Už to slovo tchyně má zvláštní zvuk. Jako když se něco zadře. Vzpříčí se v krku. Proto jsem vždycky používala raději „ona“ nebo „jeho matka“ a přiznávám, že to nebylo úplně s laskavou myšlenkou.
Co to jen mezi námi je, že ta ženská ve mně vzbuzuje takovou směsici různých emocí? Vždyť než jsem ji potkala, jsem byla tak laskavá bytost. Chvílemi ji nesnáším. Někdy, ale jen málokdy obdivuji. A dobře, přiznám se, jsou momenty, kdy si přeji, aby nebyla.
Co s tím?
Na všechno jsou dnes návody, i na to, jak si pomalu obout boty, ale proč jsem, proboha, nedostala návod na tchyni?!
Chápu, že skoro každá máma chce pro svého syna aspoň trochu uspokojivou manželku… když už jejího miláčka ta nová musí odloudit. Těžko přijímá, že se dosud inteligentní syn začne chovat jako blbec. Je pod vlivem kouzla, které ovládá ona vyvolená. Má oči jenom pro ni. Už mámě nepatří. A ona ví, že nemá nad synovou volbu téměř žádný vliv… ale může aspoň zatahat za nitky v zákulisí.
Moje tchyně měla vždycky jasnou představu, jak pokračovat v péči o syna, kterou nastavila a držela pětatřicet let. Chce kontinuitu.
„A knedlík vařit umíš?“ ptala se mě bez okolků hned při prvním setkání ještě jako skorotchyně. „On jí koprovku zásadně jen s knedlíkem, a ty musí být domácí. Ty já dělám moc dobré!“ přisadila si.
„Hm, to víš, že jo, se mnou bude jíst koprovku s bramborem,“ pomyslela jsem si, byť jsem se způsobně usmívala.
„Já dělám výborné halušky, je to naše národní jídlo,“ snažila jsem se vyrovnat skóre.
„Halušky on nerad. Když je nejedl doteď, už je asi jíst nebude. On je zvyklý na moje jídla,“ usmála se s jasnou převahou. Pak mě s kapkou předstíraného soucitu utěšovala: „Ale, holka, děsně ti fandím, když ho naučíš jíst i něco jiného…“
Moje pozice byly slabé, ale myslela jsem si svoje. Vždyť na mé straně byla magická síla zamilovanosti. Věřila jsem si, že s ní kouzlo silné matky prolomím. Přemýšlela jsem, jak ji odzbrojit. Jinak bych to nedala! Aby mi pořád říkala, co a jak mám s jeho miláčkem dělat! Nechtěla by mi taky schvalovat, kdy s ním můžu mít sex?! Normálně bych s někým takovým nešla ani na kafe. A s ní musím jet na celý víkend na chatu, kde vytyčování hranic probíhlo přes další oťukávání.
Rostl ve mně vztek. Proč jsem si musela vybrat jedináčka?! Takhle je celá její pozornost upřená jen na něj a na mě.
„Víš, a měla bys vědět, že není zvyklý doma něco dělat. Já vše pro něj ráda dělala. Vždyť žena má muže hýčkat,“ objasňovala mi, zatímco mně blikaly červené kontrolky v hlavě: „Proboha, kde dosud žila?! Je úplně mimo! Vždyť je jen o generaci starší než já. Copak se nikdy nepotkala s feministickým hnutím?!“ nechápu, jak takhle může podkopávat ženám vydobytou svobodu. „Ví ona vůbec, že jsem socioložka a o feminismu jsem napsala diplomku?!“
Jenže tady nejde o mou důležitost, a já to dobře vím. Jsem holka šikovná, něco vymyslím. Na ženské pletichy se musí diplomaticky. Musím ke svým zbraním přidat trpělivost a taktizování. Občas tchyni zavolat a požádat ji o detail k receptu na knedlíky.
„Jakže je, prosím tě, děláš, že se ti nerozpadnou?“ ptám se jí zvědavě. „Aha, zabalit těsto do kapesníku, to je chytré,“ mažu med kolem pusy. A doma se vyzbrojuji moderními světovými kuchařkami. Díky mlsnému jazýčku svého drahého překonávám uvyklé chutě. A zároveň slevuji ze svých femistických názorů a občas mu ty maminčiny knedlíky udělám. Nádavkem k tomu zkouším zvěčnit i ono lidové: „Hospodyňka milá, čistá, mužíčkovi jídlo chystá.“ Dobře, vyšívat to rčení na zástěru nebudu, stačí vytisknout a připevnit na digestoř. Tchyně pak při návštěvě uznale pokýve hlavou, když si říkanky na digestoři všimne. Důležité je pokračovat malými krůčky k vítězství a k úplnému převzetí moci ve vlastním teritoriu.
Hurá! Linie dobyty, syn plně převzal chutě MÉ kuchyně! Stala jsem se královnou ve své nové rodině! Vítězství je zasloužené a provařené stovkami jídel.
Tchyně královnou dlouho byla a vlastně stále zůstává, její titul jsem jí nevzala. Ví to, je moudrá, ale musí uznat i mě. Každá žena má právo být královnou a umožnit to i ženám dalším. Snachy si to ale musejí zasloužit.
„Ten letošní bramborový salát je moc dobrý,“ slastně si pomlaskává o Vánocích můj muž a vyjídá zbytky z kastrolu. „Je nějak barevnější. Ten hrášek je super inovace, že jo mami?“ otáčí se na tchyni. Vědoucím pohledem jí připomenu její původní zastrašovací taktiku.
„A pak, že je konzervativní!“ směju se na ženu, která po letech odzbrojila a teď přiznala, že jí moje kuchyně taky chutná.
U vánočního stolu po mně lupne souhlasným pohledem a po několika letech mi konečně dopřeje zasloužené uznání. Přetahovaná v konkurenčních bramborových salátech ustává. U nás se vždy dávala cibule a hrášek. U nich zase šunka na kostičky a vařená mrkev. Nový salát obsahuje vařenou mrkev a hrášek.
„Holka, já tě ze začátku tipovala, že ani nebudeš vařit. Že ten chudák bude hladovět a chodit na jídlo ke mně,“ přiznává zpětně tchyně. „A ty ses do toho dala s takovou vervou. Tos mi udělala radost,“ pokračuje a potutelně se usmívá.
Musím přiznat, že je chytrá. Můj muž má rád chytré ženy. Proto si vybral mě, a proto má rád svou matkou. Dnes už se nezlobím, když někdo podotkne, že jsme si s tchyní v lecčems podobné. Naopak, umím v tom uvidět i onu kontinuitu a důkaz, že jsem to s tchyní zvládla, přežila a dokonce si to i užila.
Obohatila mě o různé recepty. Nejen na knedlíky, ale i o to, jak se vypořádávat s tím, když žena stárne.
Dnes ji dokážu i ocenit: „Díky, žes mi porodila svého syna!“ Protože to není vůbec lehké, dát to nejcennější někomu úplně cizímu.
Co s tím?
Na všechno jsou dnes návody, i na to, jak si pomalu obout boty, ale proč jsem, proboha, nedostala návod na tchyni?!
Chápu, že skoro každá máma chce pro svého syna aspoň trochu uspokojivou manželku… když už jejího miláčka ta nová musí odloudit. Těžko přijímá, že se dosud inteligentní syn začne chovat jako blbec. Je pod vlivem kouzla, které ovládá ona vyvolená. Má oči jenom pro ni. Už mámě nepatří. A ona ví, že nemá nad synovou volbu téměř žádný vliv… ale může aspoň zatahat za nitky v zákulisí.
Moje tchyně měla vždycky jasnou představu, jak pokračovat v péči o syna, kterou nastavila a držela pětatřicet let. Chce kontinuitu.
„A knedlík vařit umíš?“ ptala se mě bez okolků hned při prvním setkání ještě jako skorotchyně. „On jí koprovku zásadně jen s knedlíkem, a ty musí být domácí. Ty já dělám moc dobré!“ přisadila si.
„Hm, to víš, že jo, se mnou bude jíst koprovku s bramborem,“ pomyslela jsem si, byť jsem se způsobně usmívala.
„Já dělám výborné halušky, je to naše národní jídlo,“ snažila jsem se vyrovnat skóre.
„Halušky on nerad. Když je nejedl doteď, už je asi jíst nebude. On je zvyklý na moje jídla,“ usmála se s jasnou převahou. Pak mě s kapkou předstíraného soucitu utěšovala: „Ale, holka, děsně ti fandím, když ho naučíš jíst i něco jiného…“
Moje pozice byly slabé, ale myslela jsem si svoje. Vždyť na mé straně byla magická síla zamilovanosti. Věřila jsem si, že s ní kouzlo silné matky prolomím. Přemýšlela jsem, jak ji odzbrojit. Jinak bych to nedala! Aby mi pořád říkala, co a jak mám s jeho miláčkem dělat! Nechtěla by mi taky schvalovat, kdy s ním můžu mít sex?! Normálně bych s někým takovým nešla ani na kafe. A s ní musím jet na celý víkend na chatu, kde vytyčování hranic probíhlo přes další oťukávání.
Rostl ve mně vztek. Proč jsem si musela vybrat jedináčka?! Takhle je celá její pozornost upřená jen na něj a na mě.
„Víš, a měla bys vědět, že není zvyklý doma něco dělat. Já vše pro něj ráda dělala. Vždyť žena má muže hýčkat,“ objasňovala mi, zatímco mně blikaly červené kontrolky v hlavě: „Proboha, kde dosud žila?! Je úplně mimo! Vždyť je jen o generaci starší než já. Copak se nikdy nepotkala s feministickým hnutím?!“ nechápu, jak takhle může podkopávat ženám vydobytou svobodu. „Ví ona vůbec, že jsem socioložka a o feminismu jsem napsala diplomku?!“
Jenže tady nejde o mou důležitost, a já to dobře vím. Jsem holka šikovná, něco vymyslím. Na ženské pletichy se musí diplomaticky. Musím ke svým zbraním přidat trpělivost a taktizování. Občas tchyni zavolat a požádat ji o detail k receptu na knedlíky.
„Jakže je, prosím tě, děláš, že se ti nerozpadnou?“ ptám se jí zvědavě. „Aha, zabalit těsto do kapesníku, to je chytré,“ mažu med kolem pusy. A doma se vyzbrojuji moderními světovými kuchařkami. Díky mlsnému jazýčku svého drahého překonávám uvyklé chutě. A zároveň slevuji ze svých femistických názorů a občas mu ty maminčiny knedlíky udělám. Nádavkem k tomu zkouším zvěčnit i ono lidové: „Hospodyňka milá, čistá, mužíčkovi jídlo chystá.“ Dobře, vyšívat to rčení na zástěru nebudu, stačí vytisknout a připevnit na digestoř. Tchyně pak při návštěvě uznale pokýve hlavou, když si říkanky na digestoři všimne. Důležité je pokračovat malými krůčky k vítězství a k úplnému převzetí moci ve vlastním teritoriu.
Hurá! Linie dobyty, syn plně převzal chutě MÉ kuchyně! Stala jsem se královnou ve své nové rodině! Vítězství je zasloužené a provařené stovkami jídel.
Tchyně královnou dlouho byla a vlastně stále zůstává, její titul jsem jí nevzala. Ví to, je moudrá, ale musí uznat i mě. Každá žena má právo být královnou a umožnit to i ženám dalším. Snachy si to ale musejí zasloužit.
„Ten letošní bramborový salát je moc dobrý,“ slastně si pomlaskává o Vánocích můj muž a vyjídá zbytky z kastrolu. „Je nějak barevnější. Ten hrášek je super inovace, že jo mami?“ otáčí se na tchyni. Vědoucím pohledem jí připomenu její původní zastrašovací taktiku.
„A pak, že je konzervativní!“ směju se na ženu, která po letech odzbrojila a teď přiznala, že jí moje kuchyně taky chutná.
U vánočního stolu po mně lupne souhlasným pohledem a po několika letech mi konečně dopřeje zasloužené uznání. Přetahovaná v konkurenčních bramborových salátech ustává. U nás se vždy dávala cibule a hrášek. U nich zase šunka na kostičky a vařená mrkev. Nový salát obsahuje vařenou mrkev a hrášek.
„Holka, já tě ze začátku tipovala, že ani nebudeš vařit. Že ten chudák bude hladovět a chodit na jídlo ke mně,“ přiznává zpětně tchyně. „A ty ses do toho dala s takovou vervou. Tos mi udělala radost,“ pokračuje a potutelně se usmívá.
Musím přiznat, že je chytrá. Můj muž má rád chytré ženy. Proto si vybral mě, a proto má rád svou matkou. Dnes už se nezlobím, když někdo podotkne, že jsme si s tchyní v lecčems podobné. Naopak, umím v tom uvidět i onu kontinuitu a důkaz, že jsem to s tchyní zvládla, přežila a dokonce si to i užila.
Obohatila mě o různé recepty. Nejen na knedlíky, ale i o to, jak se vypořádávat s tím, když žena stárne.
Dnes ji dokážu i ocenit: „Díky, žes mi porodila svého syna!“ Protože to není vůbec lehké, dát to nejcennější někomu úplně cizímu.
