Strach má velké oči - napsala Veronika Bělinová

Můj nejzajímavější zážitek – Daly jsme dohromady partu čtyř holek a vyrazily na Slovensko na přechod Malé Fatry. Naplánovala jsem trasu, Terez zařídila jízdenky a jako správné chudé studentky jsme nezvolily lůžkový vlak a noc strávily ve vlaku normálním. Takže místo abychom na trek vyrazili plny sil, tak jsme na začátek získaly pořádný spánkový deficit.
První den měl být náročnější a čekaly nás hned tři významné vrcholy. Jako první jsme zdolaly Malý Rozsutec, který byl se svými 1344 metry brnkačka. Ale už u druhého vrcholu začalo být zle. Velký Rozsutec už měl 1610 metrů a strmé kamenité svahy objevily první slabost naší skupiny, Kačka má strach z výšek a těžký batoh na zádech to rozhodně neulehčoval. Výstup jsme ještě jakž takž zvládli, ale prudký sestup po skále a železné řetězy při cestě se ukázaly jako velký problém a naše rychlost se zpomalila natolik, že jsme trasu naplánovanou na tento den prostě nemohly zvládnout. Lů s Terez ukazovali Kačce kam s nohama a rukama, já vyrazila napřed, dole shodila svůj příšerně těžký bágl a vyběhla kopec zpět holkám naproti, abych vzala Kačky batoh a jí se šlo o něco snáz a rychleji.
Uff, tak nějak jsme to zvládly do sedla a Terez s Kačkou už se rozhodly, že to berou kratší cestou k Chatě na Grúni a vyhnou se tak našemu třetímu vrcholu, který nám stál v cestě. Nám s Lů ale přišlo škoda Stoh nezdolat, tak jsme se vydaly k vrcholu.. vesele jsme fotily, cpaly se borůvkama a kochaly se nádhernými výhledy. Na špici travnatého kopce jsme pořídily dokonalé fotky západu slunce, ale při sestupu nám pomalu začínalo docházet, že se stmívá a máme před sebou ještě pěkný kus cesty. Za šera jsme pokračovaly po hřebeni a potom co jsem se začala hroutit, kvůli tomu, jak daleko ještě musíme dojít, jsem zahlédla něco, co mě zmrazilo na místě. Stála jsem jako přikovaná a snažila se zpracovat, co jsem právě viděla. Asi dvě stě metrů před námi přeběhl přes hřeben velký stín. Opatrně jsem ze sebe vysoukala otázku, protože jsem nevěřila vlastním očím: "Viděla jsi to taky?" Lucky prostá odpověď "Jo." mě tedy moc neuklidnila. Pokračovaly jsme tedy v cestě, kolena se mi klepala, očima jsem pátrala v terénu. Lucka za mnou se ozvala: "Vypadalo to jako medvěd, viď?". Před očima mi přeběhly všechny články a příspěvky z facebooku plné medvědů a jejich stoupajících počtech na Slovensku. Rozklepaně jsem se k ní otočila: "Myslíš?". V duchu jsem si znova a znova přehrála stín velkého zvířete před námi. "Ne, běželo to jako kůň.. To byl určitě jelen, vždyť proč by medvěd tady běhal. ".. A tak začaly naše dohady, zda to byl medvěd nebo jelen. S touto debatou jsme došly až k rozcestníku, odkud nám zbývalo ještě 200 metrů výškových k chatě. Tím ale naše dobrodružství neskončilo.
Mezitím se setmělo a na cestu nám svítil už jen měsíc s hvězdami. Nohy pod náloží těžkého báglu s jídlem na celý týden už začínaly vypovídat službu a prudký kopec se zdál nekonečný. Po našem incidentu s medvědo-jelenem to ale nebyl konec našeho dnešního strachu. Klesaly jsme po sjezdovce a z lesíku na obou stranách se ozývaly podivné zvuky. Raději jsem nic neříkala a nutila své nohy k pohybu, protože i tak jsem se táhla jako smrad a sotva šla. Co deset metrů tak na mě Lucka čekala, abych ji došla. V hlavě jsem hodnotila naše možnosti, bivakovat na místě ve strmém svahu bylo nemožné, zalézt do lesa a najít místo na spaní, přečkat do rána a doufat, že nás žádný z místní populace medvědů nenavštíví.. taky kravina, zahodit batohy a prostě to nějak dojít a ráno si je vyzvednout? Ani jedna z variant se nezdála příliš uspokojivá. Z těchto myšlenek mě vytrhlo zvonění mobilu, volala Terka a vesele se ptá: "Tak co holky, jak to vidíte?". V té chvíli mě chytil běs: "No, jak bysme to asi viděly, když je tma jako v prdeli. Nic nevidíme." 

Druhý den jsem se jí samozřejmě asi tisíckrát omluvila, protože nám chtěla dát vědět, že už jsou na chatě a zařídily na noc pokoj i pro nás, a dokonce i teplou sprchu. Původně jsme totiž chtěly spát ve stanu...
Krůček po krůčku jsme scházely dolů a Lů už nevěděla, jak víc mě motivovat, abych alespoň trošičku přidala do kroku, a tak říká: "Koukni nahoru na ten velký vůz, jak nás hlídá." V duchu jsem si řekla, že to je krásné, ale nahlas se ozvalo jen "Hmmm." To už se ale světýlko, které dosud bylo jen v dálce mezi stromy zdálo o něco blíž a za chvíli už se dal tušit i obrys chaty. To byl ten správný příval energie. "Hurá, jsme tady, přežily jsme, nic nás nesežralo." Konečně se mi podařilo přidat do kroku, a dokonce jsem předešla i Lucku, která nás celou dobu táhla. 

"Co děláš, proč zastavuješ?" vynadala jsem jí, protože já byla euforická a měla chuť se rozběhnout. Zatímco Lů byla ráda, že nás tam dotáhla. Sice jsme přežily, ale psychický otřes byl takový, že mluvit o tomhle zážitku jsme zvládly až za tři dny.

Háčky k příběhu Veroniky Strach má velké oči

Přes cestu se mihl stín. V podvečerním šeru měl zlověstné rozměry. 

"Co to bylo? Medvěd?" zašeptala Lucka.
"Myslíš? Co by tady dělal medvěd?!" odpověděla jsem, ale jistá jsem si vůbec nebyla.
Cesta po kopcích Malé Fatry s partou kamarádek měla být pohodovým výletem.

(Martin Paruch)

Setmělo se a my sestupovaly do údolí. Na obzoru hory se mihl temný stín. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. 

„Viděla jsi to taky?“ zeptala jsem se kamarádky. 

Vyděšeně jsme se na sebe podívaly. Co teď, běželo mi hlavou.

(Tereza Vaňková)

„Musíme si dávat pozor na medvědy," řekla Jarka, když jsme se vydaly do hor. „Je jich tu fakt dost." „A co mám dělat, když nějakého uvidím?" zeptala jsem se.
„Dej ruce nahoru, nedívej se mu do očí a pomalu ustupuj," odpověděla zkušeně Jarka.
Představovala jsem si, jak se zvednutýma rukama, krosnou na zádech a ve tmě k tomu klopýtám po kamení. Celá jsem se chvěla, protože ve mně tato obava stále více nabobtnávala. Přesto jsem se snažila jít dál, aniž bych dala cokoli najevo.

(Martin Jakubík)

Čtyři holky, slovenský hory a krosny plný nadšení. Že se ale o pár hodin později budeme takhle bát, na to ani jedna z nás nepomyslela. Proč taky. Když vylezete ráno z nočního vlaku, ve kterým strávíte noc bez lůžkový úpravy, vaše hlavička si nic jinýho než parádní zážitek z courání po Malých fatrách nepřipouští. Ovšem jen do tý chvíle, než se ve tmě objeví „ta věc."
Ale zpátky na začátek. Vyrazily jsme.
(Radka Myšková)