Na rozdíl ode mne, můj pejsek Emil, má děti rád. Pokaždé, když jdeme na procházku do parku, táhne mne k dětskému hřišti. Běhá kolem oplocení, kňučí, ale marně. Psi tam nesmí. Opravdu nechápu tu jeho zálibu. Stačí se jen podívat, jak se ti spratci na pískovišti chovají a už je láska k nim ta tam. Pokud jeden z nich postaví věžičku nebo vyklopí obyčejnou bábovičku, druhý to zbourá, a když se zeptáš, proč to dělá, řekne, že neví a v lepším případě řekne, že vlezl na jeho území. A někdy si berou hračky, pak začíná strkanice a pak opravdivá ač slabá bitka. Jeden se nakonec rozpláče. Boj se na chvíli zastaví. Stavitelé obklopí plačícího a snaží se k němu dostat co nejblíže. Myslíte, že mu chtějí vyjádřit soucit, kamarádsky uklidnit ublíženého? Kdepak. Prostě se chtějí podívat do hlubin jeho hrdla, kde vibruje malý jazýček zavěšený nad dírou, co vede až k žaludku, jak se zploští velký růžový jazyk, z kterého otvoru tečou slzy a jak chutná ta tekutina. Ten zvědavý sbor přeruší maminky. Jako rozhodčí v ringu odtáhnou každá svoji ratolest stranou. To vyprávím o malých dětech. Co ty starší? Mluví o tom, kdo se jim líbí, kolik budou mít dětí, jak se děti dělají atd. Jednou holka mluví o tom, že nechce děti, protože by jí řezali břicho, nechce poslouchat pláč a řev, nechce měnit pokakané plínky a že bude raději pracovat, aby vydělala fůru peněz. Ale za pár dní, ta stejná dívka, mluví úplně jinak. Že miluje Petra a chce s ním mít 12 dětí! Bože, bože! Co je roztomilého na těch dětech? Teď víte, proč já děti nechci. Mám Emilka, on mi bohatě stačí.
