Pro mne to není seminář nebo kurz, spíše ho lépe vystihuje slovo dílna. Tvoříme z ničeho něco, často tak jako řemeslníci. Někdy se to povede, někdy ne, brousíme, ořezáváme, zkracujeme. Taky by se dalo říct, že cizelujeme.
To slovo jsem neznala až do této víkendové dílny v Novém Městě na Moravě. Vysvětlili nám, že cizelování znamená, že sochaři brousí v konečné fázi kovové odlitky svých soch.
Totiž Danu a nás, její tovaryše písma, tentokrát hostí ředitelka Horácké galerie, Věra Staňková. Prvotním povoláním novinářka.
Totiž Danu a nás, její tovaryše písma, tentokrát hostí ředitelka Horácké galerie, Věra Staňková. Prvotním povoláním novinářka.
Tak jako na mé první dílně na zámku v Loučeni si rozšiřuji obzory nejen o historii zámku, a teď galerie, ale i o tom, jak někdo, původně jiné profese, dokáže šířit kulturu v pravém slova smyslu. Zase koukám jak blázen, že žurnalistka se vrátila do svého rodného města, aby vplula do uměleckého světa a řídila kurátory, oprašovala a hlídala nejen sochy a obrazy.
Když nás paní kurátorka provedla po expozici sochařských děl Jana Štursy, přišlo to. První úkol.
Dana velí: „Napište cokoliv o galerii nebo o sochách ve vztahu ke Štursovi.“ Vybírám si téma, jeho sochu ‚Raněný‘. Trochu spoléhám na to, že když jde o jeho nejznámější dílo, které stojí v nadživotní velikosti na hlavním náměstí, najdu v přinesených knihách a materiálech něco duchaplného, a něco mě napadne.
Času není moc, začínám. „Hm, socha, asi bude mluvit. Ostatně, umění prý k nám promlouvá. No dobře, co dál.“
Když nás paní kurátorka provedla po expozici sochařských děl Jana Štursy, přišlo to. První úkol.
Dana velí: „Napište cokoliv o galerii nebo o sochách ve vztahu ke Štursovi.“ Vybírám si téma, jeho sochu ‚Raněný‘. Trochu spoléhám na to, že když jde o jeho nejznámější dílo, které stojí v nadživotní velikosti na hlavním náměstí, najdu v přinesených knihách a materiálech něco duchaplného, a něco mě napadne.
Času není moc, začínám. „Hm, socha, asi bude mluvit. Ostatně, umění prý k nám promlouvá. No dobře, co dál.“
Štursu k vyhotovení toho díla inspirovaly jeho zážitky z války, trochu těžké téma. Je to trochu patetické, no nic, něco jsem zplodila. Nejsem moc spokojená, ale už to nechávám tak.
Své literární počiny začínají číst ti zkušenější. Řežeme se smíchy nad Markovým dialogy soch s ním jako návštěvníkem, který omylem, místo do nákupní galerie Myslbek, zavítal poprvé v životě do té umělecké. Nebo nad textem druhého Marka, jak asi vznikala socha tanečnice Sulamit Rahu. Zase je to tady. „Hele …, nechtělo by to zkrátit? Víš ten začátek.“
Své literární počiny začínají číst ti zkušenější. Řežeme se smíchy nad Markovým dialogy soch s ním jako návštěvníkem, který omylem, místo do nákupní galerie Myslbek, zavítal poprvé v životě do té umělecké. Nebo nad textem druhého Marka, jak asi vznikala socha tanečnice Sulamit Rahu. Zase je to tady. „Hele …, nechtělo by to zkrátit? Víš ten začátek.“
„Hele…, nemá to dva konce? Jak jsi to myslel s tím krokem u té tanečnice?“ není jasné Janě. „A jak to na vás působilo?“ ptá se Dana ostatních.
Zase je tady metoda zpětné vazby Arnošta Lustiga. Trochu jako tesání do kamene. Je to ale nutné, aby byl výsledek byl lepší. Hold, co se může líbit autorovi, nemusí být k poslechu pro ostatní.
Jsem na řadě. Dočetla jsem příběh o Raněném. Čekám na verdikt. Dana na to: „Hele, jo dobrý… ale víš, je to trochu ‚klišózní‘. Hele co, bys řekla tomu, že to dáš do DU formy. Yakeen ti s tím může pomoc, je na to odborník.“
Zase je tady metoda zpětné vazby Arnošta Lustiga. Trochu jako tesání do kamene. Je to ale nutné, aby byl výsledek byl lepší. Hold, co se může líbit autorovi, nemusí být k poslechu pro ostatní.
Jsem na řadě. Dočetla jsem příběh o Raněném. Čekám na verdikt. Dana na to: „Hele, jo dobrý… ale víš, je to trochu ‚klišózní‘. Hele co, bys řekla tomu, že to dáš do DU formy. Yakeen ti s tím může pomoc, je na to odborník.“
Tak jo, trochu váhavě souhlasím. Po obědě se do toho Yakeen pouští. Začíná bušit do notebooku. Mám pocit, že do klávesnice udělá díry. Asi mu to válečné téma prošlo až do prstů. Zřejmě nezůstane kámen na kameni. Musím ale uznat, že výsledek je fakt opravdu lepší. Ještě s úžasnou koučkou rétoriky Věrkou pracujeme na přednesu.
Večer čteme své výtvory před prořídlým publikem. Pět hostů. Navíc, byli to kamarádi místních frekventantů kurzu a tetička ředitelky Věrušky. A ještě fotograf, ale poslouchá.
Vadí nám to? Jsme nebo nejsme zklamaní?
No, já jsem to skvěle užila. Za mě to vůbec nevadilo. Myslím, že slova našich textů, proložené několika krásnými písněmi Erdelky ve zdech galerie zůstaly.
Na hotelu potom debatujeme, proč přišlo tak málo posluchačů. Totiž sobotní večer v galerii byl i jakousi generálkou na autorské čtení v divadle Na Dobešce, která se koná o prvním adventním víkendu. Padají tam nápady. Marek dává k dobru své zkušenosti ze standupů.
„Co povýšit Literární dílny ‚Psaní podle Lustiga‘ na autorská čtení a jezdit s tím jako zájezdové divadlo.“
No nevím, myslím si, že to Danu trochu vyděsilo. I další mají dobré připomínky k tomu, jak řady diváků v Praze rozšířit.
Nakonec v hotelu se kolem druhé ranní po douškách dobrého vína všichni shodneme, že sejít se v tak dobré partě, vyměnit si a podělit se vzájemně o své veselé i smutné životní zážitky vyváží to, že na večer nepřišlo tolik lidí.
Děkuji Ti, Dano. Opět z toho budu žít minimálně dalších několik měsíců.
Jen si musím dát trochu pozor, abych metodu zpětné vazby nepoužila zítra v soudní síni.
Nakonec v hotelu se kolem druhé ranní po douškách dobrého vína všichni shodneme, že sejít se v tak dobré partě, vyměnit si a podělit se vzájemně o své veselé i smutné životní zážitky vyváží to, že na večer nepřišlo tolik lidí.
Děkuji Ti, Dano. Opět z toho budu žít minimálně dalších několik měsíců.
Jen si musím dát trochu pozor, abych metodu zpětné vazby nepoužila zítra v soudní síni.
