Stádo - napsala Sára Schejbalová

Nazuji si kožené boty co sotva drží pohromadě, přičemž neohrabaně kopnu do zvonu, který jsem si položila k nohám. Hlasitě se svalí na stranu a já ho opatrně zvednu, jako by snad byl z porcelánu. Tento předmět si zažil své ale svou funkčnost však neztratil.
Zabouchnu vrata a vydám se k ohradě.
“Hola hola!” zakřičím z plných plic. Na odpověď mi snad ještě hlasitěji odpoví Bella s jejím “Bééé”. Jak vím že to byla Bella? Potrefená ovce se ozve vždy první.

S úsměvem na rtech zatahnu za dřevěnou branku. “Jen pojďte, dámy a pánové, další slunný den před námi!”, všechny ovce se na povel vydají jako jeden na nejvyšší kopec a já zapískám na své prsty. Stařečký ovčák vykoukne zpoza stodoly, jeho ocásek nyní vrtící se jako vrtulka a plný energie vyskočí směrem ke mě.

Já, alfons a stádo ovcí na kopci. Rozhlednu se kolem sebe a nemůžu se tou krásou nabažit. Paprsky slunce hladí krajinu, na níž se třpytí malé hvězdičky rosy. Louka blízko začala kvést a spíše připomíná olejovou malbu než něco skutečného. Toto se však změní, když slunce posledním polibkem přeje zemi dobrou noc a měsíc se pomalu jako elegantní dáma zjevuje na obloze. Vítr studený je převelice, musím se chvět protože Alfons se mi otře srstí o nohu a nahlas zakňučí. “Máš pravdu, už je pozdě ale víš co mi říkal dědeček, mám na stádo dohlédnout nebo jej zlé čarodějnice zaklejí a po ovcích se slehne zem.” Vysvětluji čtyřnohému příteli. Ten mi upřímně hledí do oči a i když mi nerozumneěl, věnuji mu velké objetí.

“PRASK!” Výstřel. Nadskočím a Alfons zavyje. Z rukou mi vyletí zvon a já se ohlednu směrem ze kterého hlasitá rána vyšla.

Černé oči, jelení parohy. Tam v lese, mezi stromy, ta čarodějnice na mě zírá. Urcitě po mě natahuje své dlouhé černé drápy. Jsem si jistá že je to ona. Ze všech těch legend vše odpovídá popisu. Nemůžu se hnout ale musím nebo… nebo nám všem ublíží. Seberu všechnu svou odvahu a z plných plic zakřičím “Alfonsi, domů. POJĎ, POJĎ!” 

Pes vyjekne a začne nahánět stádo z kopce dolů. Jsem za něj vděčná, protože se za mnou pořad ohlíží a i když ovcí nejsem, musí být přesvědčený ze se vrátím domů s nimi celá.

Popadám dech a zamykám stodolu. Pohlédnu na kólii. 

“Zvládli jsme to, nedostala nás,” věnuji Alfonsovi vyčerpaný úsměv a velké podrbání za ouškem.

“TO SNAD NE!” nešťastně zvlyknu a promnu si kořen nosu. Já blbá nechala na kopci zvon. Musím pro něj dojít… Ještě mám čas, slunce se teprve probouzí tudíž moje ovečky snad počkají.

Nervózně si skousnu spodní ret. I když je den a ne noc, nemůžu se zbavit husí kůže co mám po těle. Přiznávám, jsem strašně vyděšená ale nikdo jiný pro zvon dojít nemůže. 

Rozhodnu se a bežím k místu kde jsem zřejmě zvon upustila a když ho uvidím, jak se v trávě schovává, jsem nadšením bez sebe že si poskočím na oslavu. Seberu jej a s ovčáčkem se vydám ze zakletého kopce směrem ke stodole. Ode dneška budu brat ovce na jiné místo…

Ani nevím, proč jsem tady. “Neboj se, nic se ti nestane, jsem tu s tebou,” drží me za ruku Alice a já ji vděčně stisknu dlaň na znamení. Pomalým krokem se blížíme k lesu. Snažím se nepanikařit, ale myšlenky na lesní čarodějnici jsou k nezastavení. Nádech výdech. Už jsme na začátku lesa.

“Kde že byla?” zeptá se blondýna vedle mě tiše. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku, a tak jen zvednu pravici a prstem úkažu směr. Nepřiznám Alici, že jsem na smrt vydešená, i když moje chladné, třesoucí se dlaně mluví samy za sebe.

Z mého dumaní mě vytrhne její smích. Nechápavě po ní vrhnu tázavý pohled. Otočím hlavou, abych lépe viděla, kam se druhá dívka dívá. Na kmeni mi pohled opětuje stará a opuštěná lebka jelena…