Mě i mého kamaráda Ferdu zlanařila také, abychom se totoho blázince účastnili.
Když jsem poprvé uslyšel její prosbu, měl jsem, stejně jako ježour v říji, všechny bodliny v pozoru. Zato můj kamarád Ferdinand po zjištění, že se bude pohybovat ve společnosti mladých lidí, především krásných dívek, velmi pookřál. Okamžitě byl pro. Na mé upozornění, ať myslí na své oslabené srdce, jen mávnul rukou.
Tak jsme do toho teda šli.
Před vernisáži nám Sára přivezla ohozy, naše vlastní jí nebyly po chuti, přišly jí málo odvázané. Však ty, co nám přismýčila, byly šílené, snad právě vyhrabané zespodu popelnice, která se ještě za socialismu zasekla v nějakém zapomenutém dvorku.
A tak jsem oba v rouších bezdomovců seděli jako „štronza“ na židlích a pozorovali veškeré blbnutí okolo.
Náhle jedna krasavice v mini sukénce a s bujným výstřihem ztratila po Sářině střelbě orientaci a usedla na Ferdův klín.
Ten zamlasknul a štěstím poskočil, slečna začala pištět něco ve smyslu: „Uáááííííéééó!“
Sára radostně hvízdla a začala vehementně tleskat.
"Myslela jsem, že jste figuríny", omlouvala se holčina s ruměncem na lících.
"Musel ses vrtět jak tetka na trhu? Kdybys vydržel štronzo, tak jsme mohli ještě něco zažít", vyčítal jsem Ferdovi.
"Lojzíku, jsem to ale vůl," běduje Ferda.
Dědouškové, nic si z toho nedělejte," směje se Sára. "Jako náplast na nezdařené štronzo vyzývám všechny mladé kočky v sále, aby těmto milým chlapíkům nalévaly šampaňské a nosily chlebíčky – ale pozor, na rukách je nosit nemusíte..." mele pusou ovíněná Sára.
Měl jsem sto chutí vzít atrapu pistolky a Sáru pořádně praštit po hlavě. Ale jak jsem později pochopil, její návrh nebyl až zas tak špatný. Každopádně si naše stařecké oči, žaludek i hrdlo přišli na své.
A já s napětím čekám, co zase Sára vymyslí, až bude pracovat na své magisterské práci.
Držte nám palce, ať se toho oba s Ferdou dožijeme...
Dědci na cool vernisáži – původní verze
Takhle ztřeštěnou vnučku jsem mohl vyfasovat pouze já. Sára je bláznivá každým coulem. A možná právě proto ji přijali na uměleckou vysokou školu. Její třetí ročník byl ve znamení diplomové práce, což ona pojala velmi netradičně. Vernisáž, která byla součásti diplomky, nesla název "Vánoce bez dárků" a soustředila se na scénku, kdy bude Sára agresivně rozbalovat vánoční dárky - postavená na židli s atrapou pistolky vystřelí do každého jednotlivého dárku a ten se daným vojenským manévrem rozbalí. Z pomačkané hromady balícího papíru pak vyskočí její výstředně oblečení spolužáci.
A aby její scénka obsahovala i seniorský element, obrátila se na mě, svého dědka, abychom já a můj nejlepší kamarád Ferda dělali nehybné sedící sochy takzvané "štronza". Měli jsme tedy pouze sedět na židlích, oděni do nejstarších oblečků, které vyhrabeme z půdy či sklepa a sledovat hemžení kolem.
Zprvu jsem se po té prosbě naježil jako bodlináč v říji. Nebudu přece ve svém věku dělat někomu šaška! Ale když jsem byl přesvědčen o způsobném sezení a koukání, souhlasil jsem.
Zato můj kamarád Ferdinand po zjištění, že se budeme pohybovat ve společnosti mladých lidí, především dívek, velmi pookřál. Okamžitě byl pro. Na mé upozornění, ať myslí na své oslabené srdce, jen mávnul rukou.
Tak jsme do toho teda šli. Před vernisáži nám Sára přivezla ohozy, naše vlastní jí nebyly po chuti, přišly jí málo odvázané. Ty, co nám přismýčila, byly šílené, snad právě vyhrabané zespodu popelnice, která se ještě za socialismu zasekla v nějakém zapomenutém dvorku.
S hrůzou jsem si uvědomil, že z nás chce udělat nefalšované bezdomovce. Ferda se nad tím nepozastavoval, vyhlídka na mladé štramandy převážila nad ztvárněním mužské postavy bez domova.
Usadili jsme se tedy na židlích a bez pohybu sledovali chaotický mumraj kolem. Sára běhala zmateně dokola a střílela do všech velkých krabic, z nichž vyskakovali mladíci a slečny. Nemohl jsem uvěřit, že se tomuto blázinci říká umění.
Jedna mladice v mini sukénce a s bujným výstřihem ztratila po Sářině střelbě orientaci a usedla na Ferdův klín. Ten potěšením mlasknul a poskočil, slečna začala pištět a Sára tleskat."Myslela jsem, že jste figuríny", omlouvala se holčina s ruměncem na lících."Musel ses vrtět jak tetka na trhu? Kdybys vydržel štronzo, tak jsme mohli ještě něco zažít", vyčítal jsem Ferdovi. "Lojzíku, jsem to ale vůl", běduje Ferda.
"Dědouškové, nic si z toho nedělejte", směje se Sára. "Jako náplast na nezdařené štronzo vyzývám všechny mladé kočky v sále, aby těmto milým chlapíkům nalévaly šampaňské a nosily chlebíčky - pozor, na rukách je však nosit nemusíte...", promlouvá k osazenstvu lehce ovíněná Sára.
Měl jsem sto chutí vzít atrapu pistolky a Sáru za ty její přiblblé řeči pořádně praštit po hlavě. Ale jak jsem později pochopil, její návrh nebyl až zas tak marný. Každopádně si naše stařecké oči, žaludek i hrdlo přišli na své.
A já s napětím čekám, co zase Sára vymyslí, až bude pracovat na své magisterské práci. Držte nám palce, ať se toho oba s Ferdou dožijeme...
