Možná jsem se trochu bavila tou situací, ale to ne nadlouho. Sice jsme ve vesnici čítající pět a půl obyvatele, ale vlak zpátky na stanici, kterou jsme přejeli jede za půl hodiny. Což není tak hrozné, ale zdálo se to být věčnost.
Bylo horko a sucho. Nebe se krásou lesklo. Nikde nikdo. Čekali jsme ve stínu na tom nádraží sestávající z lavičky a popelníku. “Aha!” podívám se na Veroniku mojí sestru. Z dálky řítil náš vlak. Než se stačím podívat podruhé je pryč. Vlak v dálce zase zmizel.
Znáte to když vstanete naschvál brzo (to pro mě znamenalo v devět) a pak se všechno tak uděje, že to bylo stejně k ničemu? To já totiž moc dobře, ale tohle byl i pro mě jiný extrém.
Nic nám ten den nevycházelo. Veronika se rozhodla ze nebudeme dále riskovat. Uraženě mi řekla že jedeme taxíkem. Jako největší držgrešle jsem se nechala ale přemluvit.
Vousatý starý taťka nás neunesl ani nepobodal a toho jsem si vážila, ale když jsme byli na místě mohla jsem jenom mlčet. Trh, který končil a kvůli kterému jsme se vláčeli přes celou Prahu až na opačný konec sám probudil žalostný smutek jako při zapisování poznámky v první třídě.
Nepodařilo se mi přesvědčit abychom jeli zpátky autobusem, protože hledání zastávky taky neprospělo k lepší náladě. Takže jsme koupili druhého taxíka a já byla zase o půl litru lehčí.
Tak jsme se od něho alespoň dozvěděli jak se udělat nápoj z vodky a marihuany a další zajímavé věci, které jsem se svou mladší sestrou určitě chtěla poslouchat.
A přispěli trochu náší ekonomice, utracením tolika peněz vlastně za nic.
