Mamka mi vždycky říká, ať se na něj vyprdnu, že je zakomplexovanej. Prý, když je o dva roky starší a o dvě hlavy menší, tak je z toho asi smutnej.
„Smutnej? Jízlivej, blbej frajer to je,“ seknu bradou a hodím tašku pod věšák.
O pár let později se chystám na druhou lekci tanečních. Bohužel už vím, do čeho jdu, a tak bych raději nešla. Všichni jsou o dvě hlavy menší, pár hlav jen o hlavu. Dostala jsem k sobě nejmenšího. Kdo myslíte, že to je? Brejlovec, protože je taky neudatelný. My dva, co nezapadli.
Nevím, proč ho rodiče přihlásili. Je malej, topornej, hluchej a nesvůj. Valčík. Vlaju si parketem s partnerem na hrudi, jemu se mlží brejle, mně rýžka mezi prsy.
Za pár let se tomu zasměju, teď je mi do pláče.
