5+1 divák - napsala Jasmin Carmel

Foto: Jiří Pokorný

„Hele, jenom předem upozorňuju na to, že pět diváků je moje minimum. Pod tenhle počet nezačnu,“ ujišťuje nás Marek, náš spolužák z kurzů tvůrčího psaní. 

Nacházíme se v podkrovním sále Horácké galerie, a čekáme na úder šesté večerní hodiny, abychom mohli zahájit naše autorské čtení pro publikum. No, ono se řekne publikum… pod tímhle slovem si představíte sál nacpaný k prasknutí a ne pět lidí, většinou známých našich čtenářů. Teda pardon, šest. Nesmím zapomenout na fotografa. Takže naše publikum je vlastně taková pět+jednička. 

Markův zahajovací počet to sice splňuje, ale i tak stále napjatě čekáme, zda dorazí ještě někdo. Je 18:05. Počet nově příchozích - nula. 

Vidím, jak Dana, naše učitelka, skoro až zoufale objímá Yakeena, a pak zklamaně a vyčerpaně kýve na Marka, aby zahájil naši „hvězdnou show.“ 

Ten se nadechne, a pak, jako rozený stand up komik předstoupí před diváky. „Dobrý den, vážené dámy a vážení páni. Jak vidím, sešli jste se tu dnes v opravdu hojném počtu…“ 

Trochu mi cuknou koutky úst nahoru, a zároveň ho obdivuju, že má takovou odvahu, postavit se před prořídlé divácké řady, a promlouvat k nim, jako by měl před sebou vyprodaný sál Národního divadla. 

Po Markově úvodu přichází na řadu hudební vystoupení Erdely Teriérové, při kterém se snad přece jen v pěti párech diváckých očí a objektivu fotografa zaleskne zájem. Její úvodní píseň Atlas mraků nás všechny prostupuje. 

Potom přichází na řadu první blok čtenářů. Jsem mezi nimi. Cítím lehké brnění v nohách, jako vždy, když mám číst na veřejnosti. Ne z trémy, ale ze vzrušení. Ten pocit je nenahraditelný. 

Postavíte se před diváky, pak se nadechnete, a začnete číst svou povídku. V hlavě mi zní rady naší koučky na rétoriku, Věry: „Mikrofon dej do téměř vodorovné polohy, a měj ho přímo před ústy, ať mluvíš do něj a jsi slyšet. Nezapomeň, že j, se například ve slově jsem nevyslovuje...“ 

A to jsem si vždycky myslela, že čeština se čte tak, jak se píše. 

Také se mi vybavují Věřina slova o tom, ať lehce poklesnu v hlase u poslední věty, ať dělám mezi větami pauzy a nečtu moc rychle. „A hlavně dobře artikulovat!“ 

Přede mnou vystupují další tři lidé a když přichází řada na mě, přebírám mikrofon, zhluboka se nadechnu a vydechnu na čtyři doby a pak začnu číst. Mám svůj osobní příběh o šikaně, co jsem zažila na základní škole. 

Když skončím se čtením, i od pěti lidí se ozývá celkem hlasitý potlesk. 

Fotograf pobíhá po sále a mačká spoušť fotoaparátu. Cítím, že emoce z mého příběhu na posluchače dolehly. Mám obrovskou radost. I kvůli těm pěti lidem. 

Náš večer pokračuje dál, Marek moderuje výborně, snaží se ze všech sil a vystoupení prokládá vtipy a svým osobitým humorem. 

Po přestávce dokonce zjišťuji, že prý máme i „televizní diváky“. Máváme tedy do bezpečnostních kamer umístěných na levé straně místnosti. Povídkový večer je prokládán nápaditými Erdulinými písněmi a také reklamou na dvě knihy, které vznikly na Daniných kurzech a povídky v nich napsali její žáci. Nesou názvy Mami, co je to čupák? a Jak mě připravil o panenství dřímající hrom. I já mám v první z nich dva své příběhy. 

Foto: Jiří Pokorný

Zdena, známá svým jedinečným humorem a vtipnými povídkami, čte svůj příběh, podle kterého je pojmenována první a novější kniha. 

Vystoupení se po asi hodině a půl chýlí ke konci, naši posluchači odcházejí. 

Když se pak ještě ten večer sesedáme ve společenské místnosti na hotelu, kde jsme ubytovaní, je ve vzduchu cítit zklamání z toho, jak málo lidí se na nás přišlo podívat. 

Všichni dáváme hlavy dohromady a přemýšlíme, co pro příště změnit a udělat lépe, jak lidi navnadit… Padá spousta dobrých nápadů a zároveň zpětných vazeb pro nás, čtenáře, jak číst zajímavěji pro posluchače. I na mou hlavu se snáší kritika, a já jsem si plně vědoma toho, že si ji zasloužím. 

„Špatně jsi držela mikrofon,“ dozvídám se vzápětí. 

„Moc daleko a nízko, takže tě téměř nebylo slyšet. A také jsi polykala některá důležitá slova.“ 

„Já vím,“ odpovídám, „ale pokusím se to pro příště změnit. Více se vžiju do svého příběhu a budu mluvit tak hlasitě, až budou diváci prosit o špunty do uší. “

Dál debatujeme, co změnit, až budeme 26. listopadu číst v divadle na Dobešce. 

Poslouchám ostatní, a i přes všechny naše nezdary si říkám, že se ten večer přece jenom nakonec vydařil. I když bylo málo posluchačů, stálo to za to. 

A já navíc pevně věřím, že jednou naše Autorské čtení opravdu překoná počtem diváků i Národní divadlo.

Foto: Jiří Pokorný