Lachtaní souboj - napsala Jasmin Carmel

Jan Lauda

Sotva se v Horácké galerii zhasne a všechno pokryje tma, začnou náhle všechny sochy v místnosti ožívat. Mezi všemi ostatními i dva lachtani, kteří mezi sebou, tak jako každou noc, začnou soupeřit o podstavec, na kterém jsou vystaveni. 

„Vrrrrách! Grrrrr! Slez dolů, tohle je můj podstavec!“ začne jako první výhružně krčit čumák lvoun s rezavějším bronzovým odstínem. 

„Haha, grrrrrr. Ani mě nehne. Ty odsud vypadni, a to rychle, než ti natrhnu ten tvůj zrzavej kožich!“ ohání se hned druhý, tmavohnědý s měděným nádechem lesklé srsti. 

„Cos to řekl?!“ ozve se ryšavý lachtan. 

„Co bych říkal?“ posmívá se mu tmavší. „Za mě mluví velikost mých špičáků. A taky jsem mohutnější, větší a silnější než ty…!“ 

„Tak určitě,“ odfrkne ryšavec. „Možná jsi větší, ale leda tak větší tupoun! Já jsem desetkrát chytřejší než ty…!“
„Kluci, nechte toho!“ ozve se odvedle. Dvě sochy, muž a žena, jen skrovně zahalení do pruhů pečlivě vymodelované látky, hodují na mísách plných kovového ovoce, hroznů, fíků, pomerančů, banánů… „Pojďte se s námi radši bavit a ochutnat tyto božské plody…“
„Nepleťte se nám do toho a radši se dál přecpávejte. Třeba se jednou tím ovocem udusíte a budete držet hubu!“ utrhne se na ně neurvale větší a tmavší lachtan. 

„Co si to k nám dovoluješ, ty tuponosý lvoune? Zvíře jedno hloupé! Jen se na sebe podívej, jak jsi šeredný!“ vykřikne žena a prudce se postaví, až jí látka sjede z ramen. „No řekni taky něco!“ drkne do muže vedle sebe, který jí však nevnímá. Fascinovaně sleduje sochu plnoštíhlé břišní tanečnice, která právě rozjíždí své představení. Rychleji přejít, začít rovnou od tam je lachtan! Ne, lachtani!

Lachtani už opět mají oči jenom jeden pro druhého. Nevnímají ostatní sochy a jejich výkřiky a rozeběhnou se proti sobě. Když do sebe jejich těla narazí, ozve se dutý kovový zvuk, jako když o sebe třísknete hrnci. Slitinovými drápy si přejíždějí po kůži, ostrými zuby se jeden druhému zahryzávají do krku. V zápase, zakleslí do sebe, se rvou na život a na smrt... 

Tmavý ploutvonožec vycení na menšího zuby: ,,Četl sis vůbec někdy náš název? Jaké stojí na podstavci jméno našeho sousoší? Lachtan! Ne Lachtani! Lachtan! To jasně znamená, že tady má být jen jeden z nás! A to jsem já! Ty vypadni!“ 

S těmi slovy se snaží zrzka shodit z podstavce, když v tom… začnou do oken prosvítat sluneční paprsky. Všechny sochy se s úlekem otočí ke světlu. 

Kolik je hodin? Hlava prvního Československého prezidenta T. G. Masaryka se obrátí k nástěnným hodinám. 

„Je sedm ráno! Za chvíli přijdou uklízečky a hlídač. Hlídač za chvíli začne pouštět první návštěvníky! Rychle, všichni na své místo! Ať se nikdo nediví, že nějaká socha není tam, kde má být!“ 

Všichni se honem začnou přemisťovat. I lachtani musejí zanechat svých hádek a soubojů a postavit se do naučených pozic…
Otevřou se dveře a vejdou první hosté. Malé holčičce v předškolním věku padne pohled na bronzové lachtany. 

,,Jé mami, podívej, jak se na sebe ti lachtani hezky dívaj! To se musej mít moc rádi, viď?“ 

,,Ano,“ odpoví jí s úsměvem maminka, „to určitě.“

Zadání:

Napište dialog Štursových oživlých soch v Horácké galerii.