Evička - napsal Zdeněk Hart

„Tatínku, kdy už přijde maminka z práce?“
„Neboj, už brzy. Ještě si zahrajeme jednou Člověče a už tady bude. Uvidíš! Tak honem připrav figurky a hrajem.“
Crrrrrr! Crrrrr! „Vidíš už je tady.“
„Mamííí...“ a Evička běžela ke dveřím. Hanka otevřela a dcerka jí skočila do náručí.
„Mami, kde si byla tak dlouho?“
„Ále, to víš, v práci máme blázinec, děláme uzávěrku a tak tam musím být dlouho, abych to měla brzy hotové. Jste po večeři?“
„To se ví, že jsme a nechali jsme ti tady v kastrůlku zbytek.“
„Jé, to jste hodní, ale teď, Evičko honem do postýlky. Šup, šup.“
Po chvilce přišla Hanka z dětského pokoje, ohřála si večeři a sedla si ke Karlovi.
„Hanko,“ povzdechl Karel. „V poslední době často zůstáváš v práci docela dlouho, to děláte pořád tu uzávěrku? Nechci, aby ses mi zpovídala, ale víš, jak dopadlo moje první manželství. Jediná hezká vzpomínka na minulost, je můj osmnáctiletý syn Pavel. Nerad bych, aby se stalo něco podobného.“
„Neboj, staroušku.“
Karel se na Hanku rád díval, pozoroval ji. Jaké má oči, vlasy a štíhlé tělo. Líbila se mu. Často a vášnivě se milovali. Byla sice o mnoho let mladší, ale pořád věřil, že jí jeho věk nevadí. Byl šťastný. Přitulil se k ní, pohladil ji a chtěl jí říct…
„Né, prosím tě dneska né! Jsem opravdu moc unavená. Necháme to na jindy...“
„Ale Hani, vždyť to na jindy necháváme už skoro měsíc?!“
„Já vím, ale dneska opravdu ne.“
Zvedla se a šla do koupelny.
„Ráno musím brzy do práce, odvedeš Evičku do školky?“ volala z pootevřených dveří.
„Jó, odvedu,“ zabručel Karel.

 
Ráno se odehrávalo jako každý den, honem rychle, rychle. První odešla Hanka a Karel šel vzbudit Evičku a po snídani spěchali do školky.
Drželi se za ruce. Když přecházeli silnici, řítila se k nim velkou rychlostí motorka. Pevně dcerku chytil za ruku a strhl ji zpátky na chodník.
„Blbečku, nevidíš, že jsme na přechodu?!“ zařval.
Řidič motorky ani nepřibrzdil.
„Jé, ta paní vzadu na tý motorce má stejný baťůžek, jako má naše maminka,“ všimla si Evička.
„Tak pojď, ty rozumbrado, naše maminka je přeci v práci.“
Ale mohla to být Hanka!? Ne, to určitě nebyla, přemýšlel Karel.
Odpoledne se vracel z práce a vyzvedl Evičku ze školky. Přišli domů a ta hned běžela do pokojíku ke svým panenkám. Karel pročítal maily a zprávy v počítači. Když se navečeřeli, Hanka stále doma nebyla.
„Víš co? Oblíkneme se do pyžamka, vyčistíš si zoubky a počkáme na maminku.“
„Tak jo.“

 
Po osmé večer Hanka otevřela dveře a Evička jí běžela naproti. Když se opusinkovaly, dala dcerku do postýlky a hned jak usnula, přišla za Karlem. Ten na ni ostře vyjel: „Tak dost Hanko, musíme si promluvit, takhle to dál nejde!“
„Víš…“ nevěděla, jak do toho. „Musím ti něco říct, už to nechci tajit. Já jsem se strašně zamilovala. Já nevím, co se se mnou děje, ale je to strašně silný, nemůžu si nijak pomoct. On je jako vítr, má tolik nápadů, vymýšlí věci, které by mě ani nenapadly, s ním se nenudím ani minutu, je strašně akční, je mladý…“
„Prosím tě, ušetři mě detailů. Nechci to slyšet. Hlavně mi řekni, jak si to dál představuješ s námi, s Evičkou?“
„Karle, prosím tě, tento víkend bych tě požádala, aby ses o ni postaral. Co a jak bude dál, ti řeknu v neděli večer. Jedeme na setkání motorkářů, chtěla bych poznat jeho přátele, kamarády, jeho okolí a jsme také domluvení, že si tam o všem promluvíme.“
„Takže to je motorkář? Včera nás nějakej šílenec na motorce málem přejel. Evička si všimla, že ta paní vzadu má na zádech modrý baťůžek jako máš ty. Nechtěl jsem tomu věřit, ale jak vidím, byla to pravda. No, to ses tedy seznámila s pěkným … radši to nebudu říkat nahlas, co si o něm, myslím. Ale hlavně tou tvojí novou známostí bude trpět naše malá.“
„Karle, prosím tě…“
„Jdu spát, zítra si jeď, kam chceš, o Evičku se postarám.“

Když se v sobotu vrátili z výletu, Evička si šla hrát do pokojíku a Karel si zapnul televizi.
„ … u brněnské přehrady se sešlo několik tisíc motorkářů z celé Evropy. V programu byla spanilá jízda kolem…“ tak ji zase vypnul.
„Pojď, Evi, přečtu ti nějakou pohádku a pak půjdeme spát.“
V neděli ráno se Karel probudil, unavený a celý nervózní. Začít si s takovým jankem?! S nějakým mladým klukem? Poprvé si opravdu uvědomil jejich věkový rozdíl.
Nedělní odpoledne prořízl nepříjemný zvuk zvonku ve dveřích. Crrrr! Crrr! Crrrr!
„Že by se už vrátila Hanka?“ pomyslel si.
„Maminkááá přijela!“ křičela dcerka a běžela ke dveřím. Ale Hanka má klíče, i když taky někdy schválně zvoní, aby ji Evička mohla přivítat.
„Tak otevři, Evi!“
Holčička vzala za kliku a za dveřmi stáli dva cizí páni.
„Je doma tatínek?“
Zakývala hlavou a ustoupila. Karel se došoural ke dveřím a nechápavě koukal na cizí lidi.
„Můžeme dál?“ zeptal se první z nich. Oba ukázali průkazy. „Jsme od policie,“ pokračoval.
„Samozřejmě, pojďte dál,“ řekl a ustoupil. „Posaďte se. O co jde?“
„Víte,“ ohlédl se ten neznámý na Evičku.
„Evičko, jdi si hrát do pokojíku, já za chvilku za tebou přijdu“.
„Vy jste pan Krása Karel?“
„Ano jsem. Stalo se snad něco?“
Otázka zůstala nezodpovězená a policista pokračoval.
„A vaše žena se jmenuje Hana Krásová?“
„Stalo se jí něco?“ ztuhnul Karel.
„Měla těžkou havárii na motorce jako spolujezdec a havárii nepřežila.“
„Ale to… třeba jste se spletli, to nebude ona. Ona jela někam na nějaký motorkářský sraz… Vlastně ani nevím kam?“
„Pane Kráso, podle dokladů, které měla u sebe, je to paní Hana Krásová, ročník 1992 narozena 15. března v Praze.“
„To souhlasí,“ pokýval hlavou zničeně Karel.
„Mokrá silnice, rychlá jízda a mladý nezodpovědný řidič,“ řekl ten druhý policista.
Karel jenom zalapal po vzduchu. Nevěděl, co má říkat, a tak, aby přerušil to hrozné ticho se bezmyšlenkovitě, bez zájmu a ledabyle zeptal: „A ten řidič motorky? Co se stalo jemu?“
„Víte pan Horák, tak se jmenuje ten řidič, ten z toho vyšel dobře, má zlomenou nohu.“
„Horák?... Pavel?“ zpozorněl Karel, „Modřanská 34?“
„Vy ho znáte?“
„Pavel Horák narozený 4. června 2002?“ jako ve snu šeptal Karel.
„Vy ho znáte?“ zopkoval otázku policista.
„To je můj syn.“
Karel zdrceně usedl na židli. „Zbyla mi jenom Evička,“ zašeptal.

Původní verze:

„Tatínku, kdy už přijde maminka z práce?“ 

„Neboj, už brzy. Ještě si zahrajeme jednou Člověče a už tady bude. Uvidíš! Tak honem připrav figurky a hrajem.“
Crrrrrr! Crrrrr! 

„Vidíš už je tady.“ 

„Mamííí...“ a Evička běžela ke dveřím. Hanka otevřela a dcerka jí skočila do náručí. 

„Mami, kde si byla tak dlouho?“ 

„Ále, to víš, v práci máme blázinec, děláme uzávěrku a tak tam musím být dlouho, abych to měla brzy hotové. Jste po večeři?“ 

„To se ví, že jsme a nechali jsme ti tady v kastrůlku zbytek.“

„Jé, to jste hodní, ale teď, Evičko honem do postýlky. Šup, šup.“
Po chvilce přišla Hanka z dětského pokoje, ohřála si večeři a sedla si ke Karlovi. 

„Hanko,“ povzdechl Karel. „Já vím, že asi máte v práci frmol, ale zdá se mi, že jsi tam nějak moc často a hlavně dlouho. Opravdu děláte uzávěrku? Nechci se tě vyptávat, ale víš, jak dopadlo moje první manželství. Jediná hezká vzpomínka je můj osmnáctiletý syn Pavel. Nerad bych, aby se stalo něco podobného.“
„Neboj, staroušku.“
Mezi námi je totiž věkový rozdíl skoro patnáct let. Hanka je víc akční než já, ale zatím nám to nevadí, vždy se domluvíme.

Když Hanka dojedla, Karel se k ní přitulil, pohladil ji a chtěl jí říct…

 „Né, prosím tě dneska né! Jsem opravdu moc unavená. Necháme to na jindy...“

„Ale Hani, vždyť to na jindy necháváme už skoro měsíc?!“ 

„Já vím, ale dneska opravdu ne.“
Zvedla se a šla do koupelny. 

„Ráno musím brzy do práce, odvedeš Evičku do školky?“ volala z pootevřených dveří. 

„Jó, odvedu,“ zabručel Karel.
Ráno se odehrávalo jako každý den, honem rychle, rychle. První odešla Hanka a Karel šel vzbudit Evičku. Po snídani se spolu vydali do školky.
Karel držel Evičku za ruku a povídali si. Když přecházeli silnici, přihnala se motorka. Pevně jí stiskl ruku a vykřikl: „Stůj!!!“

 Oba zůstali stát jako přimražení a kolem prosvištěla motorka a ani se nesnažila přibrzdit. 

„Jé, ta paní vzadu na tý motorce má stejný modrý baťůžek, jako má naše maminka,“ všimla si Evička docela klidně, jakoby se nic nestalo. 

„Tak pojď, ty rozumbrado, naše maminka je přeci v práci.“ 

Karlovi to přesto vrtalo hlavou. Pozdní příchody, sex, odtažitost Hanky a teď i ten baťůžek?! Ale, třeba to nebyla ona?
Když šel Karel z práce, vyzvedl Evičku ze školky. Odpoledne si hrála ve svém pokojíku a Karel si četl noviny. Po chvíli povídal: „Uděláme si něco k večeři? Ále něco dobréého?! Třeba těstoviny?“ 

„Hurá a s kečupem!“ vesele křičela Evička. Večer se spolu najedli a Hanka nikde. 

„Víš co? Oblíknem se do pyžamka, vyčistíš si zoubky a počkáme na maminku.“

„Tak jo.“
Po osmé večer Hanka otevřela dveře a Evička jí zase běžela naproti. Potom ji Hanka dala do postýlky, a když usnula, přišla z jejího pokoje a Karel jí povídal:

„Hanko, musíme si promluvit!“
„Karle já bych ti chtěla taky něco říct, už to nechci tajit.“

„Dobře, mluv první.“ 

„Kájo, já nevím, jak začít, ale já jsem se strašně zamilovala. Já nevím co se semnou děje, ale je to strašně silný, nemůžu si nijak pomoct. On je jako vítr, má tolik nápadů, vymýšlí věci, které by mě ani nenapadly, s ním se nenudím ani minutu, je strašně akční, je mladý…“ 

„Prosím tě ušetři mě detailů. Nechci to slyšet. Hlavně mi řekni, jak si to dál představuješ s námi, s Evičkou?“
„Karle prosím tě, tento víkend bych tě požádala, zda by ses o Evičku postaral, a všechno ti řeknu v neděli večer. Jedeme spolu na setkání motorkářů, chtěla bych poznat jeho přátele, kamarády, jeho okolí a jsme také domluvení, že tam si o všem promluvíme.“
„Takže to jste byli vy dva včera ráno před školkou? Málem jste nás přejeli. Evička si všimla, že ta paní vzadu má na zádech modrý baťůžek jako máš ty. Nechtěl jsem tomu věřit, ale jak vidím, byla to pravda. No to si se tedy dala dohromady s pěkným bláznem. To ti teda řeknu, chudák Evička.“ 

„Karle, prosím tě…“ 

„Jdu spát, zítra si jeď, kam chceš, o Evičku se postarám.“
V sobotu jeli Karel s Evičkou na výlet, a když se vrátili, Evička si šla hrát do pokojíku. Karel si zapnul televizi. 

„ … u brněnské přehrady se sešlo několik tisíc motorkářů z celé Evropy. V programu byla spanilá jízda kolem…“ tak jí zase vypnul. 

„Pojď Evi, přečtu ti nějakou pohádku“.
V neděli ráno se Karel probudil, nevyspalý a byl nervózní. 

„To je asi z toho, s čím Hanka večer přijde,“ pomyslel si. Začít si s takovým jankem?! S nějakým mladým klukem? Poprvé si uvědomil ten věkový rozdíl.
K obědu udělal kuře s rýží, jak to měla Evička ráda, a po obědě si dali dortíček, který koupil v cukrárně. Evička se dívala na pohádku a Karel popíjel kafíčko.
Krásné nedělní odpoledne prořízl nepříjemný zvuk zvonku ve dveřích. Crrrr! Crrr! Crrrr! 

„Že by se už vrátila Hanka?“ pomyslel si. 

„Maminkááá přijela!“ křičela Evička a běžela ke dveřím. Ale Hanka má klíče, i když taky někdy schválně zvoní, aby jí Evička přivítala. 

„Tak otevři! Evi.“
Vzala za kliku, otevřela a ve dveřích stáli dva cizí páni. 

„Je doma tatínek?“ 

Evička zakývala hlavou a ustoupila. Dveře nechala otevřené. 

„Už jdu, už vás slyším.“ 

Karel šel ke dveřím a nechápavě koukal na cizí lidi?! 

„Můžeme dál?“ povídal jeden z nich. Oba ukázali průkazy. 

„Jsme od policie,“ pokračoval. 

„Samozřejmě, pojďte dál,“ řekl a ustoupil. „Posaďte se. O co jde?“ 

„Víte,“ ohlédl se ten neznámý na Evičku. 

„Evičko, jdi si hrát do pokojíku, já za chvilku za tebou přijdu“.
„Vy jste pan Krása Karel?“

„Ano jsem. Stalo se snad něco?“ 

Otázka zůstala nezodpovězená a policista pokračoval. 

„A vaše žena se jmenuje Hana Krásová?“ 

„Stalo se jí něco?“ Znovu se domáhal odpovědi Karel. 

„Měla těžkou havárii na motorce, jako spolujezdec a havárii nepřežila.“ 

„Ale to, třeba jste se spletli, to třeba není ona. Ona jela někam na nějaký motorkářský sraz nebo jinam? Já vlastně ani nevím kam?“ 

„Pane Kráso, podle dokladů, které měla u sebe, je to paní Hana Krásová, ročník 1992 narozena 15. března v Praze.“ 

„To souhlasí,“ zničeně kýval hlavou Karel. 

„Mokrá silnice, rychlá jízda a mladý nezodpovědný řidič,“ povídal ten druhý policista.
Karel jenom zalapal po vzduchu, nevěděl, co má říkat a tak, aby přerušil to hrozné ticho se bezmyšlenkovitě, bez zájmu a ledabyle zeptal: „A ten řidič motorky? Co se stalo jemu?“ 

„Víte pan Horák, tak se jmenuje ten řidič, ten z toho vyšel dobře, má zlomenou nohu.“ 

„Horák?... Pavel?“ zpozorněl Karel, „Modřanská 34?“ 

„Vy ho znáte?“ 

„Pavel Horák narozený čtvrtého června 2002?“ jako ve snu dál říkal Karel. 

„Vy ho znáte?“ opakuje otázku policista. 

„To je můj syn.“ 

Karel si zdrceně sedl na židli a život se mu sesypal, jak domeček z karet. 

 „Zbyla mi jenom Evička,“ zašeptal.