To stání mi dává větší smysl.
Podle mě, jakmile si sednete, dáváte najevo, že vydržíte čekat dlouho. Naopak ležérní postoj, mírné pohupování na špičkách, to vše demonstruje vaše přesvědčení, že je nejvyšší čas vás vzít do ordinace. Aspoň tak to vidím. Pro většinu lidí je to všechno asi jasné, ale zkuste si dát do Googlu “zajít k lékaři” a vševědoucí úsměvy vás přejdou.
Na prvním místě najdete něco jako: “Auto do servisu, sebe k doktorovi“, čímž se primárně myslí prohlídka před dovolenou. Jestli vás, nebo auta není zcela zřejmé.
Z minulosti toho taky moc nenačerpám. Poslední ucelené vzpomínky na obvodního lékaře mám z gymnázia. Potřeboval jsem se ho přesvědčit, že dneska do školy fakt nemůžu. V čekárně vonící desinfekcí, zcela zdráv, představoval jsem si hrůzné výjevy u tabule a snažil se přimět svoje tělo ke zvýšené teplotě. Pan doktor totiž považoval teploměr za efektivní nástroj, který umožňoval odlišit četné gymnaziální simulanty od těch skutečně nemocných. Díky sugesci o nucené recitaci ruských klasiků se mi občas podařilo teplotu těla opravdu zvýšit a přejít tak na kýžený břeh nemocných.
Po dokončení vysoké školy, osmém stěhování a první svatbě jsem dospěl k názoru, že mít svého lékaře je povinnou součástí společenského postaveni. Tehdy jsem ji potkal. Paní doktorku.
“Tak jak jste na tom, mladý muži?” zahlaholila při našem prvním setkání.
Vykolejen nezvyklou situací a její nezpochybnitelnou autoritou jsem se nejistě zeptal: “Jak to myslíte, paní doktorko?”
Můj nevinný výraz měl za následek špatně skrývaný výbuch smíchu, který směřovala do levého horního šuplíku. Pak už jsem ji nikdy nepotkal, což je myslím škoda, když jsme si tak dobře rozuměli.
O spoustu let později jsem byl při vstupní prohlídce dotázán na jméno svého praktika. S drobným úsilím jsem si vzpomněl na její jméno a hrdě ho sdělil postaršímu lékaři. Chvíli ten poznatek přenášel do počítače. Pak se nějak divně zastavil, sundal si brýle a zkoumavě se na mě podíval.
“Vy chcete přejít ke mě?”
“No… ehmm…, ano,” odpověděl jsem.
“Vaše paní doktorka...” řekl a odmlčel se.
“Už neordinuje?” chtěl jsem mu pomoct.
“To taky,” řekl divným hlasem, “je mrtvá.”
Je pochopitelné, že zasažen touto negativní zkušeností, nepospíchal jsem s navázáním nového vztahu. Příležitost se objevila až ve chvíli, kdy mi můj zaměstnavatel poskytl placený balíček nadstandardních zdravotnických služeb.
Výrokem: “Tam teď chodit musíš, když to stálo tolik peněz,” se mě snažil motivovat k sérii preventivních prohlídek.
“Dobrá,” řekl jsem. “Proč ne.”
S úsměvem na rtu a se sebevědomím padesátníka po maratonu jsem vstoupil do dosud neznámého světa zdravotnictví za úplatu. Čekal mě úplně jiný závod.
Sled vyšetření, po kterých bylo těžké zůstat zdráv.
Se zatnutýma zubama jsem to všechno absolvoval. No, všechno vlastně ne, musím přiznat, že byly procedury, které jsem vzdal. Třeba ta, jak… no to je jedno, nebudu zbytečně zabíhat do detailů. Opuštěním pracovního poměru jsem získal svobodu. Užíval si svět a všichni praktičtí i nepraktičtí lékaři byli za horizontem událostí.
Jednoho dne idylka skončila. Volal jsem na známé číslo privátní péče a dožadoval se objednání na zubní hygienu.
“Musíte si zavolat na call centrum, pane,” informovala mě recepční.
“Call centrum?” Zopakoval jsem dost zbytečně.
“Ano,” řekla, “tam už budou vědět, co s Vámi.”
Párkrát jsem polknul. Budou vědět, co se mnou? S krevním tlakem nad doporučenými hodnotami jsem slečně přednesl svoji hypotézu o předpokládaném vývoji mého zdravotního stavu a souvisejících obchodních příležitostech, které z toho pro jejich kliniku mohou plynout. Marně. Slečna recepční nechtěla zbohatnout.
Kromě čísla na call centrum mi nabídla už jen kontakt na službu “Nový úsvit”.
Když se během pěti minut dostanete od dentální hygieny až k “Novému úsvitu”, tak vás to překvapí. No vás třeba ne, ale mě trvalo pěkných pár vteřin, než jsem si vzpomněl, že je zrovna úterý. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím jen, že jsem mluvil dost nahlas a slečna pištěla na frekvenci, kterou by možná zachytil můj pes nebo delfín, ale já jí nerozuměl.
Praktického lékaře už zase nemám. Tak kdyby mi někdo mohl poradit. Jinak budu muset být zdráv…
