Před rokem odjely děti na půl prázdnin do USA a Švédska. Nejdřív jsme měli doma tři týdny Patnáctiletého amerického kluka. Přijel ve stejných obřích kraťasech a triku, jako měl můj syn. Oba sedli k počítači, nemluvili, ale rozuměli si. Čtrnáctiletá švédská slečna jedla jenom suché špagety, ale od ostatních rodičů jsem věděla, že může být i hůř.
Další léto přijela brazilská delegace. Naše slečna byla fajn, jen neuměla smrkat a pořád popotahovala. Brazilské děti neuměly chodit. Doma nikam samy nesměly a hromadné dopravní prostředky jim přišly podezřelé. Zaskočilo je i naše léto, které bylo toho roku chladnější než jejich zima.
Zároveň se v Čechách konal pro skupiny dětí z deseti zemí světa Summercamp. Nevím, co mě to napadlo slíbit, že ještě čtyři americké účastníky na víkend ubytujeme.
Tahle skupinka přijela už o pár dnů dříve, aby si prohlédla Prahu. Byli ubytovaní v penzionu v Nerudově ulici. Musela jsem je vyzvednout sama, protože se do auta už nikdo jiný, nejlépe anglicky mluvící, nevešel. Zaparkovala jsem nahoře na Pohořelci, a když jsem došla k penzionu, oněměla jsem úžasem nad čtyřmi obřími kufry, které jsme měli vyrvat nahoru Nerudovou ulicí a srovnat je do zavazadlového prostoru mého auta. Každý Američánek měl ještě svůj polštář na kemp. Jednomu cestou polštář navlhnul a hrozně smrděl.
Asi jsme působili dost podivně, protože u nás zastavil pick-up Městské policie. Využila jsem situace a zeptala se policistů, jestli by vadilo, kdybych zacouvala do jednosměrky a naložila ty kufříky. Problém by to byl. Ale pánové byli moc milí, všechna zavazadla naložili vyděšeným dětem do policejního auta a vyvezli na parkoviště. Mám ráda Městskou policii. Kufry a polštáře nakonec naskládali i do mého auta.
Odpoledne hrály všechny děti na hřišti fotbal. Jeden z kluků se rozhodl se mnou konverzovat. Ptal se, co si myslím o našem prezidentovi, o tom, jak ukradl v Chile tu propisku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že staří lidé občas zapomínají. A styděla jsem se. Říkal mi, že v USA měli asi nejraději prezidenta Ronalda Reagana, ale Barack Obama je taky dobrý. Teď, co zabili Usámu bin Ládina, je ještě oblíbenější. Mluvila jsem o tom, že není úplně jisté, jestli to byl opravdu on. A ten malý kluk ze vzdálené země, kde jsem nikdy nebyla, a kterému jsem moc nerozuměla, se zasmál a řekl mi: „No právě, naši to taky říkají.“
Zkrátka, svět je malý a o náhody v něm není nouze. Polštář se vyprat nepovedlo. Koupila jsem nový.
Anglicky neumím, ale moje dospělé děti jsou v pohodě.
