Děda byl tedy tchán. Jaroslav. Babička, tchyně Ivana, ho oslovovala (častěji kibicovala):
„Jarku! Přijď, udělej, co myslíš?!“
A on vždy jen: „Jdu, udělám, máš pravdu! Ivanko.“
To mi prolétlo hlavou, pootevřel jsem dveře , nahmatal vypínač a zhasnul. Ze tmy se ozvalo zakašlání.
„Fuj! To jsem se lek´! Myslel jsem, že jste nechal svítit.“
„Ne, já tady opravuju ramínko.“
„A proč ho opravujete?“
„No, protože je rozbitý,“ kouká děda samozřejmě přes brýle.
„Hmm... když vás tak pozoruju, tak jste zničil mosazný drát za dvacet korun, vyplácal lepidlo za třicet, propíchl jste si ukazovák šroubovákem a TOHLE už kabát stejně nikdy neudrží. Přitom ve městě prodávají pět takových ramínek za dvacku!“
„To víš, jsem takhle zvyklej, dřív nebylo k dostání nic! Není umění něco hned vyhodit, ale opravit.“
„Určitě jste tu víc než hodinu. Na brigádě byste vydělal na dvacet takových ramínek! A příště nekašlejte, řekněte: Jsem tady. Mohl to být zloděj. Málem to se mnou seklo!“
„Kdepak brigáda, mám dost z práce. A že jsem tě polekal, mě mrzí. Jen myslím, že není vždy třeba vědět KDO. Stačí, když se ví, že NĚKDO někde je.“
Aha! Tak proto se občas, když jsme otevřeli dveře na chodbičku k toaletě, ozvalo pouze „Ehm, ehm!“
S manželkou Jitkou jsme to zaznamenali a postupně se vžilo: „Kam jdeš?“ „Na záchod.“ „Tam nechoď, tam je teď kašel.“
Usmál jsem se. „Ona je za tou správkou stejně asi babička? Nedávno jsem oknem slyšel: Jarku! Tamhle je komár, zab´ho! Ne, vyžeň, ať není flek na zdi! Jste ochočenej pavouk, abyste chytal komáry?“
Děda pokýval hlavou: „Vedoucí v práci říkal, jak za ním přišla žena, že není šťastná! A aby zase byla, má se on odstěhovat! Dokud Ivance stačí, že opravím ramínko tak, že nic neunese a chytím komára- jsem spokojenej chlap!“
Moc jsem to nechápal…
Od té doby uběhlo dvacet let.
S Jitkou už bydlíme sami. Včera jsem hodinu vrtal do zdi, zlomil vrták za stovku, trefil elektrické vedení a vypatlal kilo sádry, abych Jitce pověsil na zeď obrázek, který mohl stát klidně na polici. Vyhnal jsem oknem vosu, protože: „Nezabíjej jí, ona si zaslouží také žít!“
A když k nám večer přijeli „mladí“ a jejich kroky se za hlaholu v chodbě s jistotou blížily k toaletě, kde já zrovna – no, něco řešil –, vyšlo ze mě jen „Ehm, ehm.“
Slyšel jsem přes dveře Jitku, jak se směje: „Počkejte, tam nechoďte, tam je teď kašel!“
Úkol:
Zkraťe původní příspěvek pro autorské čtení na jednu třetinu.
Verze Jana Venzlů:
Děda, tedy nebyl můj děda, byl to tchán, ale děda mi znělo lépe. Jmenoval se Jaroslav a babička, tchyně Ivana, ho oslovovala Jarku. No, oslovovala... Spíše pokřikovala a ještě častěji rozkazovala: Jarku, zavři slepice, Jarku, otevři slepice, Jarku, otrhej maliny, posekej trávu...
A on vždy jen: „Už jdu, Ivanko. To víš, že udělám, Ivanko.“ A nejčastěji: „Máš pravdu, Ivanko.“
To všechno mi prolétlo hlavou, když jsem pootevřel dveře do dílny, sáhl po paměti na vypínač za roh a zhasnul. Z prostoru se ozvalo zakašlání.
„Fuj to sem se lek!“ vyštěkl jsem. „Dobrý večer, myslel jsem, že jste nechal svítit.“
„Ne, ne, já tady opravuju ramínko.“
„ Aha, a proč ho opravujete?“
„No, protože je rozbitý,“ kouká na mě udiveně přes brýle.
„Hmm... když vás tak pozoruju, tak zatím jste zničil mosazný svařovací drát za dvacet korun, vyplácal lepidlo za třicet korun, propíchl jste si ukazovák šroubovákem a stejně si myslím, že TOHLE už kabát nikdy neudrží. Přitom ve městě prodávají pět takových ramínek za dvacku!“ namítal jsem.
„To víš, já jsem takhle zvyklej, dřív nebylo k dostání vůbec nic.“
„Tak aspoň příště nekašlejte, ale řekněte: Jsem tady. Málem to se mnou seklo!“ uzavřel jsem.
„To mě mrzí, že jsem tě vylekal. Ale vždyť nikdo nemusí vědět, že tam jsem zrovna já. Stačí, když se ví, že tam NĚKDO je.“
V tu chvíli jsem pochopil, proč občas, když se otevřou dveře na chodbičku k toaletě, ozve se pouze „Ehm, ehm...“
S manželkou Jitkou jsme to často zaznamenali a postupně se vžilo: „Kam jdeš?“ „Na záchod.“ „Tam nechoď, tam je teď kašel.“
Od té doby uběhlo dvacet pět let.
Když k nám večer přijeli „mladý“ a jejich kroky se za hlaholu v chodbě urychleně blížily k toaletě, kde já zrovna – no, něco řešil –, vyšlo ze mě jen „Ehm, ehm.“
Slyšel jsem přes dveře Jitku, jak se směje: „Počkejte, tam nechoďte, tam je teď kašel.“
