,,Tak to bude zase za pade,‘‘ povídá druhému a ten se jen usměje.
Nešlo o vstupenku nebo tak něco. Koncert legendární kapely se v zapadlé vesnici na severu Čech opravdu nechystal. Hitovka zněla z mobilu a číslo, které ji spustilo, bylo německé.
,,Hallo, herr Uhlir?‘‘
,,Ja.‘‘
,,Tak já pojedu,‘‘ kývl na druhého, když hovor ukončil. Zkontroloval, jestli má v portmonce, požadovaný obnos a jel to zaplatit. Výkupné. Výkupné za kamaráda. Za kamaráda s trochu divným jménem, ale za kamaráda, který mu za to stojí. Upřímně, ten kamarád mu to na finanční úrovni moc nevrací. Bere si, co mu tenhle chlápek dává, a ještě se nechá vydržovat. Věčně se válí na lavici u stolu v jejich hospůdce, buď pospává, nebo koulí očima a pátrá po tom, co by kde sežral. Občas se neváhá i připomenout. No, a když se nažere, tak se beze slova zvedne a jede autobusem do vedlejší vesnice za ženskýma.
Chlápek se usměje pod šedivými vousy při té vzpomínce. Zastrčí triko do sepraných džínsů
a otevře dveře od auta. ,,Za chvíli jsme zpátky.‘‘
,,Jasný,‘‘ přikývne druhý. ,,Přivez ho. Nechat jim ho nemůžeme! Kdo, by se staral o rozruch. Budeš chtít karbanátky?
Zachránce v džínsách přikývne. ,,Udělej jich pár i pro něj.‘‘
S tím se rozloučí, usedá do orezlé Fabie a odjíždí směrem k hranicím.
Zachránit Dasnyho, kamaráda, co umí jezdit autobusem.
,,Á pan Dasny,‘‘ říká řidič autobusu, když ho vidí čekat ve frontě. Otevírá dveře.
Dasny všechny předbíhá, společenské konvence mu moc neříkají, celý život hnán spíš pudem než politickou korektností. Sedá si na schody ke dveřím. Smrdí. Místní si ho nevšímají, turisté si ho fotí. Dasnymu je to jedno. Jede za babama a užije si to. Vždycky se najde nějaká, která podlehne jeho charisma. Která dá.
Řidič si odjede své tři kilometry do vedlejší vesnice a přesto, že se nikdo o výstup nehlásí, otevírá prostřední dveře. Slavobránu pro Dasnyho. Ví to a Dasny to ví taky. Připomínat se už nemusí. Vystupuje z autobusu a konvence, nekonvence, vymočí se hned u prvního sloupu veřejného osvětlení. Pohledy pár turistů, sedících v mizícím autobuse nevnímá. Je totiž na výletě. Užívá si tedy výlet. A teď si zašuká. Nasaje vzduch a jde po pachu. Dasny, největší z jogínů, Dasny neřešič.
,,Jestli by měl mít někdo youtobovej kanál na to jak žít v přítomném okamžiku, měl bys to být ty Dasny,‘‘ říká si chlápek s šedivými vousy polohlasně a projíždí do malého německého městečka, kde pro Dasnyho výlety nemají takovou míru pochopení, jako u nás. Zahýbá na parkoviště u psího útulku.
,,Ich bin her….‘‘
Ale už ho znají. Jejich pravidelný přispěvatel na hotelové služby pro jeho psího kámoše.
Zaplatí 50 € a zřízenec mu pokyne rukou. Vede ho ke kotci.
Miska se žrádlem prázdná, Dasny v rohu. Vypadá, že spí. Ale nespí. Je jen v klidu. A čeká. Ví, že pán, ho ve štychu nenechá. Teď ani příště. A jeho pohled říká, že příště bude. Kdyby pán věděl, jak to tu voní. Jo německý feny, načesaný a roztoužený. To je žrádlo. To přeci musí pochopit každej páníček.
A tenhle to chápe.
,,Tak pojď ty průseráři,‘‘ kývne na něj.
,,A Dasny jde. Hrdě. Není to žádnej patolízalskej pes, je to pořádnej pankáč, co dostane doma karboše. Vyjde ven, nechá se připnout. Šibalsky mrkne a zavrtí ocasem. ,,Tak jsme to zase zvládli co?‘‘ říká tím pohledem a chlápek ví, že jo. Za pade to stálo. Žít se musí.
O měsíc později:
Zepellini začali hrát. Stairway to heaven, jejich největší pecku. Chlápek se podíval a věděl.
České číslo. Tohle padesát éček nespraví.
O dvacet minut později hladil Dasnyho mrtvé tělo, ležící ve škarpě u silnice. Ocas se nevrtěl
a šibalský pohled se proměnil na kalný.
Hladil ho po splihlých chlupech, co kdysi byli havraní a kudrnaté, tak jako hlava ďábla. Ďábla, kterého měl tenhle pes v těle.
Poklekl, podsunul obě ruce pod nehybné tělo a zvedl ho. Ze slunné oblohy začal padat déšť.
Chlápek se usmál, protože věděl, že počínaje touto chvílí, budou mít v nebi zatraceně veselo.
A tak, kdyby se vám někdy zdálo, že na vás pán Bůh zapomněl, tak věřte, že nezapomněl. Jen je na návštěvě u Lucifera a vykupuje Dasnyho zase na věčnost.
