy: „No passport. No passport.“
Voják ukazuje na jeden z našich takřka dostavěných stanů a povídá: „Ukrayina. This, Ukrayina!“
Kroutíme své obličeje do těch nejudivenějších výrazů, jaké jsme ze sebe schopni vymáčknout, a v ten okamžik mi před očima vyvstává nelibý obraz toho, jak opět balíme stany a jak se následně dál plahočíme temným lesem někam do neznáma.
Z dalšího podivného mumlání vzdáleně připomínajícího anglický jazyk poznáváme, že se nás mladý voják táže, co tam vlastně v takovou pozdní hodinu vůbec děláme. Snažíme se mu všemožnými způsoby vysvětlit, že jsme jen turisté, kteří špatně odhadli své síly před výstupem na tento kopec a že potřebujeme místo na přespání, které se nešťastnou shodou okolností nachází zrovna přibližně půl metru za ukrajinskou hranicí. Zdá se, že nám oba hraničáři rozumí a vzápětí se mezi sebou dávají do řeči ve své mateřštině. Naše čekání na verdikt poměrně rychle ukončuje úsměv na tváři jednoho z vojáků doprovázený mávnutím ruky a slovy:
„OK. Good. Good. But tomorrow...“ švihnutím ruky směrem od sebe naznačuje, že zítra už nás tu nechce vidět.
Upřímně oběma děkujeme a kvapně se vracíme k dostavbě svých stanů, zatímco oba ozbrojenci si opodál zapalují cigarety, jejichž řeřavějící konce osaměle pomrkávají v husté tmě jako dvě rudě žhnoucí očka.
Bez meškání se zavrtávám do svého spacáku, a i přes stále poněkud vysokou hladinu adrenalinu proudícího v mém oběhu se mi v důsledku náramného vyčerpání daří vplout do krajiny neklidného snění ještě dříve, než si vůbec uvědomuji, že mne berou dřímoty.
Z neustále se opakujícího děsivého snu, v němž velký medvěd s funěním obchází náš stan a následně se snaží vniknout dovnitř, mne několikrát za noc probouzí hlasité došlápnutí těžké boty těsně vedle stanové plachty. Pokaždé polekaně nadskočím, ale vzápětí si uvědomuji, kde jsem a znovu pokojně usínám s pomyšlením na to, že v celém tomto hlubokém lese dnes není bezpečnějšího místa, než je právě to, na němž máme postavené stany a které svědomitě střeží ukrajinští hraničáři.
