Zázračné uzdravení - napsal Michal Hejna

Doktoři mluví v souvislosti se mnou o zázraku. Prý se ještě nestalo, aby se někdo takhle náhle vyléčil z tak dlouhé nemoci a navíc s natolik těžkým průběhem.

Ale abych to vzal od začátku. 

Jednoho dne jsem při pohledu do zrcadla začal mít pocit, že to nejsem já. Já vím, to se občas stává každému, těžko se mi vysvětluje ten rozdíl. Ten člověk v zrcadle samozřejmě vypadal jako já, dělal to, co já, ale ty oči, ten pohled, to nebyly moje oči, to nebyl můj pohled. To, co jsem viděl v zrcadle, byl pohled upřený, zlý, ale přitom podmanivý a, ano, nemám to slovo rád a nejradši bych ho nechal v popisech hollywoodských milovníků z dob němého filmu a v románech červené knihovny, ale ten pohled byl uhrančivý.

Upoutával mě a nemohl jsem se zbavit pocitu, že si se mnou hraje. Někdy mě jen tak pozlobil, někdy mě k sobě připoutal i na několik hodin, než mi blahosklonně dovolil odvrátit on něj zrak.

Jednou večer jsem byl opět spoutaný tím fascinujícím pohledem, ale tentokrát jsem měl pocit, že je ještě upřenější než obvykle. Doslova mě do sebe vztahoval, a ačkoliv jsem se i já bránil více než jindy, cítil jsem, že mu podléhám. 

Postupně jsem opouštěl své tělo, nějaká síla mě z něj vytahovala, dokonce jsem se na chvilku dokázal otočit a viděl jsem se, jak se stále upřeně dívám do zrcadla, zatímco něco mého nehmotného už začínalo cítit chladivý dotek skleněné desky.
V hlavě mi zněla jedna definice z dob mých, nutno říct neúspěšných studií fyziky. Jako zrcadlo může sloužit rovné rozhraní materiálů s různým indexem lomu. Současná zrcadla jsou tvořena většinou tenkou vrstvou hliníku nanesenou na zadní stranu skleněné tabule. Zrovna, když už jsem se začínal vpíjet do hliníkové vrstvy, do bodu, z nějž už není návratu, ponořila se koupelna do naprosté tmy. Tělo mě vtáhlo zpět a spadl jsem vyčerpaně na zem. Prasklá žárovka a následný výpadek pojistek protentokrát pravděpodobně zachránily moji pozemskou existenci. Ležel jsem na zemi, těžce oddechoval a přemýšlel, co se právě stalo. 

V hlavě mi vytanula jedna z povídek Valerije Brjusova, podle níž se za zrcadly skrývají nehmotné otisky nás samotných, čekající na okamžik, kdy aspoň na chvíli ožijí v odraze a obraze našeho skutečného světa. Co když to v tom zrcadle nejsem já? Co když se můj odraz rozhodl vyměnit si se mnou místo, vtáhnout mě do světa za zrcadlem a zaujmout moji hmotnou existenci? 

Rozhodl jsem se, že se musím pohledu do zrcadla za každou cenu vyhýbat. 

Začal jsem tím, že jsem schoval všechna zrcadla a kovové předměty, které jsem měl doma. Odšrouboval jsem vnitřní zpětné zrcátko v autě, bez toho se jezdit dá. V práci jsem se přestal sprchovat a vůbec navštěvovat šatnu. Z práce jsem jezdil rovnou domů a nakupoval jsem pouze přes internet. Tam jsem si také našel, že fóbie z pohledu do zrcadla se nazývá eisoptrofie. Jenže já nemám žádnou fóbii z pohledu do zrcadla, u mě se jedná o reálné smrtelné nebezpečí.
Brzy se ale dostavily první problémy. Když se člověk, který si vždy zakládal na svém zevnějšku, přestane holit a stříhat, když se člověk společensky založený najednou zavírá doma, začne to být jeho okolí podezřelé. Netrvalo dlouho a vedoucí si mě zavolal do kanceláře.
„Není ti nic? Vypadáš v poslední době nějak přepadle,“ snažil se šéf vyjádřit zájem.
„Svěř se, uleví se ti,“ říkala mi vždycky babička a já se pro jednou rozhodl ji poslechnout.
„Obávám se, že jsem začal trpět eisoptrofií.“
„Jěžišku v kožišku, co to je?“
„Fóbie z pohledu do zrcadla.“
„Chachá, to chápu, a to si představ, že mi na tebe každý den koukáme osm hodin.“
No jo, že já s tím vůbec začínal. Ještě jsem se snažil vysvětlit mu tu teorii o světě za zrcadlem, ale moc jsem tomu nepomohl.
„Jasně, jasně, ten svět znám, leze se do něj králičí norou a pan králík tam pak dělá průvodce.“
Šéf je vůl, cynik a navíc pitomec, co si plete Alenku v říši divů a za zrcadlem.
Můj stav se neustále zhoršoval. Přestal jsem chodit do práce, z domu jsem vyhodil všechno, v čem by se jen čistě hypoteticky mohl objevit můj obraz, včetně mobilu a počítače, čímž jsem se ovšem ocitl o hladu, protože jsem si neměl jak objednávat jídlo. Nakonec jsem si nasadil černou kuklu a odplazil se k sousedce, jestli by nemohla zavolat záchranku.
Tak jsem se dostal do psychiatrické léčebny a začal být aspoň trochu klidný a spokojený. Na pokoji jsem neměl nic, v čem by se mohl objevit můj obraz. Okno jsem měl pro jistotu přes den zatemněné a abych nebyl úplně odtržený od okolního světa, chodil jsem k němu pouze v noci, kdy byla v pokoji naprostá tma. 

Se sestřičkami jsem byl domluvený, že než by ke mně vstoupily, zaklepají, abych dokázal přijmout všechna opatření, než do pokoje vpustí trochu světla z chodby, či nedej bůh rozsvítí.
Jednou jsem stál u okna, koukal na setmělou zahradu a noční město za ní, na korálky světlometů aut a blikající reklamy, na stužku řeky protínající město, lemovanou dvěma řadami nazelenalých lamp, když tu se obraz náhle dramaticky změnil. Po krátkém oslnění jsem najednou v okně spatřil svůj pokoj, postel, noční stolek, ve dveřích sestřičku, kterou jsem ještě nikdy neviděl, a hlavně sebe? 

Jeho?
A k tomu okamžiku se datuje mé zázračné uzdravení. 

Žádnou fóbii už nemám a začínám se vracet do normálního života. Jenom mám při pohledu do zrcadla pocit, že to nejsem já. Ten člověk v zrcadle samozřejmě vypadá jako já, ale ten jeho pohled, ten pohled je takový smutný a rezignovaný.

Zadání:
Možná je náš svět jen hrou nějakých vyšších bytostí, které nás řídí jako počítačovou hru.