„Ježíš, tam leží jedno auto v pangejtu a druhé stojí otočené do protisměru!“ křičela vzrušeně. „A nejsou tam žádný záchranáři! Ty volej 155 a já tam letím!“
Otevřela dveře a ještě, než vyběhla, na něj houkla: „Pak přijď za mnou. Budu tě potřebovat!“ Petr vytočil číslo a vysvětlil dispečerce, co se stalo.
Protože se auta před Petrem začala trochu hýbat, nezbylo mu nic jiného než sjet na vedlejšku a zaparkovat. Celý rozklepaný se vydal za Klárou. Nikdy u takovéhle nehody nebyl, a tak ani nevěděl, co má dělat. Ruce a nohy se mu třásly, protože není zvyklý na zraněné a naříkající lidi, ale něco mu říkalo, že se musí kousnout. Klára se snažila zjistit, jak jsou na tom lidé zaklínění v autě. Byli dva. Další dva již auto opustili a zdálo se, že jim celkem nic není. Nejhůř na tom byl pán, který skončil v příkopu. Dveře od auta nešly otevřít a bylo vidět, že trpí ohromnými bolestmi. Obličej měl celý zkrvavený, brýle napůl spadlé a oči plné hrůzy a šoku. V místě zaklínění bylo patrné, že má i nějak divně vytočenou nohu, zřejmě i zlomenou.
„Vnímáte mě, pane?“ zeptala se Klára. Pán zkuhraje bolestí kývnul.
„Co vás bolí?“
„Nohy. Mám je nějak skřípnutý!“
„Nebojte, my vám pomůžeme. Sanitka už je na cestě a hasiči taky.“
Bylo jim jasné, že uklidňování nestačí, ale nemohli prozatím nic dělat. Druhý na tom byl o trochu lépe, i když ven jej také nemohli vytáhnout.
Jako první na místo přijeli hasiči, kteří se okamžitě pustili do otevření dveří, a tak mohli být oba dva pánové vyproštěni. Toho se však chopili hasiči a Petr raději poodstoupil. Vzápětí se na silnici objevila sanitka s lékařem, který se blížil plouživým krokem. Petr si pomyslel, že by mohl chvátnout, ale Klára mu pak doma vysvětlila, že se běhat nesmí. Znali se s doktorem ze záchranky, a tak se zkušeně dohodli, kdo koho ošetří. Najednou se to všude kolem hemžilo hasiči a saniťáky. Každý z nich přesně věděl, co má dělat. Petr pochopil, že už je tam navíc, a odešel k autu.
Po chvilce začal nad místem nehody burácet vrtulník, který dosedal na vedlejší silnici kousek od Petrova vozu. Petr tak fascinovaně pozoroval zblízka přistání helikoptéry. Cítil, že už z něj opadává strach a že vzrušení, které prožíval, se proměňuje v jakousi nevolnost a zároveň i radost, že u toho mohl být. Uvědomil si, jak moc je práce záchranných složek náročná a důležitá a obdivoval jejich sehranost.
Protože se auta před Petrem začala trochu hýbat, nezbylo mu nic jiného než sjet na vedlejšku a zaparkovat. Celý rozklepaný se vydal za Klárou. Nikdy u takovéhle nehody nebyl, a tak ani nevěděl, co má dělat. Ruce a nohy se mu třásly, protože není zvyklý na zraněné a naříkající lidi, ale něco mu říkalo, že se musí kousnout. Klára se snažila zjistit, jak jsou na tom lidé zaklínění v autě. Byli dva. Další dva již auto opustili a zdálo se, že jim celkem nic není. Nejhůř na tom byl pán, který skončil v příkopu. Dveře od auta nešly otevřít a bylo vidět, že trpí ohromnými bolestmi. Obličej měl celý zkrvavený, brýle napůl spadlé a oči plné hrůzy a šoku. V místě zaklínění bylo patrné, že má i nějak divně vytočenou nohu, zřejmě i zlomenou.
„Vnímáte mě, pane?“ zeptala se Klára. Pán zkuhraje bolestí kývnul.
„Co vás bolí?“
„Nohy. Mám je nějak skřípnutý!“
„Nebojte, my vám pomůžeme. Sanitka už je na cestě a hasiči taky.“
Bylo jim jasné, že uklidňování nestačí, ale nemohli prozatím nic dělat. Druhý na tom byl o trochu lépe, i když ven jej také nemohli vytáhnout.
Jako první na místo přijeli hasiči, kteří se okamžitě pustili do otevření dveří, a tak mohli být oba dva pánové vyproštěni. Toho se však chopili hasiči a Petr raději poodstoupil. Vzápětí se na silnici objevila sanitka s lékařem, který se blížil plouživým krokem. Petr si pomyslel, že by mohl chvátnout, ale Klára mu pak doma vysvětlila, že se běhat nesmí. Znali se s doktorem ze záchranky, a tak se zkušeně dohodli, kdo koho ošetří. Najednou se to všude kolem hemžilo hasiči a saniťáky. Každý z nich přesně věděl, co má dělat. Petr pochopil, že už je tam navíc, a odešel k autu.
Po chvilce začal nad místem nehody burácet vrtulník, který dosedal na vedlejší silnici kousek od Petrova vozu. Petr tak fascinovaně pozoroval zblízka přistání helikoptéry. Cítil, že už z něj opadává strach a že vzrušení, které prožíval, se proměňuje v jakousi nevolnost a zároveň i radost, že u toho mohl být. Uvědomil si, jak moc je práce záchranných složek náročná a důležitá a obdivoval jejich sehranost.
