Zítra je další hodina tvůrčího psaní a já nenapsala ani jednu literu… natož nějakou literaturu. „Do paďous, sakra, sakra, sakra!!!“
Styděla se a přemýšlela, jestli se vůbec na kurz zítra přihlásí, to bude zas ostuda, ach jo.
Přitom se na hodiny psaní tak neuvěřitelně těšila a teď si přijde totálně vyždímaná.
Celý tenhle rok s dvaadvacítkou na konci je totiž zatím dost na pikaču. Nejdřív půl roku na neschopence, pak operace, když už se začala hojit a srůstat, tak jí z práce přišel doporučený dopis, že jí neprodlouží smlouvu, a to jí šéfová hned, jakmile jí napsala, že operace proběhla v pořádku, mile přála rychlé uzdravení. Pak hledání nové práce. Teď už má za sebou dva měsíce zkušebky v soukromé firmě, pracuje v oblasti, kterou zatím nikdy nedělala. Je uštvaná asi jako Feidipides poté, co si uběhnul přes 40 kiláků od Marathonu a prvnímu Řekovi, kterýho viděl u Athén zachroptil do obličeje: „Zvítězili jsme!“ a zdechnul.
Dnes měla naplánovaný volný večer na psaní, zrušila kvůli tomu sraz s kamarády, jenže zapomněla, že její muž, který byl v minulém životě motorová myš, měl dnes dovolenou a byl se na 30 minut projít do lesa. Na stole ležely dvě obrovské krabice od banánů plné hub… takže k psaní usedá po půlnoci, je unavená tak, že ji všechno bolí i mrkání.
Každá věta, kterou napíše jí přijde nesmyslná a banální, absolutně bez nápadu.
„Kurňa, do psích podprsenek!!! CO s tím??? Zkusím nějaký vážný téma, druhá světová..třeba…“ brsní nahlas v setmělém tichém bytě
Sedí, civí do monitoru… první nápad... hurá… soustředí se… jo, už… už to vidí.
Mlha, oranice, vězeň v řídkým mundúru, boty obalené bahnem, potácí se, je zpocený a v chladu se mu z celého těla kouří... nejvíc od úst, podařilo se mu proběhnout bránu s nápisem Arbeit mach frei těsně před sčítáním na Appelplatzu. Má přesně pět hodin na to, aby utekl co nejdál, ale ty nohy jsou tak těžké a slabé. Za hodinu už za sebou slyší štěkot strážných psů… Jo, jo to je dobrý holka drž se toho nápadu, neztrácej niť... to pude… Je to dramatický… dojemný a napínavý…
Do prdele, ale už tu zas sedím asi 40 minut a vůbec, kujva, netuším, kam by jako měl skočit a říct tu zatrolenou poslední větu.
Tak nic... Tak jinak. Budou dva… milenci… Ona židovka, on árijec… Jasně, to bude lepší… Schovávají se… Je válka, on si ji nestihl vzít… Srývají se na nějakém statku… No jo, ale kruci, kam budou skákat?!
Tak nějaký vyhořelý manažer ze současnosti. Bude meditovat nad svým životem, který připomíná křečka v běhacím kolečku. Maká jak debil od rána do večera, běží a běží a nikam nedoběhne... Tak začne skákat s padákem... Jo, to by šlo… padák dobrý... už… už se nadechuje… a prdlajs, taky je to přeci blbý… Ach jo, to nebude padák, ale propadák!
Do prdele, ale už tu zas sedím asi 40 minut a vůbec, kujva, netuším, kam by jako měl skočit a říct tu zatrolenou poslední větu.
Tak nic... Tak jinak. Budou dva… milenci… Ona židovka, on árijec… Jasně, to bude lepší… Schovávají se… Je válka, on si ji nestihl vzít… Srývají se na nějakém statku… No jo, ale kruci, kam budou skákat?!
Tak nějaký vyhořelý manažer ze současnosti. Bude meditovat nad svým životem, který připomíná křečka v běhacím kolečku. Maká jak debil od rána do večera, běží a běží a nikam nedoběhne... Tak začne skákat s padákem... Jo, to by šlo… padák dobrý... už… už se nadechuje… a prdlajs, taky je to přeci blbý… Ach jo, to nebude padák, ale propadák!
Je půl druhý ráno, čtvrtek 20.10. 2022.
Stojí u své postele… Víčka má těžký jak Helča Fibingerová kouli… To je poslední přirovnání večera adekvátní pokročilé hodině. Peřiny jsou nadýchaný a lákají. Je mi to líto, dneska to její čtení bude stát za h… starou belu… I tahle myšlenka jí běží hlavou pomalu… Neběží, šourá se mozkovým závitem tím posledním, který je ještě vzhůru…
Podívá se na levandulové povlečení, které ji až magicky přitahuje… Nadechne se a skočí.
Zadání:
Napište příběh, který bude končit větou: NADECHNE SE A SKOČÍ.
