„Tak ten mobil polož a budeme si třeba povídat.“
„Hmm. Doufám, že to takhle nebude vypadat celej víkend, to by mě ehm... naštvalo.“
„To nemusíš mít strach. Brzy to opraví.“
„To doufám. Tak si teda budeme povídat no. Ale ne, že mně budeš vyprávět nějaký nudný historky o lidech, který jsem v životě neviděla.“
„Che, he, to byla spíše výsada tvé babičky. Vzpomínáš si na to? Kolik ti vlastně bylo, když umřela?“
„Já nevím. Myslím devět nebo deset.“
„Každý den mi chybí, víš? Od té doby, co tu není, tu je takové prázdno.“
„To věřím.“
„Jestli jsem se něco za celý svůj život spolehlivě naučil, tak je to tohle: Za všechno dobré a za všechno, co člověk miluje a co mu dělá radost, musí nakonec zaplatit nesmírně krutým žalem.“
„Tos to vyprávění teda nezačal moc pozitivně.“
„Promiň mi to, já… já jen v poslední době často přemýšlím. O životě. Co bylo a co mohlo být. Ale tím tě teď nebudu zatěžovat. Ty jsi mladá a máš život celý před sebou.“
„Ale ne, dědo, ráda si poslechnu, nad čím přemýšlíš a na cos za ty roky přišel. Tak třeba tohle by mě zajímalo. Pořád všude slyším, jak jsou dnešní děti hrozný a jak byly dřív poslušný. Že jsme jenom fracci a tak. Myslíš si to taky?“
„Víš, lidé často srovnávají okolnosti. Srovnávají, jaká byla doba za jejich mládí a jaká je teď. Ano v určitých ohledech máte život snazší, než měli oni. Ale za to vy přece nemůžete. To my jsme vám ten svět takhle připravili. A pokud jde o ty řeči, že dřív, ‚za mého mládí‘ byly děti hodnější, to slýchávají děcka už od dob antiky, o tom jsem přesvědčený. Takovými řečmi se vůbec nezabývej.“
„Dobře. To jsem ráda, že to tak vidíš. Chvílema si totiž připadám jako jakejsi vřed, kterej tady na všem jenom parazituje a kterej nic neumí.“
„Nic takového rozhodně nejsi, věř mi.“
„Jeee! Elektrika už zase naskočila! Ale ještě chvíli povídej, dědo.“
Celý příběh si můžete přečíst zde.
