„No co, necháme si ji,“ kroutila jsem naštvaně hlavou. Zaškrtit babi nemůžu, tudíž vše praktikuji alespoň v představách.
„Ty jsi se vším hned hotová. Víš ale, jak to bude mít v životě těžký? Zrzky nemá nikdo rád,“ odplivla si babi imaginárně a překryla pravnučce vlásky zavinovačkou.
„Není to jedno? Neříkali jste, že je důležitý, aby byla hlavně zdravá? Musím kojit,“ vyštěkla jsem naštvaně a odešla do vedlejší místnosti. Dveře jsem nechala pootevřené. Bylo mi jasné, že sem tak jako tak nakráčí, tak proč malou rušit skřípotem pantů.
„Víš, že je nemám ráda. Vždycky jsem je nesnášela. Co zrzek, to lump. Už za Jagellonců to byli padouši, za protektorátu z nich taky nekoukalo nic dobrýho a teď tohle. Vždyť mně se z nich párkrát i zvedl žaludek. Jakmile měl někdo červený vlasy, nedalo se na něj spolehnout,“ stála najednou ve dveřích se zamračenou tváří. Znala jsem ji moc dobře na to, abych vycítila, jak velký svádí v tu chvíli sama se sebou vnitřní boj.
„Babi, co ti udělali tak strašnýho? Vždyť je to příšerný předsudek,“ zvýšila jsem opět hlas.
„Vlastně nevím. Něčím mně vždycky dráždili. Poťouchlí byli,“ zvedla pohnutě bradu, „nedalo se na ně spolehnout. Jeden seděl za mnou ve škole, pořád mi zvedal sukni. A tahal mně za copan. Dostala jsem kvůli němu i poznámku. A pamatuješ, jak jsem vám vyprávěla o gestapu? Ten esesák byl taky zrzavej a choval se jak prase,“ otřela si babi slzu pod okem. Takovou jsem ji vidět nechtěla, bylo mi jí líto, ale poradit jsem si nedokázala. I malá začala natahovat, což jsem si přála ze všeho nejméně.
„Babi, musíme jet, vidíš,“ pokrčila jsem rameny doufajíc, že se vše do příště zlepší. Nelepšilo se, jen se obrušovaly hrany.
„Už jí ty vlásky trochu světlají, nezdá se ti?“ zněla babičky otázka při každé další návštěvě. Nebudu jí lhát, ani náhodou.
„Ne babi, má je už sedm let červený jak liška. A baví jí to ve škole.“
„Ne babi, jsou pořád do červena, dostala se na gympl.“
„Ne babi, jela na brigádu s Červeným křížem.“
„Ne babi, pobrala jsi vůbec, že právě udělala přijímačky na vysokou?“
Souhlasně pokyvovala: „Je chytrá, já vím, hodná, trochu po mně, že jo? Nic s tím neudělám. Bude to mít v životě těžký.“
„Ne babi, je jí dvaadvacet, kluci na ni stojí fronty. Neboj se,“ snažila jsem se ji uklidnit, když po oslavě svých devadesátin řešila otázku rozšiřování rodu.
„Vážně?“ zvedla udiveně obočí. Doufám, že jsi jí to nikdy neřekla,“ pohladila mi ruku. „To by mně mrzelo. Snažila jsem se to nedávat najevo, poslední léta už jsem si zvykla. Když vidím, jak je spokojená,“ usmála se směrem k hlavní aktérce příběhu a blaženě si oddechla.
„Žijeme v jednadvacátým století, ona si vůbec nepřipouští, že by mohlo být něco jinak,“ mrkla jsem, když jsem si sedala vedle ní na pohovku. Viditelně pookřála.
„Víš, přišlo mi nefér, že zrovna já budu mít v rodině zrzavý stvoření. Proč, viď? Byli mi protivný, ale žádnýmu jsem nikdy nic neudělala. Kdybys věděla, jak jsem s tím bojovala. I na nervy jsem sama sobě lezla, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Si ani nedovedete představit, jaký to bylo za našeho mládí stigma,“ zvýšila najednou bojovně hlas.
„Má je krásný. Představ si, že někdo je ochotný za takovou barvu utratit majlant. A ona to má zadarmo,“ vykouzlila jsem na tváři povzbudivý výraz.
Přesvědčit babi, aby změnila názor, byl vždy nadlidský úkol, obzvlášť v posledních letech života. V jednom případě však udělala výjimku. Láska k pravnučce hory přenáší.
„Babi, co ti udělali tak strašnýho? Vždyť je to příšerný předsudek,“ zvýšila jsem opět hlas.
„Vlastně nevím. Něčím mně vždycky dráždili. Poťouchlí byli,“ zvedla pohnutě bradu, „nedalo se na ně spolehnout. Jeden seděl za mnou ve škole, pořád mi zvedal sukni. A tahal mně za copan. Dostala jsem kvůli němu i poznámku. A pamatuješ, jak jsem vám vyprávěla o gestapu? Ten esesák byl taky zrzavej a choval se jak prase,“ otřela si babi slzu pod okem. Takovou jsem ji vidět nechtěla, bylo mi jí líto, ale poradit jsem si nedokázala. I malá začala natahovat, což jsem si přála ze všeho nejméně.
„Babi, musíme jet, vidíš,“ pokrčila jsem rameny doufajíc, že se vše do příště zlepší. Nelepšilo se, jen se obrušovaly hrany.
„Už jí ty vlásky trochu světlají, nezdá se ti?“ zněla babičky otázka při každé další návštěvě. Nebudu jí lhát, ani náhodou.
„Ne babi, má je už sedm let červený jak liška. A baví jí to ve škole.“
„Ne babi, jsou pořád do červena, dostala se na gympl.“
„Ne babi, jela na brigádu s Červeným křížem.“
„Ne babi, pobrala jsi vůbec, že právě udělala přijímačky na vysokou?“
Souhlasně pokyvovala: „Je chytrá, já vím, hodná, trochu po mně, že jo? Nic s tím neudělám. Bude to mít v životě těžký.“
„Ne babi, je jí dvaadvacet, kluci na ni stojí fronty. Neboj se,“ snažila jsem se ji uklidnit, když po oslavě svých devadesátin řešila otázku rozšiřování rodu.
„Vážně?“ zvedla udiveně obočí. Doufám, že jsi jí to nikdy neřekla,“ pohladila mi ruku. „To by mně mrzelo. Snažila jsem se to nedávat najevo, poslední léta už jsem si zvykla. Když vidím, jak je spokojená,“ usmála se směrem k hlavní aktérce příběhu a blaženě si oddechla.
„Žijeme v jednadvacátým století, ona si vůbec nepřipouští, že by mohlo být něco jinak,“ mrkla jsem, když jsem si sedala vedle ní na pohovku. Viditelně pookřála.
„Víš, přišlo mi nefér, že zrovna já budu mít v rodině zrzavý stvoření. Proč, viď? Byli mi protivný, ale žádnýmu jsem nikdy nic neudělala. Kdybys věděla, jak jsem s tím bojovala. I na nervy jsem sama sobě lezla, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Si ani nedovedete představit, jaký to bylo za našeho mládí stigma,“ zvýšila najednou bojovně hlas.
„Má je krásný. Představ si, že někdo je ochotný za takovou barvu utratit majlant. A ona to má zadarmo,“ vykouzlila jsem na tváři povzbudivý výraz.
Přesvědčit babi, aby změnila názor, byl vždy nadlidský úkol, obzvlášť v posledních letech života. V jednom případě však udělala výjimku. Láska k pravnučce hory přenáší.
Pro spisovatele neexistuje žádné tabu. Vyberte si něco nedotknutelného a toho se "dotkněte". Ale ať to není samoúčelné, ale opravdu zajímavé a zábavné čtení. Je to téma, které nám kdysi zadal Arnošt Lustig. Petr Holub zbořil svatozář kolem samého Arnošta. Další pokusy zde.
